ECLI:CZ:US:2001:1.US.9.99
sp. zn. I. ÚS 9/99
Usnesení
I. ÚS 9/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelů V. H., a H. H., zastoupených advokátem JUDr. L. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č.j. 5 Cmo 168/98-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové platebním rozkazem ze dne 30. 11. 1995, č.j. 35 Ro 03061/95-27, ve věci žalobce Česká spořitelna, a.s., Praha 1 (dále jen "žalobce"), uložil 1. žalovanému B. B., 2. žalovanému V. H. a 3. žalované H. H. (2. žalovaný a 3. žalovaná dále "stěžovatelé"), aby do 15 dnů zaplatili žalobci 652. 850,70 Kč s úrokem 16 % od 1. 6. 1995 do zaplacení, 500 Kč za vyhotovení žaloby a náklady řízení v částce 26.116 Kč. Proti uvedenému platebnímu rozkazu podali všichni tři žalovaní odpor.
I. ÚS 9/99
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 11. 1997, č j. 34 Cm 194/96-74, rozhodl, že první, druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 652 850,70 Kč se 16 % úrokem od 1. 6. 1995, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud dále rozhodl, že první, druhý a třetí žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 26. 616 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že žalobce poskytl prvému žalovanému účelový úvěr ve výši 500.000 Kč, který se první žalovaný zavázal splácet pravidelnými úložkami ve výši 11.200 Kč. Ze smlouvy o zřízení zástavního práva, z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 14. 7. 1993 a z výpisu z evidence nemovitostí LV č. 58 pro katastrální území K. krajský soud zjistil, že stěžovatelé "takto zajistili závazek prvního žalovaného". Výpovědí úvěrové smlouvy (pro soustavné neplnění jejích podmínek) ze dne 12. 8. 1994 byla prvému žalovanému stanovena jednoměsíční lhůta k zaplacení celého dluhu, o čemž byli stěžovatelé uvědoměni. Krajský soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že (s ohledem na ustanovení §§497, 504, 303 a 306 odst. 1 obchodního zákoníku) jsou splněny podmínky, aby žalobce požadoval splnění ručitelských závazků, když prvního žalovaného písemně vyzval k zaplacení dluhu v jednoměsíční lhůtě. Stěžovatelé však namítli neplatnost těchto úkonů pro omyl a necítí se být vázáni smlouvou o zástavě ani ručitelskými závazky, neboť uzavření smlouvy o úvěru bylo v rozporu s dobrými mravy, když žalobci muselo být již předem známo (s ohledem na nedůvěryhodnost osoby prvého žalovaného), že plnění z jeho strany bude problematické.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že výpovědí svědků nebylo prokázáno, že by první žalovaný nějakým způsobem ovlivňoval rozhodnutí stěžovatelů poskytnout ručitelský závazek a zajistit tento závazek zástavní smlouvou. Právě tak nebylo prokázáno, že v době uzavření úvěrové smlouvy žalobce mohl nebo měl předpokládat, že osoba prvého žalovaného je nedůvěryhodná a jeho podnikatelský záměr nerealizovatelný. Krajský soud v Hradci Králové proto dospěl k přesvědčení, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat jejich jednání v (dokonce žalobcem vyvolaném) omylu. Nebyly proto splněny předpoklady ustanovení §49a o.z., které se týkají neplatnosti právního úkonu a soud námitku stěžovatelů nepovažoval za důvodnou. Krajský soud konečně uvedl, že z výpovědí účastníků
I. ÚS 9/99
řízení a svědka J. Z. je zřejmé, že stěžovatelé přistoupili na žádost prvého žalovaného poté, co jim slíbil odměnu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č.j. 5 Cmo 168/98106, byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odpůrcům 2. a 3. (poznámka: tj. stěžovatelům, kteří proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali odvolání) potvrzen a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že navrhovatel a odpůrci 2. a 3. nemají navzájem právo na jejich náhradu.
V odůvodnění svého rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že podle zjištění učiněných soudem prvého stupně je nesporné, že dluh prvého odpůrce u navrhovatele ve vymáhané výši existuje a že stěžovatelé podepsali ručitelská prohlášení. Odvolací soud dále poukázal na standardní účel poskytnutého úvěru; ve vztahu ke stěžovateli tvrzené (avšak nejasné a neprokázané) nereálnosti (nevážnosti) podnikatelského záměru (roz. prvého odpůrce) konstatoval, že důsledky nedostatečného posouzení této otázky z jejich strany, případně spoléhání na ujišťování (nebo přemlouvání ze strany) prvého odpůrce, nelze přenášet na někoho, kdo na něm neměl žádný prokazatelný podíl. Nelze proto konstatovat, že navrhovatel, když přijímal ručitelské prohlášení stěžovatelů, věděl o jejich jednání v omylu, nebo že by byl dokonce tento omyl sám vyvolal, jak předpokládá ustanovení §49a o.s.ř. Za prokázáno nelze považovat ani to, že by byli stěžovatelé vůbec v omylu jednali. Dle Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že uvedené "okolnosti musely by zde být již v době, kdy k tomuto právnímu úkonu došlo". Není proto ani "rozhodné, jak bylo naloženo s výnosem úvěru a tedy ani proč byla část poskytnutého úvěru odpůrce 1. poukázána na účet J.T. a tedy také výslech tohoto svědka by byl z hlediska této věci nadbytečný". Vrchní soud konečně poukázal na to, že nebylo prokázáno ani tvrzení uplatněné až v odvolacím řízení, podle něhož "k podpisu ručitelských oprávnění došlo až později".
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č.j. 5 Cmo 168/98-106,
napadli stěžovatelé ústavní stížností.
V ní především vyjádřili přesvědčení, že (díky sledu událostí, které předcházely jejich smluvním závazkům) byli promyšleným způsobem manipulováni. Z tohoto důvodu se (s ohledem na ustanovení §49 o.z.) domnívají, že jejich smluvní ujednání s navrhovatelem s odkazem na §49a obč. zák. jsou neplatná. Stěžovatelé dále uvádějí, že svou argumentaci podrobně rozvedli v předcházejících opravných
I. ÚS 9/99
prostředcích, avšak k jejich podstatným částem - týkajícím se okolností poskytnutí úvěru prvému žalovanému, kvality jeho podnikatelského záměru, jeho údajného nasměrování na osoby, které mu mohly poskytnout příslušnou zástavu a ručitelský závazek a také podpisu ručitelského závazku - se v ústavní stížnosti vracejí. Dále poukazují na to, že soud prvého stupně neprověřil údaje týkající se příkazů k úhradě částky 118.559,30 Kč na účty J. T. a vyslovují přesvědčení o spolupráci odpovědného pracovníka žalobce Ing. K., prvého žalovaného a J. T. Proto požadovali opětovný výslech B. B. a svědecký výslech J. T. " ke skutečnostem zjištěným z dokladů předložených soudu zástupcem žalobce, a to z jakých důvodů naši domácnost navštívil v jednom případě i J. T.".
V další části ústavní stížnosti stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že tento soud nepřihlížel ke skutkovým zjištěním, jež byla učiněna před krajským soudem. V této souvislosti stěžovatelé "připouštějí pouze, že nelze za daného stavu prokázat jejich tvrzení, že k podpisu ručitelských prohlášení nedošlo ve stejný den, kdy podepsali zástavní smlouvu". Stěžovatelé dále připomínají, že od samého počátku řízení zdůrazňovali, že poskytnutí úvěru bylo připravováno za spolupráce s odpovědným pracovníkem žalobce, že důkazy provedené krajským soudem "prokázaly, že nejdříve byly připraveny podmínky k poskytnutí úvěru a dále byly vyhledávány osoby, které by za takový úvěr mohly ručit"; stěžovatelé se proto domnívají, že byli "vmanipulováni k ručení úvěru, jehož splácení od samého počátku bylo problematické, což muselo být známo odpovědnému pracovníkovi žalobce". Stěžovatelé poukazují na to, že pokud nebylo náležitě prověřeno, z jakých důvodů nebyl prvému žalovanému vyplacen úvěr v plné výši a jakou roli v daném případě zaujímal J. T., nemohly být důkazy hodnoceny v souladu s ustanovením §132 o.s.ř.
Stěžovatelé proto trvají na námitce, že byli uvedeni v omyl ve smyslu ustanovení §49a o.z., že "předem připravené právní úkony, které jim byly doslova vnuceny předestíráním nepravdivých skutečností, se příčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák a apelují na to, že dokazování před soudem prvého stupně - které následně převzal odvolací soud - nebylo provedeno vyčerpávajícím způsobem. Z toho stěžovatelé dovozují, že důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř., zejména proto, že nebylo přihlédnuto ke všemu, co během řízení vyšlo najevo. Potvrzením rozsudku soudu prvého stupně bylo podle názoru stěžovatelů porušeno
I. ÚS 9/99
jejich základní právo domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Proto stěžovatelé navrhli, aby ústavní soud vydal nález, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č.j. 5 Cmo 168/98-106, se zrušuje. Stěžovatelé zároveň požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jejich výkon by pro ně znamenal těžko odčinitelnou újmu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze, dále Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastník řízení Česká spořitelna, a.s., Praha 1.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem ke stěžovateli uváděnému porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu, by znamenalo, že "soud v této věci jednal v závislosti na něčím pokynu a stranil by některému účastníku". Vrchní soud se domnívá, že k tomu v ústavní stížnosti není uvedeno nic a proto se tedy nelze ani blíže vyjádřit. Vrchní soud poukazuje na to, že z celého spisu je zřejmé, že řízení před soudy obou stupňů proběhlo zcela korektně, stěžovatelé byli řádně zastoupeni, jejich zástupce byl ke všem jednáním zván a účastnil se jich, stěžovatelé byli před soudem prvého stupně slyšeni a tedy k "porušení ústavních práv stěžovatelů zcela zřejmě nedošlo".
Vrchní soud v Praze dále uvedl, že obsahem ústavní stížnosti je ve skutečnosti polemika se zjištěními, ze kterých soudy obou stupňů vycházely a s jejich právním hodnocením zjištěného. Podle vrchního soudu nemá tato polemika s "ústavními právy stěžovatelů nic společného", a to i proto, že všechny skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti byly předneseny již před soudem prvého stupně, který se s nimi vypořádal, byly zopakovány v odvolání a také v odvolacím rozhodnutí je na všechny tyto skutečnosti reagováno.
Vrchní soud v Praze proto ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a souhlasí s tím, aby ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že trvá na právních závěrech rozsudku ze dne 18. 11. 1997, č.j. 34 Cm 194/96-74, nemá co by k ním více dodal a odkazuje na odůvodnění tohoto rozsudku. Krajský soud prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
I. ÚS 9/99
Vedlejší účastník řízení Česká spořitelna, a.s., Praha 1, ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou, neboť stěžovatelé v podstatě opakují námitky již uplatněné v předcházejících opravných prostředcích, které se staly předmětem hodnocení obecných soudů. Vedlejší účastník se domnívá, že jak krajský soud tak vrchní soud při provádění a hodnocení důkazů postupovaly v souladu s procesními předpisy a pokud některý z navržených důkazů nebyl proveden, bylo soudem náležitě odůvodněno, proč jeho provedení považoval za nadbytečné. To se týkalo především navrhovaného důkazu výslechem svědka J. T. nebo dalšího zkoumání toho, kam a proč směřovaly prostředky z úvěru poskytnutého prvému žalovanému. Vedlejší účastník má proto za to, že obecné soudy svým postupem respektovaly zásady dané ustanovením §132 o.s.ř.
Vedlejší účastník dále poukazuje na to, že za těchto okolností nepřísluší Ústavnímu soudu (který není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví), aby se zabýval hodnocením toho, jak byly důkazy hodnoceny obecnými soudy, jak to požadují stěžovatelé, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994, sp.zn. I. ÚS 108/93, ve kterém jsou uvedeny důvody, pro které se ústavní soud může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy. K porušení těchto ústavních procesních principů (tj. práva na soudní ochranu, rovnost účastníků, veřejné projednání věci, právo vyjádřit se k prováděným důkazům) však v řízení před obecnými soudy nedošlo.
Proto vedlejší účastník navrhl, aby ústavní soud vydal nález, kterým ústavní stížnost zamítne a sdělil, že na ústním jednání před ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jejich základní právo domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o provedení a hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného hodnocení důkazů obecným soudem (§132 o.s.ř.). Obecné soudy mimo jiné zhodnotily význam stěžovateli navrhovaného důkazu (výslechem svědka J. T.) a Vrchní soud v Praze uvedl a odůvodnil, proč není tento důkaz rozhodný a nesměřuje ke zjištění
I. ÚS 9/99
skutkového stavu v souzené věcí. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není ústavní soud zpravidla oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. 1. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173). Stejně tak případná běžná doplňování (či změny) skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá článek 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí instancí, což jeho úkolem není (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267).
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatelé dovolávají.
Z těchto principů vychází Ústavní soud v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdili. Podle obsahu soudního spisu jim nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným
I. ÚS 9/99
postupem svého práva (u Krajského soudu v Hradci Králové a v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze) domáhali; ze strany soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo. Proto není důvodu se domnívat, že nebyl dodržen "stanovený postup" ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se rovněž zabýval tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné pochybení, nebot' řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům, navrhovaly důkazy vlastní a věc byla projednána obecnými soudy, u nichž není důvodu se domnívat, že by v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatelé dovolávají.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č.j. 5 Cmo 168/98-106.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2001
JUDr.Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu