ECLI:CZ:US:2003:1.US.378.01
sp. zn. I. ÚS 378/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti MUDr. K. H., zastoupeného advokátem JUDr. V. P., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.3.2003, sp.zn. 25 Cdo 1260/2001, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.3.2001, sp.zn. 22 Co 397/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8.12.2000, sp.zn. 2 C 907/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalované A. H. o zaplacení částky 74.421,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku ve výši 74.421,- Kč s úroky z prodlení z částky 2.421,- Kč ve výši 12 % od 17.6.1999 do zaplacení zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že manželství stěžovatele a žalované bylo pravomocně rozvedeno v roce 1997, do doby rozvodu manželství i po rozvodu oba žili v bytě na adrese T. K tomuto bytu svědčilo právo osobního užívání (od 1.1.1992 změněné na právo nájmu) pouze stěžovateli. Toto právo se nemohlo změnit na společný nájem bytu manžely podle §871 odst. 1 občanského zákoníku. Uvedený byt byl stěžovateli přidělen jako byt podnikový, stěžovatel se stal vlastníkem tohoto bytu na základě smlouvy o převodu bytu a nebytového prostoru ze dne 22.4.1998. Při posouzení otázky existence práva žalované v bytě bydlet bylo použito analogicky ustanovení §713 obč. zák. Mezi žalovanou a stěžovatelem nedošlo k dohodě o ukončení užívání bytu a nebylo ani pravomocně rozhodnuto k žalobě stěžovatele o tom, že žalovaná je povinna byt vyklidit. Taktéž nebylo prokázáno, že by ve prospěch žalované byla uzavřena nájemní smlouva k jinému bytu. Nadále tedy svědčí žalované právo v bytě bydlet a není povinna se z něj vystěhovat, dokud jí nebude zajištěn přiměřený náhradní byt. Okresní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu v žalované výši, kterou stěžovatel uplatňoval z titulu ušlého nájemného (72.000,- Kč) a za poškození dveří bytu se zámkem (2.421,- Kč). Pokud se žalovaná za asistence Městské policie v Třeboni snažila získat do bytu přístup, činila tak na základě svého práva v bytě bydlet a z její strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti. Proto byl zamítnut také nárok stěžovatele na náhradu ušlého nájemného za období od 1.10.1998 do 29.9.2000 v částce 3.000,- Kč měsíčně; to i proto, že mezi stěžovatelem a V. L. - který prý měl byt užívat - nebyla uzavřena písemná nájemní smlouva se zákonnými náležitostmi, což vyžadoval občanský zákoník ve znění novely účinné od 1. 1. 1992.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem výše citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil a zamítl návrh na připuštění dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v podstatě i s jeho právními závěry. Na daný případ dopadá ustanovení §713 obč. zák., přičemž jeho aplikace je přímá, nikoli analogická, jak uzavřel soud prvního stupně. Odvolací soud vychází ze závěru vyplývajícího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2000, č.j. 29 Cdo 937/99-106, že byt prý měl ke dni 31. 12. 1991 režim bytu služebního (?) a za této situace není žalovaná povinna se z něj vystěhovat, dokud jí není zajištěn přiměřený náhradní byt. Právo na přiměřený náhradní byt ve smyslu §713 odst. 1 obč. zák. vzniklo žalované rozvodem manželství a nemohlo prý zaniknout tím, že se stěžovatel až v době po rozvodu stal vlastníkem předmětného bytu. Odvolací soud proto hodnotil, zda stěžovatel řádně zajistil náhradní byt. "Zajištění přiměřeného náhradního bytu nemůže spočívat toliko ve vyhledání inzerátu s tím, že je plně v dispozici zájemce o nájem bytu, aby úplným respektováním smluvních podmínek pronajímatelů ... získal reálnou naději, že právě s ním ... bude uzavřena nájemní smlouva." Pouhá odpověď na inzerát ve smyslu v obecné rovině projeveného "zájmu o byt" tedy nemůže být řádným zajištěním náhradního bytu podle §713 odst. 1 obč. zák. Z tohoto pohledu bylo nadbytečným provádět výslech manželů Č., vlastníků bytu, jejž hodlali pronajmout. Na základě skutečnosti, že žalovaná má i nadále právo předmětný byt stěžovatele užívat, dospěl odvolací soud k závěru, že ze strany žalované nebyla porušena žádná právní povinnost a nejsou tak dány předpoklady aplikace §420 a násl. občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl vzhledem k tomu, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Právními otázkami obsaženými v daném sporu se již totiž zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.10.2000, č.j. 29 Cdo 937/99-106.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, jehož přípustnost stěžovatel dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř a §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000).
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v řízení uplatnil dva nároky na náhradu škody se samostatným skutkovým základem - nárok na zaplacení částky 2.421,- Kč z titulu věcné škody a nárok na ušlý zisk ve výši 72.000,- Kč; proto bylo třeba přípustnost dovolání zkoumat ohledně každého z nich samostatně. Šlo o právní stav podle o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2001.
Pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v částce 2.421,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §239 odst. 3 o.s.ř., neboť předmětem řízení ohledně tohoto uplatněného nároku bylo plnění nepřevyšující 20.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti výroku, jímž byl co do částky 72.000,- Kč rozsudek prvého soudu potvrzen, nezakládá prý ani ust. §238 odst. 1 ani §239 odst. 1 o.s.ř. a - kromě důvodů v §237 odst. 1 - lze přípustnost dovolání posuzovat jen podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolací soud konstatoval, že podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. d) o.s.ř. nejsou naplněny, neboť v případě souzené věci a věci, v níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31.10.2000, sp.zn. 29 Cdo 937/99, se nejedná o totožnost obou věcí, a není tedy dána překážka věci pravomocně rozsouzené ani překážka litispendence, které by bránily projednání žaloby na zaplacení částky 74.421,- Kč.
Dále byla posuzována přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 72.000,- Kč z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť stěžovatel považoval všechny právní otázky zde řešené za otázky zásadního právního významu. Odvolací soud řešil jako otázku předběžnou, zda žalovaná po rozvodu manželství měla v době od 1.10.1998 do 29.9.2000 právo v bytě ve vlastnictví stěžovatele bydlet či nikoliv. Nejvyšší soud k této otázce zastává stanovisko, že manžel, který užíval za trvání manželství byt, jehož výlučným nájemcem je druhý z manželů, odvozoval své právo v tomto bytě bydlet od nájemce na základě svého rodinněprávního vztahu. Okamžikem rozvodu manželství mu tedy odpadl právní důvod k dalšímu užívání bytu. Jeho právní postavení je nutno posoudit analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. Rozvedený manžel, který zůstal i po rozvodu manželství bydlet v bytě v nájmu druhého z nich, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, přičemž co do druhu (kvality) bytové náhrady je třeba vycházet z úpravy obsažené v §712 odst. 3 věta druhá obč. zák. Bytová náhrada pro rozvedeného manžela by mohla být odepřena v soudním řízení o vyklizení bytu, pokud by se jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Nárok na bytovou náhradu, přestože v občanském zákoníku není výslovně upraven, má i ten z rozvedených manželů, jemuž rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého z nich, a který je povinen byt vyklidit; to podle shodných zásad jako v případě manžela užívajícího po rozvodu byt ve výlučném nájmu druhého z manželů. V dané souvislosti Nejvyšší soud odkázal na svá dřívější rozhodnutí - rozsudek ze dne 29.8.2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, a rozsudek ze dne 17.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/99. Jestliže odvolací soud dovodil (za stavu, kdy bylo prokázáno, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o ukončení užívání bytu žalovanou, že nebylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované byt vyklidit, a kdy nebylo prokázáno, že by žalované vzniklo právo nájmu k jinému bytu), že žalovaná po rozvodu manželství v roce 1997 nebyla povinna se z bytu stěžovatele vystěhovat do doby, než jí bude zajištěna bytová náhrada, a že toto její právo nezaniklo ani tím, že se stěžovatel stal vlastníkem předmětného bytu, pak řešil uvedenou otázku v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou. Byť po rozvodu manželství žalované právní důvod užívání předmětného bytu zanikl, měla právo v něm bydlet do zajištění bytové náhrady, ať již se jednalo o byt ve výlučném nájmu stěžovatele či o byt služební, a toto právo bydlení jí zůstalo zachováno i poté, co se stěžovatel stal vlastníkem předmětného bytu.
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba při posouzení otázky, zda stěžovatel pro žalovanou zajistil bytovou náhradu či nikoli, vycházet z ustanovení §340 o.s.ř., které upravuje postup při výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Zajištění bytové náhrady lze doložit zejména předložením smlouvy uzavřené s jinou osobou ve prospěch toho, jenž má byt vyklidit (§50 obč. zák.), např. smlouvy o nájmu bytu, případně potvrzením obce, jestliže bytovou náhradu na žádost oprávněného zajistila, nebo potvrzením jiného pronajímatele o tom, že se zavazuje uzavřít smlouvu s tím, kdo má byt vyklidit. Nejvyšší soud považuje za správný názor odvolacího soudu, že za zajištění bytové náhrady pro žalovanou nelze považovat dopis stěžovatele ze dne 4.9.1998 adresovaný žalované, k němuž připojil inzerát o dlouhodobém pronájmu bytu v Třeboni s tím, že podmínky uzavření smlouvy si má žalovaná dohodnout do 9.9.1998. Měla-li žalovaná právo v předmětném bytě bydlet i v období od 1.10.1998 do 29.9.2000, a to do doby, než jí bude zajištěna bytová náhrada, neporušila tím, že byt ve vlastnictví stěžovatele užívala, žádnou právní povinnost; jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. tak nebyl splněn. Podle názoru dovolacího soudu nejde v souzené věci o otázky zásadního právního významu, neboť se nejedná o otázky, které by dosud nebyly judikaturou vyšších soudů vyřešeny a které by odvolací soud řešil odlišně. Proto nejsou podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. splněny. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání v posuzovaném případě nebyla založena ani z dalších taxativně vyjmenovaných důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Výše uvedené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci napadl stěžovatel ústavní stížností, jejíž petit rozšířil doplněním ze dne 27.5.2003 i na citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalovaná v době po rozvodu manželství neměla žádné hmotněprávním předpisem podloženo právo k bytu stěžovatele, což prý potvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31.10.2000, sp.zn. 29 Cdo 937/99. V tomto rozsudku je prý řečeno, že v době rozvodu manželství ke dni 10.6.1997 by mohlo vzniknout právo na odklad povinnosti vyklidit byt do doby zajištění náhradního bytu podle §713 obč. zák. tehdy, kdyby šlo o byt služební; o byt služební však prý nešlo již od 1.1.1992. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku toto nerespektoval a v rozporu se skutečností uvedl, že dle rozsudku Nejvyššího soudu šlo o byt s režimem bytu služebního. Krajský soud se mimo to údajně nezabýval obsahem stěžovatelova odvolání a neakceptoval listinné důkazy - dopisy ze dne 18.6.1998 a ze dne 4.9.1998 ohledně nabídky pronájmu části stěžovatelova bytu žalované a ohledně zajištění náhradního bytu pro ni.
Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu soudu, že dovolání podané podle §239 odst. 2 o.s.ř. odmítl s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, který prý v době řízení před obecnými soudy o předmětné věci ještě nebyl znám. V usnesení napadeném ústavní stížností dovozuje Nejvyšší soud oprávněnost analogické aplikace §713 obč. zák. ve smyslu §853 obč. zák. i na jiné byty než byty služební a byty zvláštního určení, neboť občanský zákoník právo rozvedeného manžela na užívání bytu v situaci, která odpovídá souzenému případu, jinak neupravuje. Podle názoru stěžovatele však zákonodárce zásadně odvozuje právní vztah uživatele bytu vždy od charakteru toho kterého bytu. Činí tak v souladu s §704 obč. zák. u bytů nájemních a družstevních a v §713 obč. zák. u bytů služebních a bytů zvláštního určení, zatímco u bytů vlastnických situaci zákonem neřeší a žádný právní vztah rozvedeného manžela k bytu neurčuje. Kdyby totiž vznik nějakého uživatelského práva určovat chtěl, jistě by to do zákona zakotvil. Zákonodárce to však v daném případě učinit ani nemohl, neboť takové opatření by vedlo k potlačení principu ochrany vlastnických práv. Úvahu Nejvyššího soudu o analogické aplikaci §713 obč. zák. na byty vlastnické považuje stěžovatel za nesprávnou a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Navíc ustanovení §853 obč. zák. říká, že je lze aplikovat k řešení již existujících vztahů, nikoliv k vytvoření právního vztahu tam, kde ze zákona žádné právo neexistuje.
Podle názoru stěžovatele se soudy měly zabývat také další předběžnou otázkou, a to, zda nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o vyklizení bytu a odepření bytové náhrady pro žalovanou. Ani Nejvyšší soud ani nižší soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatel podal návrh na vyklizení bytu dne 9.4.1999 (vedený Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 276/99) a jen v důsledku průtahů okresního soudu příčícím se čl. 38 odst. 2 Listiny byl tento návrh vzat zpět, neboť žalovaná byt v září 2000 nakonec vyklidila. Kdyby se touto skutečností i dalšími okolnostmi případu obecné soudy zabývaly, musely by dojít k závěru, že podmínky pro odepření bytové náhrady z hlediska §3 obč. zák. byly splněny. Soudy však absenci pravomocného rozhodnutí o vyklizení bytu přičetly stěžovateli, z čehož ten dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se dále domnívá, bez ohledu na ostatní namítané skutečnosti, že náhradní byt pro žalovanou zajistil. Zákon nestanoví formu, jakou to má být učiněno. Stěžovatel tak učinil ústně uzavřenou smlouvou o smlouvě budoucí ve prospěch žalované podle ust. §50 obč. zák. a k tomu předložil jako listinné důkazy výše uvedené dopisy. Pokud tyto listinné důkazy soudům nepostačovaly, stěžovatel opakovaně navrhoval důkaz výslechem pronajímatele zajišťovaného náhradního bytu, který však soudy neprovedly. Takový důkaz by přitom zcela postačoval i ve smyslu odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. I v tomto bodě se proto obecné soudy dopustily porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel tvrdí, že celý postup obecných soudů v daném případě nedává pocit právní jistoty, a spatřuje v něm porušení rovného postavení účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy ve věci nepostupovaly tak, jak jim nařizuje §5 zákona č. 335/1991 Sb., a porušily prý stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zároveň soudy - stěžovatel hovoří zejména o Krajském soudu v Českých Budějovicích - připustily i porušování dalších základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí, tedy usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např.přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.
Ústavní stížnost směřuje jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné v podstatě proto, že v dané věci nejde o otázky po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. (Tomu odpovídá i argumentace doplnění ústavní stížnosti proti tomuto usnesení.) Zároveň ústavní stížnost polemizuje s právními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které tyto soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu, jestliže aplikovaly při aplikaci ustanovení §713 obč. zák.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem k ochraně práv účastníků. Je a bylo přípustné výhradně v případech stanovených občanským soudním řádem v části čtvrté hlavě třetí. Nejvyšší soud je povinen při rozhodování o dovolání vždy zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky přípustnosti. V napadeném usnesení se tak stalo. Nejvyšší soud podle přesvědčení Ústavního soudu adekvátním způsobem odůvodnil, proč v souzené věci nebyly dány podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 a §239 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000). Pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., se Ústavní soud zcela ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu. Dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, která má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání zde není založena pouhým tvrzením dovolatele v tomto směru, ale až zjištěním Nejvyššího soudu, že tomu tak skutečně je. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce především tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, kterou judikatura dosud neřešila nebo jejíž výklad se v judikatuře dosud neustálil, anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. V této souvislosti je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud řešil podobné otázky -související s analogickou aplikací §713 odst. 1 obč. zák. na případy, kdy se jednalo o právo rozvedeného manžela užívat byt ve výlučném nájmu či ve vlastnictví druhého z manželů - v několika dřívějších rozhodnutích, na která v odůvodnění napadeného usnesení odkazuje nebo je cituje. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2000, sp.zn. 29 Cdo 937/99, byl obecným soudům znám již v době řízení o nyní posuzované věci; s poukazem na tento rozsudek Krajský soud v Českých Budějovicích návrh stěžovatele na připuštění dovolání zamítl. Ústavní soud proto konstatuje, že postup Nejvyššího soudu shledal ústavně konformním, neboť jím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tedy návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností proti napadeným rozsudkům nižších soudů. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2000, sp.zn. 29 Cdo 937/99, jímž bylo zamítnuto dovolání A. H. ve věci o neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a Městem Třeboň ohledně předmětného bytu, Ústavní soud zjistil, že osobní užívání předmětného bytu, který nesplňoval kritéria služebního bytu upravená v §7 zákona č. 102/1991 Sb., se k 1.1.1992 změnilo na nájem bytu a nájemcem se stal pouze stěžovatel. Z uvedeného je zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích vycházel při svém rozhodování mylně - v důsledku nepřesného výkladu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu - z názoru, že předmětný byt měl režim bytu služebního, a dospěl tak k závěru, že na souzenou věc lze aplikovat přímo §713 obč. zák. Ústavní soud sice uvedenou argumentaci krajského soudu nesdílí, avšak v pochybení krajského soudu nespatřuje takový důvod, který by jej opravňoval ke kasačnímu zásahu. Ústavní soud totiž plně akceptuje právní názor Okresního soudu v Jindřichově Hradci, potvrzený i napadeným usnesením Nejvyššího soudu, že na souzenou věc, byť nejde o byt služební, lze použít ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. analogicky ve smyslu §853 obč. zák., jenž umožňuje občanskoprávní vztahy zvláště neupravené zákonem posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Takový způsob posouzení věci zcela odpovídá ustálené rozhodovací praxi obecných soudů, jak na ni poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Z §713 odst. 1 obč. zák. plyne, že po rozvodu manželství žalovaná nebyla povinna se z bytu vystěhovat, dokud jí nebyla zajištěna bytová náhrada. Jestliže ze strany žalované nešlo o protiprávní jednání, nemohl být nárok na náhradu škody stěžovateli přiznán. Z hlediska právního závěru o nenaplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 a násl. obč. zák., k němuž dospěly shodně v daném případě jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, lze potom považovat za nerozhodné, zda tyto soudy ke svému závěru dospěly na základě analogické či přímé aplikace §713 obč. zák. I přes omyl krajského soudu při interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v související věci nelze tedy v jeho postupu spatřovat porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud neakceptoval listinné důkazy, jimiž nabízel žalované pronájem nejprve předmětného bytu ve vlastnictví stěžovatele a poté bytu jiného; takto se snažil prokázat zajištění bytové náhrady pro žalovanou. Ústavní soud zjistil, že krajský soud se otázkou zajištění bytové náhrady ve svém rozsudku dostatečně zabýval, a to na str. 3 (předposlední odstavec); dospěl k závěru zápornému. Tento názor potvrdil i Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení na str. 6 dole a na str. 7 shora. Stěžovatel se dále mýlí, pokud tvrdí, že by k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebyla vyžadována písemná forma; tento požadavek jasně plyne z §50a odst. 1 obč. zák. Jestliže v řízení nebylo prokázáno uzavření písemné smlouvy podle §50 obč. zák. nezbytné k tomu, aby bytová náhrada pro žalovanou byla zajištěna, nelze krajskému soudu ani vytýkat neprovedení důkazu výslechem eventuálních pronajímatelů, jestliže takový důkaz soud považoval za nadbytečný. Za této situace neshledal Ústavní soud v hodnocení důkazů k otázce zajištění bytové náhrady extrémní nesoulad ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu; rovněž nejde ani o protiústavní důkazní mezeru, která by proces jako celek činila nespravedlivým.
K námitce stěžovatele, že ve věci byly splněny podmínky pro to, aby byla žalované odepřena bytová náhrada z důvodu podle §3 obč. zák. - tj. pro jednání žalované v rozporu dobrými mravy - odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu. V usnesení sp.zn. II.ÚS 249/97 (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C. H. Beck, 1998, str. 384) se Ústavní soud vyslovil k tomu, co chápe pod pojmem "dobré mravy"; mj. uvedl, že soulad s dobrými mravy "musí být posuzován z hlediska konkrétního případu právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod." V této otázce tedy v zásadě není dána kompetence Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, který neplní funkci další přezkumné soudní instance. Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti se ostatně ani nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by byl výkon práva žalované v daném případě v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru nepostačuje pouhý odkaz stěžovatele na spisové značky jiných, podle jeho názoru souvisejících soudních případů, avšak bez jakékoli další argumentace. Skutečnost, že stěžovatel podal dne 9.4.1999 soudní žalobu na vyklizení předmětného bytu, kterou vzal v září 2000 zpět poté, co žalovaná sama byt vyklidila, není pro podstatu věci posuzované Ústavním soudem relevantní. Pro výsledek řízení o náhradu škody, které je předmětem ústavní stížnosti, mohlo mít význam právě jen pravomocné rozhodnutí o vyklizení bytu, které však vydáno nebylo. Případným průtahům v řízení o vyklizení bytu bylo nutno se bránit v řízení, v němž k těmto průtahům docházelo.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ani napadenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci nebylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že právní závěry obou rozsudků se opírají o platná zákonná ustanovení občanského zákoníku, v jejichž aplikaci a výkladu Ústavní soud neshledal rozpor s ústavním pořádkem, nedošlo ani k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených hmotných práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 12 odst. 1 Listiny; to je patrno i z dikce těchto ustanovení Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu