ECLI:CZ:US:2004:3.US.99.04
sp. zn. III. ÚS 99/04
Usnesení
III. ÚS 99/04
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele C. J. L., zastoupeného Mgr. L. V., advokátkou , o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2004 č. j. 2 As 67/2003-64, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad návrhu formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se jím cítí být dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v návaznosti na její čl. 42 odst. 2 a čl. 14 odst. 1. Tvrdil, že v předmětné věci došlo rovněž i k porušení čl. 4 protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel nejprve zrekapituloval okolnosti týkající se zamítnutí jeho žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů rozhodnutím Policie ČR, Oddělení cizinecké policie Praha (ze dne 27. srpna 2002 č. j. SCPP-14-200/PH-XIII-c-2002), ve spojení s rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (ze dne 14. listopadu 2002 č. j. SCPP-4596/C-246-2002), vydaným dle ustanovení §60 odst. 6 s odkazem na ustanovení §56 odst. 1 písm. f) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zák. č. 140/2001 Sb. (dále jen "zák. č. 326/1999 Sb."). Citované rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, následně napadl žalobou ve správním soudnictví, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 38 Ca 797/2002 odmítnuta s odůvodněním, že ve smyslu §51 odst. 2 citovaného zákona není na udělení víza právní nárok, resp. že s žádostí o udělení víza související řízení je řízením o udělení víza dle §171 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud se posléze s tímto názorem ztotožnil a kasační stížnost stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatel má za to, že na udělení víza měl právní nárok. Toto své přesvědčení opírá o skutečnost, že právě pro prodloužení víza je nutné, aby již jednou bylo vízum uděleno. Vychází v podstatě z toho, že pokud žadatel již absolvoval tento proces udělení víza, neměl by být dále v právně nejistém postavení. V případě prodloužení víza se dle jeho názoru jedná o odlišný právní instrument a ustanovení §51 zák. č. 326/1999 Sb. se na toto prodloužení nevztahuje. Pokud tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, postupoval nesprávně a porušil jeho výše označená ústavně zaručená základní práva.
Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedený rozsudek nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (sp. zn. IV. ÚS 35/96, III. ÚS 142/98, IV. ÚS 49/02 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí těchto soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §§17 a násl. s. ř. s.). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR.
Za takto naznačené v průběhu času nově nastalé situace Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 747/2000, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, IV. ÚS 239/03 a další).
Nejvyšší správní soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ztotožnil s rozhodovacími důvody vyloženými v citovaném usnesení Městského soudu v Praze, které je, sluší se na tomto místě říci, dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož na prodloužení doby platnosti víza není právní nárok a tento svůj názor přiléhavě, stejně jako již předtím i soud prvého stupně, odůvodnil. V tomto ohledu postačí na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze, odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.
Nejvyšší správní soud uzavřel své úvahy konstatováním, že řízení o prodloužení víza je podtypem řízení o udělení víza, pročež se na něj vztahuje §171 písm. a) zák. č. 326/1999 Sb. Konstatoval, že právě z tohoto důvodu bylo nutno žalobu proti rozhodnutí, jehož obsahem je zamítnutí žádosti o prodloužení víza, podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. Proto kasační stížnost ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Konečně i v rovině práva ústavního poukázal Nejvyšší správní soud na to, že na stěžovatele se sice vztahuje dikce čl. 42 odst. 2 Listiny, nicméně toto ustanovení garantuje "doplňkové" právo, jež de facto není právem samým o sobě, ale má normativní význam pouze ve vztahu s jinými ústavně zaručenými právy. V této souvislosti správně připomněl, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok stěžovatele na pobyt na území České republiky, když takové právo je dáno pouze občanům ČR (čl. 14 odst. 4). Čl. 4 protokolu č. 4 k Úmluvě potom rovněž rozhodnutím o kasační stížnosti dotčen již z povahy věci být nemohl.
Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, když je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (§51 odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb.).
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád garantuje. Soud se musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (sp. zn. Pl. ÚS 36/93). Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se správní žalobou v souladu s kautelou zakotvenou v čl. 36 odst. 2 Listiny řádně zabývaly a samotným jejím odmítnutím právo na spravedlivý proces, jež pochopitelně nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, stěžovateli upřeno nebylo.
Jak plyne z řečeného, porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2004