ECLI:CZ:US:2003:2.US.461.01
sp. zn. II. ÚS 461/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele V. M., zastoupeného advokátkou JUDr. E. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2000, čj. 1 T 67/98-788, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, čj. 9 To 31/01-877, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 30. 7. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že oběma rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 67/98, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Ústí nad Labem uznal rozsudkem ze dne 6. 10. 2000, čj. 1 T 67/98-788, stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Zavázal ho dále společně a nerozdílně s obžalovanými P. B. a J. T. k náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel dopustil trestné činnosti tím, že po vzájemné dohodě se spoluobžalovanými P. B. a J. T. (dále jen "odsouzení"), veden úmyslem získat podvodným vylákáním a nesplacením bankovního úvěru finanční prostředky, zajistil se zástupci majitele zámku B. prodej zámku odsouzenému B. pod záminkou jeho rekonstrukce na hotelový komplex. S tímto tvrzením pro něho vyjednal úvěr u K., ve výši 70 mil. Kč, z něhož bylo 38 mil. Kč určeno na nákup zámku a zbytek na jeho rekonstrukci a zařízení. Po dohodě s odsouzeným T., jednatelem společnosti R., s.r.o., odsouzený B. s touto společností uzavřel dne 30. 6. 1993 smlouvu na rekonstrukci a zařízení interiéru zámku v ceně 22,5 mil. Kč. Odsouzený T. vystavil téhož dne zálohovou fakturu na 18 mil. Kč. Poté, kdy byla tato částka z úvěrového účtu na účet R. převedena, odsouzený B. od smlouvy odstoupil a nechal si celou částku T. vyplatit. Za stejných okolností uzavřel s uvedenou společností dne 10. 9. 1993 smlouvu na opravu zámku v ceně 23.575.000,- Kč. Odsouzený T. téhož dne vystavil zálohovou fakturu na 14 mil. Kč. Poté, kdy byla tato částka z úvěrového účtu na účet R. převedena, odsouzený B. od smlouvy odstoupil a nechal si celou částku v hotovosti vyplatit. Na bankovní úvěr nic nesplatil. Všichni odsouzení tak způsobili bance škodu ve výši 70 mil. Kč.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud provedl rozsáhlé dokazování a ze zjištěného skutkového stavu vyvodil, že stěžovatel měl na spáchané trestné činnosti podstatný podíl, neboť vedl rozhodující jednání při uzavírání kupní smlouvy i smlouvy o úvěru. Byl i vůdčí osobností celého protiprávního jednání. Bylo prokázáno, že byl úzce propojen s odsouzeným B. Ten jako účastník smluv převzal podvodně vylákané peníze, na poskytnutý úvěr nic nezaplatil a následně odcestoval do ciziny. Soud neměl žádné pochybnosti ani o způsobené škodě, která bance vznikla podvodným vylákáním úvěru, jejíž výše 70 mil. Kč je ve smyslu §89 odst. 11 trestního zákona škodou velkého rozsahu.
Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Zdůraznil, že nejednal v podvodném úmyslu a znovu použil obhajobu uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně v tom smyslu, že byl přesvědčen o reálnosti celého záměru. Namítal, že nebylo objasněno, zda a které osoby se dopustily jednání, jehož následkem vznikla škoda na úkor komerční banky, a zdůraznil hrubé porušení povinností zaměstnanců banky i akciové společnosti E. M. Proti rozsudku se odvolali i odsouzení P. B. a J. T. a taktéž krajský státní zástupce v neprospěch stěžovatele.
Vrchní soud v Praze následně zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 11. 4. 2001, čj. 9 To 31/01-877. Znovu rozhodl o vině a trestu všech obžalovaných i o náhradě škody. Stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Rozhodl nově i o náhradě škody. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že neshledal žádné vady, jež by měly vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnit právo na obhajobu. Konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu a dovodil v zásadě správné skutkové závěry, pokud jde o objektivní i subjektivní stránku jednání. Upozornil však, že nalézací soud opomněl, že poskytnutý úvěr byl dle zástavní smlouvy zajištěn nemovitostí - zámkem, pro jehož nákup byl také z části určen, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru o výši způsobené škody. Uvedl, že jeho závěr o úmyslném nadhodnocení zástavy je správný, nicméně nedostatečný, neboť přehlíží, že znakem skutkové podstaty podvodu dle §250 trestního zákona je i výše způsobené škody na cizím majetku. Ta nevznikne, je-li úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která umožňuje věřiteli získat její realizací dlužnou částku. V případě, že realizací zástavy nemůže v důsledku jejího nadhodnocení, které je součástí podvodného jednání pachatele, věřitel dlužnou částku získat, je škodou rozdíl mezi dlužnou částkou a skutečnou hodnotou zástavy, za niž ji lze realizovat. Nadhodnocení ceny zámku dovodil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně z rozdílných posudků znalce Ing. N., vypracovaných v rozmezí jednoho měsíce, jež vycházely z naprosto shodných podkladů. Z nich vyplynulo, že skutečná hodnota zámku nebyla vyšší než cena, za niž ji odsouzený B. koupil, tj. 38 mil. Kč. Z uvedených důvodů odvolací soud nově rozhodl o vině i trestu a o náhradě škody. Jednání stěžovatele posoudil po právní stránce shodně jako nalézací soud. Vzhledem k výši způsobené škody, která přes změnu skutkových závěrů ve prospěch stěžovatele 32x překročila hranici škody velkého rozsahu, uložil stěžovateli trest mírnější než soud prvního stupně.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje v ní, že již v odvolání namítal, že provedené důkazy neumožňují učinit závěr o jeho vině. Vrchní soud dle jeho názoru zásadně pochybil, pokud neprovedl jeden ze stěžejních důkazů, a to výslech odsouzeného B., který ve svém odvolání provedení tohoto důkazu sám navrhoval. Takový postup označuje stěžovatel za nezákonný a neústavní. Domnívá se, že má právo vyžadovat od obecných soudů, aby postupovaly nezávisle a nestranně a plnily povinnosti uložené zákonem, tedy, aby provedly všechny dostupné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Bez provedení navrhovaného důkazu nelze učinit závěr, že důkaz je bez významu. Soud tímto svým postupem odňal stěžovateli možnost vyjádřit se k výpovědi spoluodsouzeného, pokládat mu otázky a objasnit tím okolnosti, které svědčí v jeho prospěch. Dle názoru stěžovatele nelze akceptovat ani závěr odvolacího soudu, že skutečná hodnota zástavy nebyla vyšší než cena, za niž odsouzený B. nemovitosti koupil. Má za to, že řádné a úplné zjištění skutkového stavu věci je nezbytným základem, z něhož lze teprve dovodit závěry právní. Upozorňuje, že nemovitosti, které jsou součástí souboru zámek B. představují nepochybně významnou majetkovou hodnotu, jejíž ocenění je třeba svěřit znalci, neboť v rozhodném období bylo zpracováno několik posudků, v nichž znalci dospěli k různým závěrům. Stěžovatel konečně namítá, že obvinění pro výše popsaný skutek mu bylo sděleno dne 27. 12. 1994, přípravné řízení skončilo 13. 7. 1998 a rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 6. 10. 2000. Je přesvědčen, že trestní řízení, trvající déle než šest let, je nepřiměřené. On sám nezavdal důvod k takovým průtahům.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že skutečnosti namítané v ústavní stížnosti jsou v zásadě pouhým opakováním obhajoby stěžovatele a námitek vznesených v odvolacím řízení. Setrval na stanovisku, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, vyjma pochybení, které bylo napraveno v odvolacím řízení, jsou správné. Ani řízení, které vydání rozsudku předcházelo, není zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnit právo na obhajobu. Účastník odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž vyložil, proč nemohl akceptovat námitky stěžovatele, proč shledal provedené důkazy za dostačující pro rozhodnutí a proč návrhu na doplnění dokazování výslechem odsouzeného B., který v zásadě na svém postoji, jímž využil svého práva nevypovídat, nic nezměnil. Upozornil, že stěžovatel zcela přehlíží, že délku trestního stíhání zásadním způsobem ovlivnilo to, že P. B. uprchl do ciziny, kde se skrýval až do doby, než byl v rámci extradičního řízení vydán do České republiky. Přehlíží také, že soud není povinen vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování, ale toliko těm, jež jsou potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Tomuto požadavku soudy obou stupňů dostály a zásady spravedlivého procesu neporušily. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy zhodnotily věc po stránce skutkové i právní. K tomu považuje Ústavní soud za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což naopak patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je oprávněn jedině posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny stěžovatelovy základní ústavní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry soudů (srov. např. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel konkrétně namítá, že odvolací soud pochybil, když neprovedl důkaz výslechem spoluodsouzeného P. B. Při hodnocení této námitky vyšel Ústavní soud z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, z něhož vyplývá, že B. využil v přípravném řízení svého práva a k věci nevypovídal, což odůvodnil obavou o svůj život. Nevypovídal ani v řízení před soudem prvního stupně. Až v podaném odvolání a u odvolacího jednání uvedl, že je ochoten vypovídat k otázce poskytnutí úplatku svědkovi Ing. P. Vrchní soud jeho návrh zamítl jako účelový. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v průběhu celého trestního řízení se o této tvrzené skutečnosti nikdo z odsouzených nezmínil, a to ani v souvislosti s výslechem svědka Ing. P. Vysvětlil i důvody, proč považoval tvrzení o úplatku za nelogické. Zdůraznil, že B. na svém postoji v trestním řízení nevypovídat v zásadě nic nezměnil a zjevně nevěrohodná kusá informace, kterou nyní nabízí, nemůže za stávající důkazní situace na skutkových závěrech nic změnit. Takový závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Obecné soudy vycházely při hodnocení případu z celého komplexu důkazů významných pro objasnění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 trestního řádu). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení použitých důkazů, vzájemně je konfrontoval a všestranně vyhodnotil dle zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Na jejich základě pak mohl sestavit reálný a objektivní obraz všech okolností, za nichž bylo trestné jednání spácháno. Za dané důkazní situace neprovedením navrhovaného důkazu - výslechu odsouzeného B., který hodlal vypovídat toliko k otázce údajně poskytnutého úplatku, soud neporušil stěžovatelova tvrzená práva. Ústavní soud, ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, dbá především o to, aby proces byl spravedlivý jako celek. Z tohoto pohledu nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že neprovedení jednoho důkazu mohlo v této konkrétní věci vyústit v celkově nespravedlivé řízení. Ústavní soud dále připomíná, že dle své judikatury (srov. I. ÚS 32/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, nález č. 40, I. ÚS 362/96, I. ÚS 425/97), není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Musí však ústavně konformním způsobem zdůvodnit, proč navrhovaný důkaz neprovedl. Své povinnosti odvolací soud plně dostál.
Jak konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, dílčího pochybení se soud prvního stupně dopustil při vyslovení závěru o výši způsobené škody, za niž považoval hodnotu nesplaceného úvěru. Uvedené pochybení však napravil odvolací soud. Konstatoval, že součástí podvodného jednání pachatelů bylo v daném případě nadhodnocení zástavy, v jehož důsledku se otevřela cesta k většímu úvěru. Dospěl k závěru, že škodou na cizím majetku dle §250 trestního zákona může být pouze rozdíl mezi poskytnutým nesplaceným úvěrem a skutečnou hodnotou zástavy, nikoli výše samotného nesplaceného úvěru.
Stěžovatel odmítá v této souvislosti akceptovat závěr odvolacího soudu o skutečné hodnotě zástavy a je přesvědčen, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, okolnosti, že cena zámku byla nadhodnocena a že jeho skutečná hodnota nebyla vyšší než 38 mil. Kč, dovodil soud z rozdílných znaleckých posudků, vypracovaných s měsíčním odstupem a vycházejících z naprosto shodných podkladů, a z dalších provedených důkazů, zejména z výpovědí svědků P. a Š. O tom, že předmětné nemovitosti se v době svého prodeje nacházely ve velmi špatném stavu, svědčí mimo jiné i rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově ze dne 20. 5. 1993 (č.l. 262 - 264 přílohového spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem), dle něhož se stav objektu od poslední prohlídky v r. 1991 výrazně zhoršil a byla uložena povinnost provést konkrétní zabezpečovací práce na jeho záchranu. I tyto okolnosti zjevně přisvědčují závěru, že se bývalý vlastník chtěl nemovitostí zbavit především z důvodu, že sám nemohl investovat značné finanční prostředky do nákladné rekonstrukce. Vzhledem ke všem skutečnostem a důkazům plynoucím ze spisového materiálu, s nimiž se odvolací soud ústavně konformním způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, považuje Ústavní soud způsob vyvození výše způsobené škody za ústavně akceptovatelný. Jeho závěry o výši škody nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v řízení o ústavní stížnosti spoluodsouzeného J. T., vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 454/01, když odmítl svým usnesením ze dne 9. 6. 2003 námitku týkající se postupu Vrchního soudu v Praze při určení skutečné hodnoty zastavených nemovitostí.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že procesním postupem obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu byly dodrženy příslušné ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Soud prvního stupně učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, jež potvrdil s jedinou, výše specifikovanou výjimkou i odvolací soud. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Námitkou stěžovatele stran průtahů v řízení se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť ji shledal nepřípustnou. V minulosti opakovaně judikoval, že jestliže tvrzený zásah orgánu veřejné moci spočívá v nepřiměřené délce jím vedeného řízení, je zásadně třeba ještě před podáním ústavní stížnosti podat stížnost na průtahy v řízení (srov. III. ÚS 169/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, usnesení č. 15). Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by si stěžovatel na průtahy stěžoval u příslušného orgánu státní správy soudů. Nic takového ostatně ani netvrdí ve své ústavní stížnosti. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které měl podle zákona k dispozici.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 8. července 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu