ECLI:CZ:US:2004:1.US.251.03
sp. zn. I. ÚS 251/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti R. L., zastoupené JUDr.Z. D., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2000, č.j. 61 C 215/98-33, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003 č.j. 37 Co 404/2000-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, č.j. 61 C 215/98-33, zamítl návrh žalobkyně R. L. (dále jen "stěžovatelka"), aby žalovaný (město Brno) byl zavázán na vlastní náklad a nebezpečí uvést do původního stavu přede dnem 9. 4. 1998 byt žalobkyně (stěžovatelky) č. 3 v I. poschodí domu na ulici Kotlářská v Brně (dále jen "byt"). Městský soud v odůvodnění poukázal na skutečnost, že se stěžovatelka stala nájemkyní bytu z důvodů uvedených v ustanovení §706 o.z. po smrti svých prarodičů (M. O. a L. O.), resp. L. O., který zemřel dne 9. 4. 1998. Ještě před vznikem nájemního práva stěžovatelky k bytu došlo ke skutečnostem, které podstatným způsobem modifikovaly práva a povinnosti spojené s nájmem bytu; na základě žádosti L. V., nájemkyně sousedního bytu (dcery M. O. a L. O.), a podle výslovného písemného souhlasu M. O. a L. O., ÚMČ Brno-střed, bytový odbor, udělil souhlas s modernizací spočívající ve stavebních úpravách bytu č. 2 (jehož nájemkyní byla L. V.) a v připojení části uvedeného bytu č. 3. Následně bylo na žádost L. V. vydáno dne 28. 1. 1998 stavební povolení, které bylo L. O., jako účastníku stavebního řízení, doručeno dne 9. 2. 1998. Stavební povolení nabylo právní moci dne 27. 2. 1998. Městský soud z uvedeného dovodil, že za situace, kdy souhlas s modernizací a stavební povolení byly vydány před tím, než zemřel L. O. a pokud na stěžovatelku přešlo nájemní právo k bytu č. 3, přešlo na ni se všemi právy a povinnostmi z toho plynoucími. Její právní předchůdci udělili písemný souhlas s připojením části jejich bytu k bytu sousednímu a pokud bylo se stavebními pracemi započato v souladu s pravomocným stavebním povolením, třeba i několik dní po jejich smrti, nemůže se stěžovatelka domáhat odstranění stavebních úprav, neboť by tak nabyla více práv, než kolik měli předchozí nájemci a než kolik na ni podle ustanovení §706 o.z. přešlo. Městský soud konečně v odůvodnění uvedl, že postup L. V. a žalovaného nepovažuje za postup v rozporu s dobrými mravy a nedomnívá se, že by došlo k zásahu do práv stěžovatelky či k jejich ohrožení. Proto její návrh v plném rozsahu zamítl, aniž by prováděl další důkazy, které stěžovatelka navrhovala, neboť je - z výše uvedených důvodů - považoval za nadbytečné.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 2. 2003 č.j. 37 Co 404/2000-54, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že účastníkům náhradu nákladů řízení nepřiznal. Odvolací soud uvedl, že postupoval podle o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Poukázal především na ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř., z něhož plyne, že soud je vázán rozhodnutími příslušných orgánů o tom, že byl spáchán a kdo spáchal trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 citovaného ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, avšak, bylo-li o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Krajský soud dále odkázal na to, že v souzené věci nezjistil, že by rozhodnutí/stavební povolení vydané ÚMČ Brno-střed dne 28. 1. 1998, č.j. VRS 43735/97-Str. 351, bylo změněno, zrušeno nebo jinak odstraněno; vycházeje z obsahu tohoto rozhodnutí, nemá je ani za nicotné, neboť bylo vydáno příslušným správním orgánem v rámci jeho pravomoci, vymezení práv a povinností z něj vyplývajících je dostatečně určité a srozumitelné. Krajský soud proto konstatoval, že je třeba vycházet ze stavu, který jím byl založen. Odvolací soud současně poukázal na to, že stavební povolení hodnotil ve shodě se závěry učiněnými Ministerstvem pro místní rozvoj ČR, které věc ve vztahu k rozhodnutí odboru územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna ze dne 11. 6. 1998, č.j. OÚSŘ-U-98/24675/Do, o obnově řízení, posuzovalo z hlediska přezkumu mimo odvolací řízení, a neshledalo jeho rozpor s obecně závaznými právními předpisy. Odvolací soud proto uzavřel, že závěry pravomocného stavebního povolení je soud "ve smyslu ust. §135 odst. 2 o.s.ř. vázán a jeho správnost (zákonnost) ani ve světle námitek vznášených žalobkyní není oprávněn přezkoumávat. Účinky rozhodnutí bylo možné zvrátit jen prostřednictvím řádných či mimořádných opravných prostředků upravených správním řádem, což se nestalo". Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2000, č.j. 61 C 215/98-33, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003 č.j. 37 Co 404/2000-54, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a dále poukázala na to, že se soudy nezabývaly nedodržením, resp. porušením obecně závazných právních předpisů [především stěžovatelkou uvedených ustanovení občanského zákoníku, stavebního zákona a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy")], při vydání stavebního povolení. Tak došlo k nerespektování jejího a synova práva na soukromý a rodinný život a obydlí, neboť stěžovatelka se synem nemohou byt od 18. 4. 1998 užívat. Stěžovatelka uvedla, že nejprve dne 4. 9. 1998 podala u Městského soudu v Brně žalobní návrh na určení, že rozhodnutí, kterým bylo vydáno stavební povolení, je neplatné. Tento žalobní návrh dne 7. 3. 2000 (poznámka: správně dne 6. 3. 2000, soudu doručený dne 7. 3. 2000) změnila tak, aby v bytě č. 3 došlo k obnovení původního stavu, tj. stavu před 18. 4. 1998. Městský soud při jednání dne 9. 3. 2000 - kdy byl také vyhlášen rozsudek - tuto změnu žaloby připustil. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na skutečnost, že písemné vyhotovení rozsudku Městského soudu v Brně má datum 6. 3. 2000 a "označení uvedené odvolacím soudem (poznámka: který uvedl datum 9. 3. 2000) je tedy nesprávné". Stěžovatelka zdůraznila, že žalobou žádala o ochranu jen těch práv, které měli předchozí nájemci bytu č. 3 a která na ni podle §706 o.z. přešla dne 9. 4. 1998.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že soud měl zkoumat, zda je stavební povolení vykonatelné, neboť prý podmínky č. 17 a č. 18 vykonatelné nejsou (odvětrání aj., mezibytová příčka k zajištění zvukové izolace). Stěžovatelka konečně zásadní právní pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že ačkoli se rozhodnutí o stavebním povolení netýká žádného z účastníků soudního řízení ve věci, odvolací soud "z něho vychází". Krajský soud proto prý porušil zásadu vázanosti, neboť podle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. soud vychází z rozhodnutí příslušného orgánu a "předpokladem tu však je vždy to, že se rozhodnutí příslušného orgánu týká účastníků soudního řízení a že je tedy zavazuje".
Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená základní práva, a to zejména čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy a čl. 12 odst. 1 a odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2000 (poznámka: správně ze dne 9. 3. 2000), č.j. 61 C 215/98-33, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003 č.j. 37 Co 404/2000-54, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání jeho/její věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), kterých se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva (u Městského soudu v Brně a v odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně) domáhala; ze strany soudů k porušení zákonných procesních ustanovení v tomto směru nedošlo. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné pochybení, neboť řízení bylo veřejné a obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům, Městský soud v Brně připustil změnu návrhu stěžovatelkou a u obou soudů není důvodu se domnívat, že by v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle.
Ústavní soud se ostatně domnívá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně jasně a zřetelně ani nerozlišuje funkci a účel správního rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým bylo vydáno stavební povolení na straně jedné, rozhodnutí obou soudů o jejím žalobním návrhu, který se týkal uvedení bytu č. 3 do původního stavu, tj. do stavu přede dnem 9. 4. 1998, na straně druhé. Ústavní soud má za to, že oba soudy dostatečně srozumitelně v odůvodnění napadených rozsudků rozvedly a vysvětlily právní povahu pravomocného stavebního povolení a důsledků z něj plynoucích pro postavení stěžovatelky po smrti prarodičů (resp. L. O.), kdy se teprve stala nájemkyní bytu, takže nemohla nabýt více práv, než kolik měli předchozí nájemci a než kolik na ni podle §706 o.z. přešlo. Za této situace a navíc s přihlédnutím k ustanovení §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř., podle něhož soud vychází z již vydaného rozhodnutí nelze nalézt oporu pro tvrzení stěžovatelky o porušení "zásady vázanosti" nebo o nahrazení správního uvážení nezávislým soudcovským uvážením. Ostatně jejímu názoru nesvědčí ani příslušná soudní judikatura (srov Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha, C.H. Beck 2000, str. 483 a násl. a tam uvedené judikáty). V uvedených souvislostech - tj. za situace, kdy obecný soud vychází z rozhodnutí vydaného příslušným orgánem a kdy (jak Ústavní soud zjistil ze spisu) řízení o řádných i mimořádných opravných prostředcích ve věci vydaného stavebního povolení proběhlo - není úlohou Ústavního soudu přezkoumávat aplikaci právních předpisů v řízení o předběžné otázce (poznámka: ve vztahu k řízení a k rozhodnutím napadenými ústavní stížností). Ústavní soud za této situace dovozuje, že nelze souhlasit s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud vychází z rozhodnutí o stavebním povolení, ačkoli se toto rozhodnutí netýká žádného z účastníků soudního řízení ve věci.
Rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně proto nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 255). Stejně tak případná běžná doplňování (či změny) skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy ČR, ale postupně by se stával pravidelnou třetí instancí, což jeho úkolem není (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267). Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou soudů výsledkem jejich posouzení věci a jejich argumenty (uváděné v odůvodněních rozsudků) nelze ani z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Stejně tak a vlastně nad rámec ústavní stížnosti (která se ostatně - jak bylo Ústavním soudem vysvětleno výše - týká rozhodnutí obecných soudů) musí Ústavní soud za liché označit tvrzení stěžovatelky o nevykonatelnosti stavebního povolení v důsledku tvrzené nesplnitelnosti dvou podmínek stavebního povolení. Institut vykonatelnosti rozhodnutí je v právní teorii i v praxi notoricky spojen s možností vymoci na základě aktu aplikace práva - vůči kterému již nelze vznést opravný prostředek (eventuálně nemá-li takový opravný prostředek odkladného účinku) a prošla-li lhůta určená ke splnění povinnosti - příslušnými zákonnými prostředky to, aby povinné subjekty splnily své povinnosti, pokud tak neučinily dobrovolně (viz. např. Veverka, Vl. - Boguszak, J. - Čapek, J.: Základy teorie práva a právní filozofie. Codex. Praha 1996, str. 122; Boguszak, J. - Čapek, J.: Teorie práva. Codex Bohemia, Praha 1997, str. 122-123; Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 243 a násl.). Nejedná se proto o okolnosti a předpoklady "technické vykonatelnosti", jak se nepochybně stěžovatelka v ústavní stížnosti domnívá.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 12 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy spočívající v tom, že v důsledku postupu orgánu veřejné moci nebylo respektováno "právo soukromého a rodinného života, obydlí mého a synova", jedná se nepochybně o argument rovněž lichý. Napadenými rozhodnutími totiž nebylo nijak zpochybněno stěžovatelčino právo byt užívat a neúspěch v řízení ve věci žalobního návrhu na uvedení věci do původního stavu za takové považovat nelze.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu