ECLI:CZ:US:1999:3.US.454.98
sp. zn. III. ÚS 454/98
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v ústním jednání konaném dne 1. dubna 1999 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů D. L. Ing. T. L., za vedlejší účasti Města B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1998, čj. 17 Co 59/97-32, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 1996, čj. 19 C 156/92-26, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1998,
čj. 17 Co 59/97-32, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 29. 10. 1998 ústavní stížnost, v níž
napadla usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1998,
čj. 17 Co 59/97-32, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně
ze dne 10. 12. 1996, čj. 19 C 156/92-26, neboť jimi měla být
porušena její základní práva.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp.zn. 19 C 156/92, který si
vyžádal, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé podali dne 31. 3.
1992 proti Úřadu městské části Brno-Židenice, Šámalova 60, Brno,
žalobu na uzavření dohody o vydání věci - nemovitostí, v žalobě
specifikovaných, podle zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud v Brně
usnesením ze dne 30. 10. 1995 vyzval navrhovatele, aby upřesnili
petit, což navrhovatelé učinili dne 11. 12. 1995. V tomto
upřesnění, nazvaném "Doplnění žaloby na zahájení řízení" je za
žalovaného označeno "Město Brno, zastoupeno primátorkou Dr.
Lastoveckou". V textu se pak uvádí, že navrhovatelé "...upřesňují
název odpůrce".
Městský soud usnesením ze dne 10. prosince 1996,
čj. 19 C 156/92-26, řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že
v oblasti místní (územní) samosprávy má způsobilost mít práva
a povinnosti obec, která je právnickou osobou a má vlastní majetek
a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým
jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývajících. Jestliže
navrhovatelé žalovali Úřad městské části Židenice, je tu překážka
řízení spočívající v nedostatku způsobilosti být účastníkem
řízení, která je neodstranitelnou překážkou a soud proto řízení
zastavil.
Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé odvolání, v němž
uvedli, že do určité doby nebylo zřejmé, kdo je vlastníkem
uvedených nemovitostí a proto výzvu k vydání věci podali jak na
Úřad městské části Židenice, tak i Městu Brno. Na výzvu soudu
k upřesnění petitu pak dne 11.12.1995 upřesnili, že žalovaným je
Město Brno.
Krajský soud v Brně dne 17. července 1998 usnesením,
čj. 17 Co 59/97-32, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V plném
rozsahu se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvého stupně.
Pokud jde o názor navrhovatele, že jej tedy měl soud vyzvat
k upřesnění označení žalovaného, bylo by tak podle krajského soudu
na místě pouze tehdy, kdyby žalovaný nebyl náležitě a dostatečně
označen.
Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé včas ústavní
stížnost, v níž namítali, že postupem soudu byla porušena jejich
základní práva a svobody, dané jim čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst.
1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Napadeným usnesením krajského osudu mělo být
navrhovatelům znemožněno domáhat se svého práva u nezávislého
a nestranného soudu. Dále navrhovatelé namítají, že řízení
probíhalo od roku 1992, což je doba nepřiměřeně dlouhá a jednalo
se tedy o porušení zásady projednávání věci bez zbytečných
průtahů.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 18. 12. 1998
odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů,
které byly meritem věci shodné s posuzovaným případem. V této
souvislosti lze připomenout jednak nález Ústavního soudu ČSFR,
sp.zn. I. ÚS 597/92, s jehož závěrem se Ústavní soud ztotožnil
nálezem, sp.zn. II. ÚS 79/94. Shodné právní závěry přijal Ústavní
soud i v nálezech sp.zn. III. ÚS 74/94, IV. ÚS 6/95,
II. ÚS 108/93, IV. ÚS 41/95, III. ÚS 243/96. Princip stálého
rozhodování Ústavního soudu byl vysloven v rozhodnutí,
sp.zn. III. ÚS 127/96, v němž se konstatuje: "Pokud procesní
právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž
odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení,
přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu
soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost
tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý
formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné
nespravedlnosti a tím dotčení smyslu §1 o.s.ř., čl. 90 Ústavy ČR
a čl. 36 odst. 1 Listiny."
V předmětné věci lze jen s odvoláním na výše uvedené právní
závěry dodat, že pokud se účastník řízení již v průběhu řízení
před soudem I. stupně pokusil nedostatek podmínky řízení,
spočívající v záměně pojmenování druhého účastníka řízení (Úřad
městské části - Město), odstranit tím, že správně označil
účastníka řízení, nelze k tomuto procesnímu úkonu nepřihlížet
s odůvodněním, že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení. Soudy se ve svých usneseních o tomto procesním úkonu ani
nezmínily.
Je nutno v této souvislosti zdůraznit, že rozsah poučovací
povinnosti ve smyslu §5 o.s.ř. má nést také individuální prvky
a to s ohledem k osobám i k okolnostem případu, a z tohoto pohledu
připomenout, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je zcela
určitě individuální spravedlnost, samozřejmě v mezích zákona,
včetně ustanovení procesních. V daném případě jde o náležitosti
a obsah žaloby a s tím spojené hranice poučovací povinnosti soudu
o nedostatcích, příp. vadách žaloby. Z hlediska ustanovení §43
odst. 2 o.s.ř. (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové
náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé.
Jistěže není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu
a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit
nejen ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li
žalován někdo,kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.
Dle názoru Ústavního soudu způsobilost být účastníkem řízení
je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti
a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí toliko
s dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže ne poukazem na
toho, kdo má být jako žalovaný uveden). Takové poučení soudem tam,
kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, je plně na
místě. Tak je tomu i v daném případě. Navrhovatelé totiž označili
žalovaného v souladu se zápisem v evidenci nemovitostí, který
logicky považovali za úřední zápis, kterému svědčí presumpce
správnosti. Ústavní soud se domnívá (na rozdíl od Krajského soudu
v Brně, obsaženého ve vyjádření k ústavní stížnosti), že žalobce
není a priori povinen se přesvědčovat o správností těchto zápisů.
Zároveň je nutno konstatovat, že v dané věci jde o restituci.
Proto je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo
k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí
případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky
mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup
soudů, co se týče poučení účastníků (v této souvislosti i jejich
právních zástupců). Ústavní soud ostatně opakovaně zdůraznil, že
se v rámci restituce jedná o nástroj, kterým se demokratická
společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých
majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně
závazných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho
orgány jsou tedy povinny postupovat v těchto věcech v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech
a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována.
S ohledem na výše uvedené je na místě uzavřít, že soud
nepostupoval v dané věci v souladu s citovaným ustanovením o.s.ř.
a tak porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje
právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, ale také čl. 90 Ústavy, který
soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem (a tedy i v souladu
s o.s.ř.) poskytovaly ochranu právům.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět
a napadené rozhodnutí zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 1999