ECLI:CZ:US:2004:1.US.707.02
sp. zn. I. ÚS 707/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného advokátem Mgr. J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002, č.j. 22 Ca 10/2002-24, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Olomouc - okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 12. 2001, č.j. PÚ-4228/92/Po-XVII, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad Olomouc - okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 12. 12. 2001, č.j. PÚ-4228/92/Po-XVII, rozhodl, že I. M. (dále jen "stěžovatel") a E. H. nejsou vlastníky jezu na řece Moravě v k.ú. Ř. (dále jen "jez"). V odůvodnění pozemkový úřad především uvedl, že původní vlastnictví pana M. P. k jezu nezpochybňuje; z opisu výměru Okresního úřadu v Litovli ze dne 27. 9. 1933, č.j. 14.228/VI-14a, který stěžovatel předložil pozemkovému úřadu v průběhu správního řízení, je prý zřejmé, že jez při elektrárně v N. M. je vodní dílo vybudované v letech 1919 - 1921 mezi pozemky p.č. 662, 663 a 691/2 a jeho vlastníkem je M. P. Pozemkový úřad však byl toho názoru, že jez je třeba považovat za stavbu na vodním toku, která nemá své parcelní číslo, a navrhovatelé (poznámka: stěžovatel a E. H.) proto měli ve své žádosti o vydání nemovitosti uvést jmenovitě i jez, pokud by o jeho vydání měli zájem, a nikoli žádat o jeho vydání až v průběhu řízení po uplynutí lhůty k uplatnění restitučních nároků, "a to ještě nepřímo přes Povodí Moravy s.p.". Pozemkový úřad proto konstatoval, že oprávněné osoby o vydání vodního díla - jezu v zákonem stanovené lhůtě nepožádaly.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, č.j. 22 Ca 10/2002-24, rozhodnutí Okresního úřadu Olomouc - okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 12. 2001, č.j. PÚ-4228/92/Po-XVII, potvrdil a dále ve druhé části výroku rozhodl, že navrhovatelé (tj. stěžovatel a E. H.) nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud podle odůvodnění tohoto rozsudku vzal z obsahu správního spisu za prokázáno, že navrhovatelé v žádosti, která byla doručena pozemkovému úřadu dne 22. 12. 1992 uplatnili jako oprávněné osoby podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (ve znění pozdějších zákonů), nárok na vydání nemovitostí, které byly v žádosti přesně specifikovány. Předmětný jez však v žádosti uveden nebyl. Stěžovatel vyzval k vydání jezu Povodí Moravy, a.s., dopisem ze dne 27. 9. 1995, jež mu v následné písemné odpovědi - kterou zaslalo na vědomí také pozemkovému úřadu - sdělilo, že jez nelze vydat, neboť se nejedná o stavbu, jež by sloužila zemědělské nebo lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství. Pozemkový úřad se až takto dozvěděl, že oprávněné osoby mají zájem i o vydání předmětného jezu. Dopisem ze dne 26. 11. 1999 sdělil stěžovatel pozemkovému úřadu požadavek ohledně jezu s tím, že se jedná o stavbu vybudovanou M. P., která je situovaná do obou břehů řeky p. č. 691/2, 662/2 a dále p.č. 663 a 661/2 a že tyto pozemky již byly rozhodnutím pozemkového úřadu navrhovatelům vydány. Stěžovatel dále dopisem ze dne 8. 10. 2001 pozemkovému úřadu sdělil, že v soupisu znárodňovacího dekretu nebylo slovo jez jako stavba vodního díla specifikováno, a nebylo proto možné jej vyžadovat samostatně; je tedy pevnou nedělitelnou součástí parcel č. 691/2, 663 a 664/2.
Krajský soud dále uvedl, že v daném případě je mezi navrhovateli a pozemkovým úřadem spornou otázka, zda stavba jezu je součástí pozemků, na nichž byla vybudována - jak tvrdí navrhovatelé - či nikoliv a zda je tedy dostačující, že navrhovatelé uplatnili restituční nárok na vydání těchto pozemků. Podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb. o vodách (vodní zákon) je jez vodohospodářským dílem, tedy stavbou určenou k vodohospodářským účelům, kterou se upravuje vodní tok. Podle ustanovení §5 vyhlášky č. 19/1978 Sb., kterou se stanoví povinnosti správců vodních toků a upravují se některé otázky týkající se vodních toků, nejsou vodohospodářská díla nebo stavby v korytech vodních roků součástí těchto toků. Podle ustanovení §120 odst. 2 o.z. není stavba součástí pozemků. Krajský soud proto konstatoval, že současná právní úprava odmítla tradiční zásadu superficies solo cedit (platnou v českých zemích před 1. 1. 1951), a protože jez je stavbou, představuje v právním smyslu samostatnou věc odlišnou od pozemku, na němž je postaven; stejně tak není součástí ani příslušenstvím pozemku. Taková stavba se však neeviduje v katastru nemovitostí, neboť ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 190/1996 Sb. [pozn.: kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb. a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb., ve znění pozdějších zákonů ] je stavební objekt na vodním toku nebo nádrži (hráz, jez, plavební komora, propust) prvkem polohopisu, který je geometricky a polohově určen v souboru geodetických informací, což znamená, že je pouze zakreslen v mapě, ale nemá své parcelní číslo. Za situace, kdy je jez samostatnou stavbou a nikoliv součástí pozemků, na nichž byl vybudován, jak tvrdí navrhovatelé, dovodil prý pozemkový úřad v souladu se zákonem, že pokud měli navrhovatelé zájem i o jez, měli o vydání této stavby požádat ve lhůtě stanovené k uplatnění restitučních nároků, což neučinili. Provedenými důkazy je však prokázáno, že navrhovatelé o vydání jezu požádali až v průběhu správního řízení po uplynutí zákonné lhůty, a proto došlo k prekluzi jejich nároků na vydání jezu ve smyslu ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru krajského soudu nelze pozemkovému úřadu vytknout ani to, že při řízení nepostupoval v souladu s ustanoveními §4a odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 citovaného zákona, jak dodatečně namítali navrhovatelé, neboť pro jejich aplikaci nebyly splněny zákonné podmínky. Zatímco uvedená ustanovení řeší situaci osoby, která uplatnila nárok v zákonné lhůtě, ale nemůže jej jednoznačně prokázat výpisem z úřední evidence, pozemkový úřad oprávněně dovodil, že restituční nárok na vydání jezu byl - jak bylo ostatně již konstatováno výše - prekludován proto, že nebyl v zákonné lhůtě zákonem stanoveným způsobem uplatněn. Proto krajský soud v souladu s ustanovením §250q odst. 2 o.s.ř. rozhodnutí pozemkového úřadu jako zákonné potvrdil.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002, č.j. 22 Ca 10/2002-24, a rozhodnutí Okresního úřadu Olomouc - okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 12. 2001, č.j. PÚ-4228/92/Po-XVII, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které nejprve stručně rekapituloval dosavadní průběh řízení a mimo jiné výslovně uvedl, že navrhovatelé "uplatňovali nárok na vydání ve výzvě uvedených nemovitostí, včetně poz. p.č. 783/1 vedené Katastrem nemovitostí k.ú. Ř., obec Bílá Lhota. Na této parcele je vybudován jez. Zároveň uplatnili svůj nárok i u uživatele uvedené parcely, kterým bylo Povodí Moravy ...".
Stěžovatel v ústavní stížnosti především poukazuje na právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které v sobě - jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 103/99 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17, Vydání 1. Praha, C.H. Beck 2001 str. 121; nález sp. zn. III. ÚS 94/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek.8, Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1998 str. 287) - zahrnuje právo každého domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, a to stanoveným postupem. Tímto postupem se rozumí postup stanovený ustanoveními §153 odst. 1, §132 a §157 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. Stěžovatel tvrdí, že těmto zákonným a ústavním příkazům Krajský soud v Ostravě nedostál. Krajský soud sice řádně osvětlil důvody, které ho vedly k tomu, aby předmětný jez nepovažoval za součást pozemkové parcely č. 783/1 vedené v katastru nemovitostí k.ú. Ŕ., obec Bílá Lhota, avšak neuvedl žádný důvod, "který jej přesvědčil o tom", že předmětný jez není příslušenstvím uvedené parcely. Přitom se jedná o právní otázku, jejíž řešení má obdobné následky pro celkové posouzení věci jako otázka, zda je jez součástí pozemku. Stěžovatel tvrdí, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu nevyplývá vztah mezi úvahami soudu a jeho závěry. Rozsudek je proto v části podstatné pro posouzení celé věci nedostatečně odůvodněn, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Stěžovatel proto namítá, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v uvedené souvislosti tvrdí, že jez je - s ohledem na dikci ustanovení §121 o.z. v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu 22 Cdo 37/2000 In: Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H. Beck Praha, 2001, sv. 15, zn. C 1070) - příslušenstvím pozemku (příslušenstvím pozemkové parcely č. 783/1 k.ú. Ŕ., obec Bílá Lhota), o který oprávněné osoby požádaly. Stěžovatel následně poukazuje na to, že v případě právního úkonu, který se týká věci hlavní, příslušenství věci hlavní sleduje její právní osud, i když není v právním úkonu výslovně specifikováno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 133/2001 In: Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H. Beck Praha, 2001, sv. 9, zn. C 678; srov. také komentář k ustanovení §121 v pátém a šestém vydání Jehlička, O. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. C.H. Beck).
Stěžovatel konečně uvedl, že srovnatelnými nedostatky trpí i rozhodnutí pozemkového úřadu, který porušil §47 odst. 3 správního řádu, jenž nařizuje správnímu orgánu uvést v odůvodnění rozhodnutí, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Pozemkový úřad se otázkou příslušenství nezabýval vůbec; pokud vyslovil závěr, že oprávněné osoby o vydání předmětného jezu nepožádaly, neodůvodnil prý řádně své rozhodnutí, čímž byla založena jeho nepřezkoumatelnost a bylo tak porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel proto tvrdí, že obě v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a že jsou projevem zřejmé libovůle v rozhodování státních orgánů, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozhodnutí Okresního úřadu Olomouc - okresního pozemkového úřadu ze dne 12. 12. 2001, č.j. PÚ-4228/92/Po-XVII, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2002, č.j. 22 Ca 10/2002-24, zrušují.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Krajský soud v Ostravě, dále Pozemkový úřad Olomouc a vedlejší účastník řízení Povodí Moravy, s.p. Vedlejší účastnice řízení E. H. využila svého práva a postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem se vzdala. Pozemkový fond ČR se nevyjádřil.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že je považuje za nedůvodné, neboť stěžovatel se stanoveným postupem svého práva domáhal. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud se - v mezích důvodů pro přezkum, uvedených v opravném prostředku - zabýval právní otázkou, zda je možno považovat jez za součást pozemku (ustanovení §120 o.z.) a dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu je zákonné, proto je potvrdil. Krajský soud uvedl, že při odůvodnění rozsudku postupoval přiměřeně podle ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. (ustanovení §246c o.s.ř.; ve znění do 31. 12. 2002) a ze skutečnosti, že neshledal opravný prostředek důvodným, nelze dovodit, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta a s upuštěním od ústního jednání souhlasil.
Pozemkový úřad Olomouc ve svém vyjádření poukázal především na skutečnost, že v ústavní stížnosti "je hlavním argumentem stěžovatele tvrzení, že stavba jezu je příslušenstvím pozemku p.č. 783/1". K tomu však pozemkový úřad uvedl, že jez byl vybudován na pozemku p.č. 782/1, který tvoří koryto řeky Moravy. Pokud by mělo být posuzováno tvrzení stěžovatele, že jez je příslušenstvím pozemku, na kterém byl vybudován a že proto nebylo nutné jej v žádosti o vydání nemovitosti samostatně specifikovat, "nelze pominout tu zásadní skutečnost, že jez nikdy nebyl stavbou na pozemku p.č. 783/1, o kterou bylo požádáno, ale vždy byl stavbou na pozemku p.č. 782/1, a o tu si pan M. v řádném termínu nepožádal".
Povodí Moravy, s.p., ve svém vyjádření poukázal na to, že podstata nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutími orgánů veřejné moci vychází z jeho přesvědčení, že jez je příslušenstvím pozemku s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cd 37/2000. Podle názoru vedlejšího účastníka jsou závěry v rozhodnutích pozemkového úřadu a krajského soudu odůvodněny na základě skutkového zjištění a jsou v souladu s právem, neboť dle ustanovení §121 o.s.ř., v platném znění, je zřejmé, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé, nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů ČR. Vedlejší účastník chápe, že se stěžovatel nemůže smířit s důsledkem svého neuplatněného nároku na vydání jezu, a to zvláště za situace, kdy je třeba uplatnit nezbytnou opatrnost, pokud jde o uplatnění restitučního nároku. Povodí Moravy, s.p., však nesouhlasilo s tvrzením stěžovatele, že jez je příslušenstvím pozemku a ztotožňuje se s s odůvodněním ústavní stížností napadeného rozsudku. Povodí Moravy, s.p., dále uvedlo, že na tom nic nemění ani odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 22 Cd 37/2000, který se týkal studny jako příslušenství pozemku. Rovněž odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 770/.. prý spíše potvrzuje skutečnost, že stěžovatel i v tomto případě použil pro zdůvodnění svého tvrzení nesprávnou a tedy neaplikovatelnou analogii, neboť citované rozhodnutí se týká posouzení platnosti kupní smlouvy, v níž není uvedeno, že vedlejší stavby u domu přešly na kupujícího, aniž byly ve smlouvě výslovně uvedeny. Povodí Moravy, s.p., se proto domnívá, že se jedná o ústavní stížnost neodůvodněnou a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud zaslal vyjádření pozemkového úřadu ze dne 25. 9. 2003 stěžovateli. Ten ve svém vyjádření ze dne 8. 3. 2004 poukázal na to, že pro případ, že by Ústavní soud považoval námitky pozemkového úřadu za důvodné, je nutno zabývat se i otázkou, zda předmětný jez je či není příslušenstvím pozemků, které tvoří v místě jezu břeh řeky, do něhož je jez zabudován - ukotven. Jedná se přitom o pozemky v k.ú. Ŕ. p.č. 691/2, 663 a 664/2, které již byly stěžovateli vydány a tento je jejich vlastníkem. Vedle uvedeného vyjádření stěžovatel posléze zaslal znalecký posudek znalce z oboru vodních staveb a vodního hospodářství ing. A. B., z něhož prý vyplývá, že předmětný jez je součástí (případně příslušenstvím) vodního díla na řece Moravě, které jako celek sestává zejména z budovy, vodní elektrárny, ... jezového tělesa.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu Olomouc - okresního pozemkového úřadu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o provedení a hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného hodnocení důkazů obecným (správním) soudem. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není Ústavní soud zpravidla oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173). Stejně tak případná běžná doplňování (či změny) skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy ČR, ale postupně by se stával pravidelnou třetí instancí, což jeho úkolem není (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267).
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatel dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdil. Podle obsahu soudního spisu mu nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Ostravě domáhal; ze strany soudu pak k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo.
Ústavní soud v souzené věci z obsahu soudního i správního spisu zjistil, že předmětný jez je stavbou na pozemku p.č. 782/1, o kterou stěžovatel, resp. navrhovatelé, v řádném termínu nepožádali. Argumentace stěžovatele, který uplatnil (poznámka: navrhovatelé uplatnili) nárok na vydání pozemku p.č. 783/1 (ne však pozemku p.č. 782/1) je proto lichá. Ostatně ani stěžovatel ve svém vyjádření z 8. 4. 2004 ke stanovisku pozemkového úřadu ze dne 25. 9. 2003 tuto skutečnost nekomentoval a zcela ji pominul. Ústavní soud je navíc přesvědčen, že argumentace krajského soudu v odůvodnění jeho rozsudku, která se týká povahy jezu jako vodohospodářského díla, je věcná a potvrzuje jeho povahu samostatné stavby a nikoliv součástí pozemků, na nichž byl vybudován. V souzené věci je dále irelevantní obecná námitka stěžovatele, že jez je příslušenstvím pozemku. To proto, že podle obsahu správního spisu (srov. výzvu ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. ze dne 21. 12. 1992 na č.l. 1a až 1c, kopie katastrální mapy na č.l. 16, sdělení PÚ ze dne 10. 4. 2001 na č.l. 27) stěžovatel žádal o vydání pozemku, na kterém jez vybudován není. Z této situace nemůže Ústavní soud akceptovat ani námitku stěžovatele, že krajský soud neuvedl žádný důvod, který by jej přesvědčil o tom, že předmětný jez (poznámka: který je stavbou na pozemku p.č. 782/1) není příslušenstvím parcely p.č. 783/1. Proto Ústavní soud v této souvislosti uzavírá, že závěr krajského soudu (a pozemkového úřadu) o prekludovaném restitučním nároku na vydání jezu je správný a že - z hlediska ústavnosti - není třeba na něm nic měnit. Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR proto nejsou za dané situace věcné a relevantní.
Stěžovatel dále ve svém vyjádření ze dne 8. 3. 2004, v němž pominul stavbu jezu na pozemku p.č. 782/1, nově namítal, že je třeba zkoumat, zda jez není příslušenstvím jiných pozemků (které mu již byly vydány), do nichž je jez zabudován (ukotven). Tento nově vznesený argument staví Ústavní soud do role, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti - se zřetelem na princip subsidiarity ústavní stížnosti - nepřísluší. Obdobně je třeba konstatovat, že stěžovatel (poznámka: navrhovatelé) měl v souzené věci uplatnit znalecký posudek - (zabývající se povahou jezu) znalce z oboru vodních staveb a vodního hospodářství ing. A. B. - již v řízení před pozemkovým úřadem a krajským soudem. V tomto směru lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je uplatnění nových skutečností až v řízení před Ústavním soudem zásadně nepřípustné (srov. ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním osudu).
Je tedy zřejmě, že napadenými rozhodnutími krajského soudu a pozemkového úřadu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu