ECLI:CZ:US:2004:3.US.219.04
sp. zn. III. ÚS 219/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. června 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 ve věci ústavní stížnosti W. W. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu z 13. 2. 2004 sp. zn. 4 Azs 54/2003 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti a proti usnesení Městského soudu v Praze z 26. 5. 2003 sp. zn. 9 Ca 103/2003 o odmítnutí stěžovatelčiny žaloby proti rozhodnutí policejních orgánů o zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces plynoucím z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka ve svém návrhu nejprve zrekapitulovala okolnosti týkající se zamítnutí její žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů rozhodnutím Policie České republiky, oddělení cizinecké policie Praha (ze dne 12. 12. 2002 č.j. SCPP-14-296/PH-XIII-c-2002), ve spojení s rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (č. j. SCPP-492/C-213-2003 ze dne 20. 3. 2003), vydaným podle §60 odst. 6 s odkazem na §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 140/2001 Sb. (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."). Citované rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, následně napadla žalobou ve správním soudnictví, která byla v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") odmítnuta s odůvodněním, že ve smyslu §51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. není na udělení víza právní nárok, resp. že s žádostí o udělení víza související řízení o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů je řízením o udělení víza ve smyslu §171 písm. a) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud se posléze s tímto názorem ztotožnil a kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že řízení o prodloužení doby platnosti víza není řízením podřaditelným pod dikci §51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., podle něhož na udělení víza není právní nárok. V případě prodloužení víza se dle jejího názoru jedná v mnohých ohledech o odlišný právní institut, a uvedené ustanovení se na toto prodloužení tudíž nevztahuje. Pokud tedy Městský soud v Praze žalobu odmítl a Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost, má za to, že postupovaly nesprávně a porušily její výše označené ústavně zaručené základní právo.
V návaznosti na tyto výhrady se v rámci stížnostního petitu, jímž je Ústavní soud vázán, domáhala, byť předestřela i rozsáhlou argumentaci směřující do shora označených meritorních rozhodnutí správních orgánů, aby Ústavní soud zrušil (toliko) v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto orgánů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu [sp. zn. IV. ÚS 35/96, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. IV. ÚS 49/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 76; svazek 11, nález č. 65; svazek 27, nález č. 86 - a další]. Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí těchto soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 315/99, sp. zn. II. ÚS 369/01 - Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 16, nález č. 157; svazek 28, nález č. 156 - a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.
Za takto naznačené v průběhu času nově nastalé situace Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. III. ÚS 747/2000, sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 239/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 98; svazek 29, nález č. 7; svazek 28, nálezy č. 126 a č. 127; svazek 31, nález č. 129 - a další).
Nejvyšší správní soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ztotožnil s rozhodovacími důvody vyloženými v citovaném usnesení Městského soudu v Praze, které je, sluší se na tomto místě říci, dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož na prodloužení doby platnosti víza není právní nárok, a tento svůj názor přiléhavě, stejně jako již předtím i soud prvního stupně, odůvodnil. V tomto ohledu postačí na napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.
Nejvyšší správní soud uzavřel své úvahy konstatováním, že řízení o prodloužení doby platnosti víza je podtypem řízení o udělení víza, pročež se na něj vztahuje §171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Konstatoval, že právě z tohoto důvodu bylo nutno žalobu proti rozhodnutí, jehož obsahem je zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti víza, podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. Proto kasační stížnost ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Konečně i v rovině práva ústavního poukázaly obecné soudy správně na to, že vyloučení soudního přezkumu se nedotýká žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody, přičemž není v rozporu ani s čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož ani s čl. 12 a čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, když je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není podle výslovného znění zákona právní nárok (§51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.).
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád garantuje. Soud se musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.). Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se správní žalobou v souladu s kautelou zakotvenou v čl. 36 odst. 2 Listiny řádně zabývaly a samotným jejím odmítnutím právo na spravedlivý proces, jež pochopitelně nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, stěžovatelce upřeno nebylo.
(Na margo věci se potom dodává, že obdobně koncipované závěry formuloval Ústavní soud ve skutkově i právně totožných věcech, o nichž rozhodl nepublikovanými usneseními sp. zn. III. ÚS 99/04 ze dne 29. 4. 2004 a sp. zn. IV. ÚS 85/04 ze dne 13. 5. 2004.)
Jak plyne z toho, co bylo řečeno, porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatelka dovolávala, Ústavní soud v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.