ECLI:CZ:US:2004:3.US.518.03
sp. zn. III. ÚS 518/03
Usnesení
III. ÚS 518/03
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele JUDr. F. K., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2002 č. j. 5 To 78/02-832 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2002 č. j. 4 T 24/99-788, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi, jakož i postupem jejich vydání předcházejícím, došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 24/99, jejž si za účelem posouzení opodstatněnosti návrhu vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stran merita věci byl stěžovatel po provedeném trestním řízení rozsudkem tamního soudu ze dne ze dne 27. května 2002 č. j. 4 T 24/99-788 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2002 č. j. 5 To 78/02-832 pro ve výroku blíže popsané jednání sestávající ze tří dílčích útoků uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu bylo uloženo nahradit poškozeným R. P. škodu ve výši 4.720.000,- Kč a J. B. škodu ve výši 240.000,- Kč. Poškození P. K. a P. S. byli se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k zažalovanému trestnému činu podle §248 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. byl stěžovatel zproštěn obžaloby.
K uvedenému verdiktu dospěly obecné soudy poté, co došlo opakovaně ke zrušení původních rozhodnutí nalézacího soudu (rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2000 č. j. 4 T 24/99-386 a ze dne 20. října 2000 č. j. 4 T 24/99-537) soudem odvolacím (usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2000 č. j. 5 To 89/2000-462 a ze dne 25. července 2001 sp. zn. 5 To 164/2000-678), a to jednak pro tímto soudem požadovaném preciznějším zjištění skutkového stavu, a stejně tak ve vztahu k rozhodovacím úvahám upínajícím se k ustálení skutkového základu věci postulovaném důkladnějším vypořádání se s důkazní situací nastolenou provedenými dostupnými důkazními prostředky.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud, vycházeje z posuzování podaného mimořádného opravného prostředku z pohledu dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. řádu, usnesením ze dne 4. září 2003 č. j. 3 Tdo 958/2003-944 odmítl.
Poté co stručně zrekapituloval řízení ve své trestní věci, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti především namítl, že obecné soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění a nepostupovaly v souladu s jemu svědčící zásadou in dubio pro reo. Konkrétně poukázal na to, že ve vztahu k prvnímu dílčímu skutku, pro nějž byl odsouzen, ve věci rozhodující soudy nepřihlédly k rozporu ve výpovědích svědků B., P. a H. Stran druhého se dopustily obdobného pochybení a nadto nepřípadně odmítly návrh na (opětovný) výslech svědků Ing. K., Ing. S. a JUDr. P. Ohledně třetího dílčího útoku potom osamocená výpověď poškozeného J. B. nebyla podpořena jinými důkazy, a proto i zde mělo být rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. Ten se tak domnívá, že v rovině práva jednoduchého nebyly respektovány směrnice plynoucí z §2 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. řádu. Rovněž dovozuje, že mu nebyl dostatečně prokázán podvodný úmysl a ohledně právního posouzení nesouhlasí ani s právní kvalifikací jeho jednání jako pokračujícího deliktu (§89 odst. 3 tr. zák.), když, dle jeho názoru, nedošlo k naplnění zákonného znaku "blízké časové souvislosti". Má za to, že šlo o samostatné útoky, jež měly být kvalifikovány ve smyslu §250 odst. 1, 3 tr. zák.
Konečně z pohledu procesního pochybení zakládajícího dotčení jeho práva na řádnou obhajobu namítl, že toto bylo porušeno tím, když jeho nový obhájce JUDr. F. nahradil původního obhájce JUDr. Z., a to jeden den před veřejným zasedáním soudu konaném ve věci samé, aniž by došlo k jeho odročení a byl mu tak poskytnut dostatečný čas k přípravě obhajoby stěžovatele.
Z těchto důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud prostudoval připojený spisový materiál, vzal v úvahu výhrady stěžovatelem předložené a po jejich posouzení z pohledu ústavních kautel dospěl k závěru, že podaná stížnost je zjevně neopodstatněná. Za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a vlastnímu hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, a to ani potud, pokud by se s nimi případně sám neztotožňoval. Dle již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je prostor pro jeho kasační ingerenci dán pouze tehdy, pokud by úvahy obecných soudů stran dokazování vykazovaly extrémní rozpory a vykročily tak z mezí ústavních kautel (nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 in: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další).
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jimž tyto věnovaly patřičnou pozornost a s nimiž se řádně vypořádaly (§125 odst. 1 tr. řádu). Výhradami stěžovatele se opakovaně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud při svém rozhodování respektovaly podmínky stanovené v §125 tr. řádu a uvedly, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 1, č. 34; sp. zn. II. ÚS 101/95, tamtéž, Sv. 4, č. 81; sp. zn. I. ÚS 230/96, tamtéž, Sv. 7, č. 27; sp. zn. IV. ÚS 5/95, tamtéž, Sv. 4, č. 56, a další).
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu co do jejich věrohodnosti, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně, v mezích argumentačního prostoru vytčeného provedenými důkazy, přesvědčivým způsobem odůvodnil, včetně vyrovnání se s rozpory, na něž poukázal stěžovatel opětovně v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se potom s výhradami stěžovatele ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal. Proto lze v konkrétnostech, aniž by bylo třeba je znovu opakovat, na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkázat.
Pokud obecné soudy ve vztahu ke třetímu dílčímu útoku při ustálení skutkového základu vycházely z výpovědi poškozeného, kdy proti sobě co do přímých důkazů stály dvě odlišné, resp. zcela protichůdné výpovědi stěžovatele a poškozeného a dospěly k závěru, že výpověď poškozeného se jim jeví jako pravdivá, ani tento jejich postup jim nelze bez dalšího vytýkat. Úvahy vedoucí je k tomuto náhledu na věc zahrnuly patřičně do odůvodnění svých rozhodnutí. Pro absenci svých pochybností tedy neměly ani stran této otázky důvod postupovat v souladu se stěžovatelem ke zvážení předkládanou zásadou in dubio pro reo (k tomuto srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02 in: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 28, č. 37), když jejich vývody ohledně předmětného skutkového děje byly podpořeny i svědeckými výpověďmi Ing. H. a JUDr. H..
Vytýkal-li stěžovatel napadeným rozhodnutím, že jeho jednání mělo být právně posouzeno nikoliv jako pokračující trestný čin, nýbrž se zřetelem k časovým rozpětím mezi jednotlivými dílčími útoky (nutno zdůraznit rozpětím patrným již ze samotné skutkové věty) "rozděleno" na samostatné skutky, tato námitka není z pohledu ústavního přezkumu přípustná, neboť nebyla uplatněna v podaném dovolání, ačkoliv stěžovatel tak učinit mohl [§265b odst. 1 písm g) tr. řádu, §75 odst. 1 zák. č. 182/1983 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Nedůvodnou se jeví být konečně i výhrada porušení práva na obhajobu spočívající dle stěžovatele v postupu, jak byl naznačen výše. Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že obhájce stěžovatele JUDr. Petr Z. byl o veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 16. října 2002 vyrozuměn s dostatečným časovým předstihem, když doručení jeho osobě bylo vykázáno dne 29. července 2002 (č. l. 821 spisu městského soudu). Teprve po zahájení veřejného zasedání soudu předložil JUDr. Josef F. plnou moc jemu stěžovatelem udělenou, pročež bylo vyhlášeno opatření, jímž došlo ke zrušení ustanovení obhájce JUDr. Z. (§39 odst. 1 per analogiam). Proti tomuto postupu námitky stěžovatel nevznesl. JUDr. F. následně požádal o odročení veřejného zasedání s tím, že neměl možnost si věc prostudovat a seznámit se spisem, přičemž Vrchní soud v Praze této žádosti nevyhověl (č. l. 828) a tento postoj následně v odůvodnění svého rozsudku řádně zdůvodnil (rovněž v obecné rovině přiléhavým poukazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 83/96 publikovaný pod č. 293/1996 Sb.).
Ústavní soud je toho názoru, že není namístě dovolávat se porušení ústavně zaručeného základního práva na obhajobu tehdy, když si obviněný sám svým (na výběr daným) svobodným jednáním vytvoří rozumně předvídatelnou procesní situaci, v níž nemůže obsahově dojít k jeho realizaci v takovém rozsahu, jaký by bylo lze důvodně předpokládat v případě zastupování prostřednictvím obhájce majícího dostatek času k přípravě na veřejné zasedání soudu, v němž má být rozhodováno o podaném odvolání. Pokud stěžovatel jeden den před tímto veřejným zasedáním, tj. 15. října 2002 (č. l. 826), pověřil svým zastupováním advokáta, jehož plná moc byla soudu předložena v den konání tohoto zasedání, je takovýto postup, který nemůže sám o sobě zakládat důvody pro odročení jednání soudu (respektoval-li soud za aktuálního procesního kontextu imperativ plynoucí z §233 tr. řádu), věcí procesní taktiky obviněného. Porušení práva na obhajobu v tom, že odvolací soud za této situace neodročil veřejné zasedání, Ústavní soud za daných okolností tudíž neshledal.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2004