ECLI:CZ:US:2004:3.US.500.03
sp. zn. III. ÚS 500/03
Usnesení
III. ÚS 500/03
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Z. V. zastoupeného JUDr. Z. M., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2003 č. j. 13 To 268/2003-146 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. června 2003 č. j. 2 T 117/2002-123, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen v právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle odůvodnění stížnostních bodů návrhu k porušení označeného ústavně zaručeného základního práva mělo dojít v jeho trestní věci tím, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly jednak s rozpornými tvrzeními podanými stěžovatelem a spoluodsouzeným, jednak ani s obdobně založenými výpověďmi slyšených svědků. Odvolací soud potom dle názoru stěžovatele taktéž nepřípadně nevyhověl jeho návrhu na zopakování důkazu výslechem poškozeného. Dále poukázal stěžovatel rovněž na to, že v době, kdy probíhala ze strany poškozeného rekognice fotografiemi, vedoucí k jeho identifikaci, tento již na základě předchozího (v návrhu blíže popsaného) "tipování" věděl, kdo mohli být pachatelé předmětného jednání, tj. byl srozuměn s tím, že by se mohlo jednat o stěžovatele a spoluodsouzeného D. Proto neměla být předmětná fotorekognice použita v dané věci jako důkaz relevantní pro rozhodnutí o vině a trestu.
S ohledem na tyto výhrady má stěžovatel za to, že pro závěr o jeho vině neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, na základě něhož by bylo lze dovodit, že inkriminovaný čin spáchal, když má za to, že právní závěry v jeho věci obecnými soudy učiněné jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a vlastní skutková zjištění rovněž v nesouladu s provedenými důkazy.
Proto se stěžovatel domáhal odkladu vykonatelnosti v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze a současně požadoval, aby Ústavní soud následně toto rozhodnutí, jakož i jeho vydání předcházející shora označený rozsudek Okresního soudu v Berouně nálezem zrušil.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 2 T 117/2002, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stran merita věci byl stěžovatel po provedeném trestním řízení rozsudkem tamního soudu ze dne 9. června 2003 č. j. 2 T 117/2002-123 pro ve výroku blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen (při současném zrušení výroku o trestu uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. května 2003 sp. zn. 1 T 35/2003) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. K odvolání stěžovatele a dále státní zástupkyně podanému v jeho neprospěch a směřujícímu do výroku o trestu Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (I.) citované rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, když při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele zamítl (II.).
Po prostudování připojeného spisového materiálu a zohlednění přípustných výhrad (viz níže) stěžovatelem předložených dospěl Ústavní soudu k závěru, že podaná stížnost vykazuje z pohledu ústavních kautel znaky zjevné neopodstatněnosti. Za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto řádně vypořádaly (§125 odst. 1 tr. řádu), a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ve své podstatě jsou jeho výhrady pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů a směřují proti ve věci provedenému důkaznímu řízení.
Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). V daném případě Ústavní soud tento stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. Jejich volné hodnocení obecnými soudy jednotlivě i v jejich souhrnu je potom výrazem nezávislého soudního rozhodování zakotveného v článku 82 Ústavy ČR.
Nejinak je tomu potom i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému neprovedení jím navrhovaného důkazu, když podstatné pro posouzení této výhrady z pohledu ústavněprávního přezkumu je to, že se v projednávané věci ohledně zmíněného návrhu nejedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 464/99, sp. zn. II. ÚS 213/2000 a další). Neakceptování tohoto důkazního návrhu v kontextu odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze je zcela v intencích zásady volného hodnocení důkazů a kautel, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01).
Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu, a to i co do jejich věrohodnosti, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a adekvátně věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Odvolací soud se potom s výhradami stěžovatele ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal, a stejně tak výslovně uvedl, proč nevyhověl návrhu stěžovatele na opětovný výslech poškozeného.
Pokud potom stěžovatel namítal pochybení upínající se k provedení rekognice, jak vyloženo výše, z předmětného spisu vyplývá, že tuto výhradu uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. S ohledem na redukci revizního principu (§254 tr. řádu), resp. ve vztahu k meritornímu rozhodnutí o vině a trestu založení principu vymezeného přezkoumání v trestním řízení novelizací trestního řádu provedenou zák. č. 265/2001 Sb., nemohlo být v řízení před Ústavním soudem z pohledu principu subsidiarity k této námitce coby novu uplatněnému ex post přihlédnuto (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, sp. zn. III. ÚS 117/2000, sp. zn. III. ÚS 183/01).
Pro tyto důvody byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. Proto se již Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť tento se stal pro uvedené bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Jiří Mucha
předseda III. senátu Ústavního soudu