ECLI:CZ:US:2004:2.US.74.04
sp. zn. II. ÚS 74/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. H., zastoupené Mgr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 5. 11. 2003, čj. 18 Co 296/2003-47, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 2. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Tvrdí, že jím bylo dotčeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to ve spojení s čl. 1, čl. 90 a čl. 96 Ústavy. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a do té doby odložil jeho vykonatelnost.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 6 C 67/2003, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Chrudimi uložil rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, čj. 6 C 67/2003-22, žalovanému P. H. povinnost platit stěžovatelce (v rozsudku označené jako "žalobkyně") výživné 4.000,-Kč měsíčně od 18. 3. 2003. Nedoplatek výživného za dobu od 18. 3. 2003 do 30. 4. 2003 ve výši 5.806,-Kč mu uložil zaplatit ve splátkách po 1.000,-Kč spolu s běžným výživným. Uložil mu i povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení a státu soudní poplatek. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky, aby jí žalovaný byl povinen platit výživné 4.000,-Kč měsíčně od 18. 3. 2003, zamítl. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 35.250,-Kč a náklady odvolacího řízení 37.650,-Kč, vše k rukám jeho zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, jejichž příčinou byl jeho vadný právní názor v otázce rozhodného období pro zjišťování příjmů účastníků. Konstatoval, že při rozhodování o výživném mezi manžely je třeba vycházet z příjmů, jakých účastníci dosahovali v období, za které je výživné požadováno, nikoli za dobu předcházející, jak učinil soud prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování zprávami o příjmech účastníků do okamžiku jeho rozhodnutí, vyšel ze shodných tvrzení účastníků ohledně jejich výdajů a ze skutečnosti, že žalovaný má větší finanční nároky na regeneraci své pracovní síly, a po vyhodnocení uvedených zjištění dospěl k závěru, že hmotná i kulturní úroveň obou účastníků za rozhodné období byla přibližně stejná. Neshledal proto podmínky pro postup dle §91 odst. 1, 2 zákona o rodině.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Má za to, že tento soud při svém rozhodování neaplikoval postup v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení. Nezjistil a nehodnotil skutkový stav v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukazuje na některé své výdaje, k nimž odvolací soud nepřihlédl, a naopak nesouhlasí se zjištěnou výší výdajů žalovaného. Namítá, že na rozdíl od soudem konstatované potřeby regenerace žalovaného u ní taková potřeba přes její výrazné zdravotní problémy shledána nebyla. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud nevyhodnotil důkazy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, nerozhodoval spravedlivě v souladu s ústavními principy a porušil rovnost účastníků. Uvádí, že i žalovaný si byl vědom skutečnosti, že hmotná i kulturní úroveň účastníků není stejná, neboť jí po zahájení odvolacího jednání nabídl výživné 1.500,-Kč, což odmítla a nechala věc na rozhodnutí soudu. Má za to, že pokud odvolací soud usoudil, byť pro to neměl oporu v provedeném dokazování, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, avšak tento svůj předběžný názor stěžovatelce nepředestřel, neposkytl jí poučení ve smyslu §118a odst. 3 občanského soudního řádu, aby jí mohlo být zřejmé, že pokud nenabídne další důkaz k prokázání svého nároku, nebude ve věci úspěšná. Stěžovatelka podotýká, že je téměř deset měsíců v pracovní neschopnosti, a je otázkou, zda se vůbec do pracovního procesu vrátí. Není pro ni proto reálné zaplatit žalovanému náklady řízení. Domnívá se, že vzhledem k tomu, že již při podání žaloby byla osvobozena od soudních poplatků a podmínky pro osvobození u ní trvaly po celou dobu řízení, bylo namístě, aby odvolací soud aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řízení. Protože je bezprostředně ohrožena exekucí, podává současně návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že výkon napadeného rozhodnutí by pro ni znamenal rozhodně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že při provádění důkazů a jejich hodnocení postupoval v souladu s ustanovením §120 a §132 občanského soudního řádu. V tomto směru odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Má za to, že jeho postupem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a je přesvědčen, že vydal věcně správné a také spravedlivé rozhodnutí. Výrazem neúspěchu stěžovatelky jsou výroky o nákladech řízení, k jejichž náhradě byla stěžovatelka zavázána. Odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádnou aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu, když dopad výroků o nákladech řízení do poměrů stěžovatelky i žalovaného pečlivě vážil. Navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 5).
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil zjištěný skutkový stav, z něhož dle jejího názoru vyvodil i nesprávné právní závěry.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že proces dokazování i hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s pravidly stanovenými pro tuto činnost obecně závaznými právními předpisy. Proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů, jak je vymezena v §132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy postupují v intencích této zásady, nespadá do pravomoci Ústavnímu soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Pouze v případě, že jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
V projednávané věci je třeba při stanovení mantinelů přezkumné činnosti Ústavního soudu přihlédnout i k tomu, že vztahy upravované zákonem o rodině, mezi něž patří také vyživovací povinnost mezi manžely, jsou záležitostmi specifické povahy, kdy převažuje zájem na minimalizaci samotných soudních zásahů. Tento zájem je vyjádřen i v nepřípustnosti dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině [§237 odst. 2 písm. b) tohoto zákona]. I v této oblasti vztahů může přirozeně dojít k zásahům promítajícím se do ústavní roviny, nicméně právě zde platí o to víc, že hodnocení důkazů, s nímž se Ústavní soud neztotožňuje, ani porušení zákonného předpisu nemůže samo o sobě posunout věc do této roviny (srov. IV. ÚS 50/2000).
Ústavní soud neshledal v daném případě ke svému zrušujícímu zásahu důvod. Stěžovatelka dle povahy svých námitek usiluje právě o "přehodnocení" postupu odvolacího soudu při hodnocení dokazování a při zjišťování skutkového stavu věci. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy i ustanovení hlavy páté Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud má za to, že odvolací soud při svém rozhodování nikterak nevybočil ze zásad spravedlivého procesu, neboť postupoval podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, neboť nalézací soud porovnával příjmy účastníků nejen za rozhodné období, ale vycházel i z příjmů zjištěných za dobu jednoho roku předcházejícího rozhodnému období. Odvolací soud konstatoval, že je třeba vycházet především z příjmů, jakých účastníci dosahovali v období, za něž je výživné požadováno, neboť jen tak může soud učinit závěr o tom, zda v této době měli či neměli stejnou životní úroveň. V souladu s ustanovením §213 odst. 2 občanského soudního řádu doplnil dokazování zprávami o příjmech účastníků a po vyhodnocení všech důkazů provedených před oběma soudy dospěl k závěru o stejné životní úrovni obou účastníků. Pokud poté změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, nepřesáhl meze své pravomoci, neboť mu takový postup umožňuje ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu, který pamatuje na situaci, kdy pro aplikaci právní normy není dostatečný skutkový podklad, přičemž rozsah dokazování potřebný k doplnění zjištěného skutkového stavu nepřesahuje rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu určený v §213 odst. 2 občanského soudního řádu. Své závěry řádně a srozumitelně odůvodnil. Uvedl, které skutečnosti vzal na prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil včetně uvedení příslušných zákonných ustanovení, dle nichž postupoval. Ústavní soud tudíž neshledal, že by se odvolací soud při svém rozhodování dostal do rozporu s ústavními zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť jí nebyl ve smyslu §118a) odst. 3 občanského soudního řádu předestřen předběžný právní názor soudu, aby jí bylo zřejmé, že pokud nenabídne další důkaz k prokázání svého nároku, nebude ve věci úspěšná. Postup podle citovaného ustanovení, dle něhož předseda senátu vyzve účastníka, aby označil důkazy potřebné k prokázání jeho sporných tvrzení, přichází v úvahu tehdy, když účastník sice tvrdí vše, co považuje pro věc za důležité, ale nenavrhuje důkazy potřebné k prokázání tvrzení, která jsou sporná. Buď je důkazně zcela nečinný, anebo sice navrhuje nějaký důkaz, ale ten je zjevně nezpůsobilý tvrzení prokázat. O takovou situaci v projednávané věci nejde. Odvolací soud měl pro zodpovězení otázky, zda hmotná a kulturní úroveň účastníků je či není stejná, dostatek důkazů navržených účastníky, které prokazovaly jejich příjmy a výdaje v rozhodném období. Vedle písemných důkazů vyšel i z výpovědí účastníků. Stěžovatelka se jednání odvolacího soudu, při němž byly všechny opatřené důkazy provedeny, zúčastnila. Měla tedy možnost se k jednotlivých důkazům vyjádřit, čehož také plně využila, a v případě sporných důkazů mohla vznášet další návrhy. Odvolací soud, byť po zhodnocení dokazování dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky dle §91 odst. 2 zákona o rodině pro určení výživného, neměl tedy důvod k postupu dle ustanovení §118a) odst. 3 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka závěrem podotýká, že bylo namístě, aby soud při svém zamítavém rozhodnutí aplikoval v otázce nákladů řízení ustanovení §150 občanského soudního řádu, a to vzhledem k tomu, že byla osvobozena od soudních poplatků. K otázce nákladů řízení Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích judikoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení - i když se může někdy citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. nepubl. usnesení IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02). Ústavně právní dimenze by mohla věc náhrady nákladů řízení dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu byl obsažen prvek svévole (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). Pochybení daného rozměru ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud, který přiznal dle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení oproti stěžovatelce, postupoval zcela v intencích zákona. Jeho postup nelze tudíž hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu, není způsobilá zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usnesení č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu