ECLI:CZ:US:2004:1.US.250.03
sp. zn. I. ÚS 250/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů S. B., a Mgr. V. B., obou zastoupených JUDr. M. K., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2003, čj. 32 Odo 680/2002 - 164, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, čj. 29 Co 94/2002 - 150, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 10. 2001, čj. 11 C 349/99 - 137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhují zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a jeho výsledky. Vyjádřili přesvědčení, že při jednání u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i Ústava ČR, neboť obecné soudy se nevypořádaly s jejich žádostmi o osvobození od soudních poplatků a náležitým způsobem nezhodnotily veškeré předložené doklady. Uvedli, že v jejich stejné věci, vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 907/99, jim senát odvolacího soudu umožnil domoci se svého práva. Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pak vytkli, že se vůbec nezabýval ekonomickým rozborem, který okresnímu soudu předložili.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud odkázal na své rozhodnutí, námitkami stěžovatelů se podle něj zabýval i krajský soud. Soudy obou stupňů se řádně zabývaly hodnocením poměrů stěžovatelů, o čemž svědčí i obsah odůvodnění jednotlivých rozhodnutí.
Krajský soud také odkázal na své rozhodnutí, uvedl, že se ztotožnil se závěry okresního soudu, že v daném případě bylo již pravomocně rozhodnuto o nepřiznání osvobození od placení soudních poplatků a další návrh stěžovatelů neobsahoval nové skutečnosti. Ztotožnil se i s postupem okresního soudu, který pro neuhrazení poplatku zastavil řízení. Podle názoru krajského soudu nebylo porušeno právo stěžovatelů na poskytnutí reálného času pro úhradu soudního poplatku a pro pokračování v řízení ve věci samé, takže nedošlo k porušení práva domáhat se soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření sdělil, že stěžovatelé, ve vztahu k napadenému usnesení ze dne 13. 2. 2003, uvádějí pouze, že jejich dovolání bylo odmítnuto z formálně právních důvodů, aniž sdělili, v čem spatřují jeho nesprávnost. Své usnesení považuje za správné.
Ze spisu sp. zn. 11 C 349/99 Okresního soudu v Benešově u Prahy bylo zjištěno, že okresní soud, ve sporu stěžovatelů proti žalovaným V. a M. M., o zaplacení 400 000,-- Kč s přísl., usnesením ze dne 30. 10. 2001 ve výroku I. zastavil řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelům, ve výroku II. zastavil řízení o zaplacení částky 400 000,-- Kč a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění tohoto usnesení, z pasáže týkající se žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků, vyplývá, že o jejich žádosti již dříve pravomocně rozhodl usnesením ze dne 6. 8. 1999, jímž osvobození nepřiznal, neboť pro to nebyly shledány důvody. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, které krajský soud odmítl usnesením ze dne 9. 2. 2000, čj. 29 Co 716/99 - 25, jako opožděně podané. K zastavení řízení o zaplacení částky 400 000,-- Kč došlo proto, že stěžovatelé neuhradili ve stanovené lhůtě soudní poplatek.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2003 shora označené usnesení okresního soudu potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 2. 2003 bylo dovolání stěžovatelů proti uvedenému usnesení krajského soudu odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud upozorňuje, že skutkově i právně totožnou problematikou stejných stěžovatelů (stížnosti se v zásadě lišily pouze napadenými rozhodnutími) se Ústavní soud již zabýval ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 250/03, IV. ÚS 249/03, III. ÚS 228/03 a I. ÚS 249/03; také v nich dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález. č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelů se zastavením vlastního občanského soudního řízení z důvodu, že ve lhůtě stanovené soudem neuhradili soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení, a dále nesouhlas s hodnocením jejich majetkových poměrů při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud připomíná procesní postup stěžovatelů, kdy po vydání usnesení okresního soudu ze dne 6. 8. 1999, jímž osvobození nebylo přiznáno, podali své odvolání proti tomuto usnesení opožděně. Stěžovatelé svoji žádost o osvobození od soudních poplatků opakovali, ale okresní soud dospěl k závěru, že ke změně skutečností rozhodných pro osvobození od soudních poplatků v období po 6. 8. 1999 nedošlo. Proto řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků, v souladu s ustanovením §104 odst. 1 OSŘ, zastavil.
Pokud jde o zastavení vlastního řízení o žalobě stěžovatelů, Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení práva stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé stanoveným způsobem nepostupovali, protože přes výzvu a poučení neuhradili ve stanovené lhůtě soudní poplatek. Tím sami vyvolali nedostatek podmínky řízení, které bylo proto v souladu se zákonem zastaveno.
Pokud jde o jejich výhrady a nesouhlas s hodnocením majetkových poměrů stěžovatelů okresním soudem, Ústavní soud odkazuje na své usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 271/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, nález č. 28, str. 275], podle něhož rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud, při zvažování důvodnosti uplatněného nároku, dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností, odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly.
V přezkoumávané věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké úvahy je k přijatým závěrům vedly a které právní předpisy ve věci aplikovaly. Za této situace nelze v jejich procesním postupu spatřovat porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatelů. Ústavní stížnost sice směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, který se zabýval pouze otázkou přípustnosti dovolání. Ani v tomto směru neshledal Ústavní soud žádné pochybení a stěžovatelé sami vůči závěrům Nejvyššího soudu ČR v tomto ohledu ostatně ani žádné námitky nepředložili.
Konečně pokud jde o námitku stěžovatelů, že jiný senát téhož krajského soudu rozhodl v obdobné věci odlišně, Ústavní soud uvádí, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí obecných soudů a zaujímání stanovisek za účelem jednotného rozhodování zásadně nepřísluší. To je ze zákona svěřeno Nejvyššímu soudu ČR (zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu