ECLI:CZ:US:2003:1.US.675.02
sp. zn. I. ÚS 675/02
Usnesení
I. ÚS 675/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. F. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 4 To 202/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 31 T 9/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3, 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002 (v části, týkající se stěžovatele), usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 4 To 202/2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 31 T 9/99.
Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel spolu s ing. J. V., D. Š., K. H. a J. M. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle ust. §8 odst. 1 k §250a odst. 2, odst. 5 trestního zákona, kterého se dopustil jednáním, podrobně popsaným ve výroku soudního rozhodnutí - podstatou byl úmysl vylákat pojistné plnění za škodu (náklad ultradisperzního prášku s obsahem diamantu a ušlý zisk) vzniklou při předem připravené dopravní nehodě ve výši 130 305 408,- Kč a 3 911.408 Kč,-, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména tvrdí, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil jeho právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Protiústavnost tohoto usnesení spatřuje stěžovatel v údajném porušení práva na zákonného soudce, když prý předseda senátu, JUDr. Z. S., vyžádal od nižšího soudu stanovisko k případnému odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž po opětovném předložení věci rozhodoval jiný senát, a to senát předsedy JUDr. F. P. Podané dovolání totiž bylo původně přiděleno senátu 6 Tdo, nicméně předseda senátu JUDr. S. věc vrátil soudu I. stupně s žádostí o vyjádření, zda je vhodné odložit nebo přerušit výkon napadeného rozhodnutí. Poté však byla věc vedena již pod sp. zn. 5 Tdo 614/2002 a rozhodoval o ní jiný senát Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí o věci původním senátem mohlo ve věci přinést jiný meritorní výsledek.
Dále stěžovatel uvedl, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukazoval na řadu údajných procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení, kdy prý zejména nebyly vzhledem k jeho osobě splněny zákonné podmínky vedení řízení proti uprchlému podle ust. §302 an. trestního řádu, údajně mu nebyla v průběhu řízení před soudem řádně doručena obžaloba, a podle jeho názoru mu byla postupem soudu odňata možnost vyjádřit se v rámci dokazování k vytýkané trestné činnosti. Další okolností, kterou měly obecné soudy podle přesvědčení stěžovatele podrobněji zkoumat, byla otázka množství prášku UDP, který mohl objektivně Ing. V. získat a jaké jeho množství se do bedny, ve které byl prášek převážen, dá nasypat (stěžovatel se zde v zásadě domáhá znaleckého posudku z oboru mechanoskopie a struktury materiálu). Rovněž prý mělo být zkoumáno, zda bylo v silách tří mužů značně těžké vozidlo jen za pomoci rukou, bez páčidel, převrhnout. Stěžovatel dále poukázal na údajně závažné změny ve výpovědích obžalovaného H. a zpochybnil také ve věci použitou právní kvalifikaci.
Ve vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení před Ústavním soudem je v zásadě uvedeno, že podle tohoto soudu nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv, když bylo postupováno zcela ve smyslu platné právní úpravy. Účastník řízení proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002, nutno uvést, že stejným rozhodnutím i shodnou námitkou, spočívající v tvrzeném porušení práva na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval v řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 677/02, na základě návrhu stěžovatele Ing. J. V. Z rozvrhu práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 8. 2002 do 31. 12. 2002 Ústavní soud zjistil, že JUDr. F. P. je předsedou 5. senátu Nejvyššího soudu, jehož dalšími stálými členy jsou JUDr. J. U. a JUDr. P. Š. JUDr. Z. S. je předsedou 6. senátu Nejvyššího soudu a jeho dalšími stálými členy jsou JUDr. J. H. a JUDr. J. B. Působností obou zmíněných senátů je rozhodování o dovoláních a o stížnostech pro porušení zákona, a to pouze za předpokladu §266a odst. 3 trestního řádu, pokud napadnou současně s dovoláním nebo později. Z vyžádaného spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tdo 614/2002, Ústavní soud dále zjistil, že Krajský soud v Ostravě předložil dovolání jmenovaných obviněných se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu ČR přípisem ze dne 30. 8. 2002, když se zároveň předseda senátu krajského soudu negativně vyjádřil dle §265h odst. 3 trestního řádu k žádostem obviněných o odklad výkonu rozhodnutí.
Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci se podle konstantní judikatury Ústavního soudu sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad tak, aby byl zachován princip pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc". Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na "jinak věcnou správnost" rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě ukazují, jak je pro jedince a celou společnost nebezpečné při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru" (nález sp. zn. III. ÚS 232/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 15). Ústavní soud dále judikoval, že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty a pod). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Funkci rozvrhu práce proporcionálně přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé senáty, resp. soudce, nutno považovat ve vztahu k požadavkům plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny, a to zejména k požadavku předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky řízení, za sekundární.
S ohledem na výše uvedené se proto Ústavní soud musel zabývat otázkou, zda v souzené věci nedošlo k porušení předem daných pravidel rozdělení soudní agendy - jak tvrdí stěžovatel - a zda tedy nebyl vybrán rozhodující senát Nejvyššího soudu "ad hoc". Při odpovědi na tuto otázku Ústavní soud vycházel především z procesní úpravy dovolání, obsažené v trestním řádu. Podle ustanovení §265e odst. 1 trestního řádu se totiž dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni. Tato skutečnost je důležitá zejména s ohledem na posuzování zachování lhůty k podání dovolání. Úkolem soudu I. stupně je zajistit, aby dovolání neobsahovalo vady - za tímto účelem může dovolatele vyzvat k jejich odstranění a dále poskytne opis dovolání stranám řízení k možnosti vyjádření (§265h odst. 1, 2 trestního řádu). Poté předseda senátu soudu I. stupně předloží dovolání a spisy Nejvyššímu soudu, přičemž v případě, kdy předseda senátu dospěje k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží tento návrh Nejvyššímu soudu k rozhodnutí a ten o něm rozhodne ve lhůtě do 14 dnů po obdržení spisů. Je tedy zřejmé, že dovolací řízení sestává ze dvou procesních fází, kdy první z nich představuje řízení u soudu I. stupně a druhou řízení u Nejvyššího soudu. V souzené věci předseda soudu I. stupně postoupil dovolání a spisový materiál Nejvyššímu soudu, který toto podání samostatně zaevidoval, nicméně předseda soudu I. stupně se nevyjádřil k otázce podaného návrhu na odklad výkonu rozhodnutí. Přitom z dikce citované zákonné úpravy vyplývá, že o odložení výkonu rozhodnutí sice rozhoduje Nejvyšší soud jako soud dovolací, ovšem jen k návrhu předsedy senátu I. stupně, nikoliv bez něj. Proto Nejvyšší soud správně vrátil dovolání a postoupený spis zpět soudu I. stupně. Požadované vyjádření bylo následně se spisovým materiálem zasláno Nejvyššímu soudu, který je nově zaevidoval a v souladu s rozvrhem práce o dovolání stěžovatele a ostatních obviněných rozhodoval 5. senát Nejvyššího soudu. Ústavnímu soudu, jehož úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), zjevně nepřísluší hodnotit vhodnost a účelnost způsobu a praxe evidence podání k Nejvyššímu soudu, tzn. toho, zda v daném případě mělo být ve věci z důvodu hospodárnosti řízení rozhodováno pod stejnou spisovou značkou (a tedy stejným senátem), anebo zda nový přípis soudu I. stupně měl být veden pod spisovou značkou novou. Ústavní soud by mohl kasačním způsobem rozhodnout toliko v případě, pokud by v jednání Nejvyššího soudu shledal zjevné znaky protiústavnosti, tzn., když by např. Nejvyšší soud porušil kogentní ustanovení jednoduchého práva nebo jestliže by v jeho činnosti bylo možno spatřovat zřejmé rysy svévole. Jak však vyplývá z výše uvedeného, k pochybení ze strany Nejvyššího soudu v uvedeném smyslu a s ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu zjevně nedošlo a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Rovněž domněnku stěžovatele, že původní senát mohl ve věci rozhodnout meritorně jinak, nelze označit jinak než jako spekulativní úvahu, postrádající - již z povahy věci - jakékoliv racionální zdůvodnění.
Pokud jde o další napadená rozhodnutí obecných soudů, je třeba uvést, že Ústavní soud se jimi již rovněž zabýval na základě návrhu spoluobviněných K. H. (usnesení sp. zn. III. ÚS 490/02 ze dne 19. 9. 2002), a Ing. J. V. (usnesení sp. zn. I. ÚS 435/02); oba návrhy byly odmítnuty z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Jak z hlediska podstaty věci a jejího právního posouzení obecnými soudy, tak z pohledu specifických námitek stěžovatele, vyjádřených v předmětné ústavní stížnosti, neshledal Ústavní soud žádného důvodu pro odchýlení se od již vyslovených závěrů a pro vyhovění ústavní stížnosti. Nezbývá tak než zopakovat, resp. doplnit, že stěžovatel svou argumentací, směřující proti údajně nesprávnému procesnímu postupu a polemizující s hodnocením důkazů obecnými soudy v zásadě usiluje o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí. Ve své ustálené rozhodovací praxi však Ústavní soud již opakovaně vyložil, že s ohledem na jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti takový přezkum spadá do jeho pravomoci jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3., nález č. 5), stejně jako mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy (k tomu např. již nález ve věci III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1., nález č. 5). Ony zvláštní podmínky, které by umožnily ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly.
V postupu orgánů činných v přípravném řízení ani v postupu obecných soudů před tím, než byla vydána napadená rozhodnutí, nelze shledat takové procesní vady, jež by měly za následek nesprávné rozhodnutí; lze-li vůbec Ústavním soudem přiznat jistou relevanci tvrzením stěžovatele, pak tato pochybení nedosáhla ústavněprávní roviny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je také dostatečně zřejmé, proč obecný soud nepokládal za potřebné řízení doplňovat a lze proto (opakovaně) konstatovat, že rozhodnutím obecných soudů, nelze z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nic vytknout. Ústavní soud není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví a pokud obecné soudy postupovaly v průběhu trestního řízení v souladu se základními principy spravedlivého procesu a s příslušnými právními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, nespadá do jeho pravomoci nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a jejich interpretaci svým vlastním výkladem. Pravomoc Ústavního soudu je v řízeních o ústavních stížnostech zejména vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele (tedy zvláště kvalifikovaný zásah vysoké intenzity), což ve zkoumaném případě, jak shora vyloženo, shledáno nebylo.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. července 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu