ECLI:CZ:US:2004:3.US.411.04
sp. zn. III. ÚS 411/04
Usnesení
III. ÚS 411/04
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele R. G. zastoupeného JUDr. I. K. advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. května 2004 sp. zn. 3 KZv 27/2004, usnesení Policie ČR - Správy Severomoravského kraje, služby kriminální police a vyšetřování, Ostrava, ze dne 10. května 2004 ČTS: PSM-81/HK-21-2004, a o návrhu na zrušení ustanovení §146 odst. 2 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §146 odst. 2 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho stížnost směřující vůči tamtéž uvedenému usnesení policejního orgánu, jímž bylo vůči němu podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno pro blíže popsaný skutek trestní stíhání, a to z důvodu podezření ze spáchání přípravy k trestnému činu padělání a pozměňování peněz dle §7 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. s odkazem na ustanovení §143 tr. zák., v souběhu s přípravou k trestnému činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech deklarovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když v rámci svých obsáhlých vývodů dovozoval, že není stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Okruh svých námitek přitom opíral o přesvědčení, že v napadeném rozhodnutí o zahájení trestního stíhání není dostatečně popsána subjektivní a objektivní stránka uvedených trestných činů. Konstatoval, že uvedený nedostatek nenapravila, resp. nereflektovala ani k jím podané stížnosti ve věci rozhodující státní zástupkyně, přičemž jednak namítl, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, že takto nedostála svým zákonným přezkumným a dozorčím povinnostem, a dále, že nepostupovala jako orgán nestranný. Toto posléze uvedené přesvědčení opíral stěžovatel o tvrzení, dle něhož tatáž státní zástupkyně dne 10. května 2004 zrušila původní usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. května 2004 a nové (ústavní stížností napadené) usnesení o zahájení trestního stíhání předložila dne 11. května 2004 soudu s návrhem na uvalení vazby, kterémuž tento vyhověl. Pakliže následně dne 21. května 2004 z podnětu stížnosti stěžovatele toto usnesení znovu přezkoumávala [§146 odst. 2 písm. a) tr. řádu], byla při tomto rozhodování dle jeho názoru jednoznačně determinována tím, že jej nezrušila pro nezákonnost již dříve [§158 odst. 3 věta druhá ve spojení s §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu]. Stěžovatel se tak v důsledku takto konstruované právní úpravy, na níž se uvedený postup státní zástupkyně zakládal, domnívá, že přezkum zákonnosti jeho trestního stíhání zákon svěřil státnímu zástupci (zástupkyni), jenž v jeho trestní věci není a objektivně ani nemůže být "oním nestranným orgánem a zákonným soudcem předpokládaným Listinou".
S ohledem na tyto výhrady, co do jejich obsahu v ústavní stížnosti podrobně rozvedené, domáhal se stěžovatel, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. května 2004 sp. zn. 3 KZv 27/2004 a jemu předcházejícím usnesením Policie ČR - Správy Severomoravského kraje, služby kriminální police a vyšetřování, Ostrava, ze dne 10. května 2004 ČTS: PSM-81/HK-21-2004 došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, práva na osobní svobodu a spravedlivý proces a rovněž že jím byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny. Navrhl zrušení předmětných rozhodnutí a s poukazem na §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že ustanovení §146 odst. 2 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, porušuje čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť neurčuje pro rozhodování o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání nestranného soudce a umožňuje předložit stížnost proti tomuto usnesení k rozhodnutí státnímu zástupci, jenž ve věci vykonává dozor nad zachováním zákonnosti, a který však již nemůže být nestranný, neboť o stížnosti rozhoduje poté, co usnesení o zahájení trestního stíhání, předložené mu již dříve policejním orgánem, akceptoval. Z uvedeného důvodu stěžovatel požadoval rovněž zrušení citovaného ustanovení, a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
II.
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96, uveřejněný pod č. 43 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, str. 363 a násl.; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99, uveřejněný pod č. 30 tamtéž - svazek 17, str. 221 a násl.), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 243 a násl.), obdobně např. nepublikovaná usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 in: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 32, str. 467 a násl.).
Uvedený postoj, pokud se zahájení trestního stíhání týče, Ústavní soud (částečně) překonal v podstatě s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování, toliko v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, str. 471 násl.), v němž podrobil ústavněprávnímu přezkumu usnesení okresního státního zastupitelství vydané ke stížnosti směřující do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, když jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Je třeba zdůraznit, že nyní posuzovaný případ stěžovatele vykazuje zcela zásadní odlišnosti. Jak vyplynulo z vyžádaného podkladového materiálu, jakož i fotokopie připojeného spisu Policie ČR - Správy Severomoravského kraje, služby kriminální police a vyšetřování, Ostrava, ČTS: PSM-81/HK-21-2004, svou stížnost směřující vůči usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání odůvodnil stěžovatel ("pouze") tvrzením, že celou záležitost se šeky bral jako zprostředkování obchodu a nevěděl, že se jedná o padělky, když současně uvedl, že byl ujišťován o legálnosti obchodu (č. l. 473, 474). Dospěla-li naopak ve věci rozhodující státní zástupkyně, jak z odůvodnění naříkaného usnesení se podává, k názoru, že doposud opatřená skutková zjištění dle jejího náhledu na věc, a to v protikladu s tvrzením stěžovatele, odůvodňují závěr o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal stěžovatel, čímž na tuto výtku reagovala, dovolávání se rozhodovacích důvodů uvedených v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 není namístě.
K samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba dodat, že stěžovatel zcela zjevně přeceňuje stylistickou pregnantnost kladenou na obsah takovýchto usnesení, která ovšem přirozeně musejí vykazovat náležitosti tr. řádem požadované (§134 odst. 1, odst. 2, §160 odst. 1 tr. řádu). Podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Pregnantní popis skutku podřaditelný pod příslušnou skutkovou podstatu je přirozeně odvislý od invence příslušného policejního orgánu, jakož i jeho schopnosti racionálně a formálně logicky stylisticky dokonale koncipovat všechny jeho esenciální náležitosti tak, aby co nejpřesněji odrážely uvažovanou (abstraktní) skutkovou podstatu. Na druhé straně s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se domnívá stěžovatel. Formulace skutkově zachycující vpředu označené trestné činy v jejich základních obrysech tak, jako je tomu v daném konkrétním případě, se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu).
III.
Ústavní soud pravidelně ve svých nálezech zdůrazňuje, že hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (sp. zn. III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další), přičemž prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Z řečeného podává se i to, že již při svém rozhodování ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 Ústavní soud posuzoval, zda ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu není v rozporu s kautelami zaručenými ústavním pořádkem, přičemž dospěl k závěru negativnímu. III. senát přitom neshledal důvodu se od tohoto názoru při svém současném rozhodování odchýlit. V obsahu citovaného nálezu Ústavní soud rovněž vyložil specifika postavení a oprávnění státního zastupitelství v přípravném řízení, a to i s přihlédnutím k existenci procesních vztahů ovlivněných prvky zřetelně inkvizičními. Pakliže stěžovatel usuzuje, že státní zástupce poté, když následně po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání (§158 odst. 3 věta druhá tr. řádu), které ex offo, neshledaje jeho závadnost, pro nezákonnost nezrušil [§174 odst. 2 písm. a) tr. řádu] či po podání návrhu na vzetí do vazby je determinován při rozhodování o stížnosti dle §146 odst. 2 písm. a) tr. řádu tímto svým původním postojem, pročež není nestranným, je v tomto bodě stran zmíněné determinace (v jistém rozsahu) třeba dát stěžovateli za pravdu. S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti uplatněnou obsahově namítá spíše podjatost, a to potud, pokud zdůrazňuje státním zástupcem názor - z důvodů výše uvedených - již a priori předsevzatý. Jeho následné rozhodování je však výrazem výslovné reakce na tvrzení o nezákonnosti, a to takové, která je namítána v podané stížnosti. Jinými slovy vyjádřeno, státní zástupce tak to, o čem byl přesvědčen již předtím, nejsou-li ve stížnosti uvedeny okolnosti jemu tehdy neznámé, výslovným způsobem - na rozdíl od předchozího dozorčího (ex offo prováděného) přezkumu - co do seznatelného odůvodnění předkládá obviněnému. V opačném případě, zjistí-li, ať již z rozličných příčin, v usnesení o zahájení trestního stíhání nedostatky, jejichž existence předtím neshledal, není důvodu, aby mu nebyla zákonem přiznána pravomoc svůj předchozí názor přehodnotit a tím dostát své dozorčí pravomoci z pohledu jejího účelu a smyslu.
Rozhodné v dané věci ovšem je, že z ústavního pořádku nevyplývá právo na přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání zcela nestranným orgánem (soudního typu), neboť jím není přímo (bezprostředně) zasahováno do ústavně zaručených základních práv.
IV.
Vzhledem k uvedenému byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení shora označeného zákonného ustanovení pro zjevnou neopodstatněnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuty [§43 odst. 2 písm. a), b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 21. října 2004