ECLI:CZ:US:2004:4.US.469.02
sp. zn. IV. ÚS 469/02
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 ve věci ústavní stížnosti A. U. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z 29. 1. 2002 sp. zn. 12 Co 747/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 29. 6. 2001 sp. zn. 10 C 42/2001, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody spočívající v nákladech na jeho právní zastoupení během trestního stíhání.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 29. ledna 2002, č. j. 12 Co 747/2001-41 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu domáhat se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zakotveném v čl. 36 odst. 3, jakož i právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v trestní věci vedené proti němu u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 118/99 byl pravomocně zproštěn obžaloby, pročež se poté, co jím uplatněný nárok nebyl uspokojen ze strany Ministerstva spravedlnosti, žalobou proti České republice-Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady vzniklé škody, reprezentované náklady právního zastoupení, které musel účelně vynaložit k důslednému uplatnění práva na svoji obhajobu, jíž se pokoušel čelit a nakonec i s úspěchem čelil trestnímu stíhání své osoby.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2001 č. j. 10 C 42/2001-27 byla jeho žaloba na náhradu škody zamítnuta a Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 1. 2002 č. j. 12 Co 747/2001-41 k odvolání stěžovatele prve uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že obžaloba ve zmíněné trestní věci byla podána právem a teprve v následném soudním řízení nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel stíhán. Odvolací soud nadto své stanovisko, o něž opřel výrok stížností napadeného rozsudku, odůvodnil i tím, že by stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody vznikl pouze tehdy, pokud by mu vznikla i jiná škoda než ta, již představují náklady řízení, přičemž v tomto směru odkázal na ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění před nálezem Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., (dále jen "ZoOŠ"). Stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti na to, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal, že vůči němu nebyly splněny podmínky pro podání obžaloby, neboť výsledky vyšetřování podle jeho názoru neodůvodňovaly jeho postavení před soud (§176 trestního řádu).
Jak stěžovatel dále uvedl, ve smyslu ZoOŠ je odpovědnost za škodu konstruována jako objektivní a pouze ustanovení §12 stanoví případy, kdy nárok na její náhradu nevznikne. Stěžovatel má za to, že tyto skutečnosti v jeho případě nenastaly, když se dle jeho tvrzení nelze ztotožnit se závěry Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, že si vznesené obvinění a obžalobu zavinil sám. Z těchto důvodů se proto domáhá zrušení shora označeného rozsudku odvolacího soudu.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 10 C 42/2001 Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 6 882,60 Kč s úrokem z prodlení, neboť dle odůvodnění tohoto rozsudku státní zástupce - stručně shrnuto - v trestní věci vedené proti stěžovateli postupoval ve shodě se zákonem, když na základě aktuální důkazní situace podal obžalobu pro stíhaný skutek. Se závěry soudu prvního stupně se potom ztotožnil odvolací soud stížností napadeným rozsudkem, a tyto závěry rovněž blíže v naznačeném smyslu dále rozvedl, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 120/97. Dále konstatoval, že si stěžovatel vznesení obvinění v dané věci a v podstatě i obžalobu zavinil sám svým chováním. Dovodil, že z pouhé skutečnosti, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby, nelze bez dalšího usuzovat na nezákonnost rozhodnutí nebo nesprávnost postupu státního orgánu. Nad rámec rozhodovacích důvodů vyložených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně poukázal i na to, že podle §31 odst. 3 ZoOŠ by stěžovateli vznikl nárok na náhradu nákladů řízení pouze tehdy, pokud by mu vznikla i jiná škoda, než škoda představující náklady řízení, čemuž svědčí i záměr zákonodárce seznatelný z důvodové zprávy k tomuto zákonu.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 118/99 Ústavní soud zjistil, že sdělením obvinění z 13. 4. 1999 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 odst. 2 trestního zákona. Ve sdělení obvinění je skutek popsán takto:
"dne 12. 11. 1997 (stěžovatel) pronajal u firmy C. T., s. r. o., čistící přístroj RAINBOW SE, v. č. 3614932, s příslušenstvím, o pronájmu tohoto přístroje byla sepsána leasingová smlouva pod číslem 97/7/0104/002, zaplatil jste 7 splátek a od 1. 7. 1998 jste splátky přestal platit s odůvodněním, že je přístroj nadhodnocen, ani jste přístroj nevrátil, čímž jste způsobil výše uvedené leasingové společnosti škodu ve výši 22 320,- Kč. (OROL-2697/KS-HK-98)". Sdělení obvinění není odůvodněno a poučení o opravném prostředku se odvolává na "přiložené poučení obviněného". Podkladem pro sdělení obvinění bylo trestní oznámení C. T., s. r. o., z 5. 10. 1998, kdy tato obchodní společnost uvedla, že se stěžovatelem uzavřeli a poté vypověděli leasingovou smlouvu, přičemž jej požádali o vrácení přístroje, což stěžovatel neučinil. Z toho C. T., s. r. o., uzavírá, že stěžovatel bez právního důvodu předmětný přístroj užívá, čímž vzniká škoda, a stěžovatel tak naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Při prvém výslechu před vyšetřovatelem stěžovatel mimo jiné uvedl, že si je vědom toho, že "vysavač" není splacen a je v nájmu leasingové společnosti. Tentýž den stěžovatel předmětný čistící přístroj vydal vyšetřovateli jako věc důležitou pro trestní řízení. V přípravném řízení byl proveden výslech svědka L. P., který se vyjadřoval k průběhu smluvního vztahu stěžovatele s C. T., s. r. o., a dále ke stavu vydaného čistícího přístroje. Dále byly v přípravném řízení provedeny listinné důkazy dokumentující smluvní vztah stěžovatele s C. T., s. r. o. Poté byla podána obžaloba s totožnou právní kvalifikací a se skutkovou větou: "dne 27. 8. 1998 v Olomouci, po uplynutí třídenní lhůty ode dne výpovědi leasingové smlouvy č. 97/7/0104/002, kterou (stěžovatel) uzavřel dne 12. 11. 1997 s firmou C. T., s. r. o., přičemž po zaplacení akontace a prvních sedmi splátek v celkové výši 41 608,- Kč přestal od 1. 7. 1998 další splátky platit, nevrátil předmět leasingu - čistící přístroj RAINBOW SE, výr. č. 3614932, 4816797, s příslušenstvím, čímž způsobil uvedené společnosti škodu ve výši 57 535,- Kč". V průběhu hlavního líčení byli stěžovatel a svědek L. P., k návrhu stěžovatele i M. U. a M. H., a k návrhu státního zastupitelství M. P., vyslýcháni ke smluvnímu vztahu s C. T., s. r. o., a ke kvalitě a opravám předmětného čistícího přístroje. K doručování listin od C. T., s. r. o., byla vyslechnuta k návrhu stěžovatele E. M. Dále byly provedeny v přípravném řízení zjištěné listinné důkazy a další listiny dokládající smluvní vztah a doručování výpovědi leasingové smlouvy. Rozsudkem z 21. 9. 1999 č. j. 6 T 118/99-58 byl stěžovatel zproštěn obžaloby, když podle názoru soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stěžovatel stíhán. Všichni oprávnění se vzdali práva na odvolání.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jakožto účastník řízení konstatoval, že reflektuje v mezidobí vydaný nález Ústavního soudu č. 234/2002 Sb. [sp. zn. Pl. ÚS 18/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 26, nález č. 53], jímž bylo posledně uvedené ustanovení §31 odst. 3 zákona ZoOŠ zrušeno. Zdůraznil, že je na Ústavním soudu, aby posoudil, zda napadeným rozsudkem došlo k porušení označených ústavně zaručených základních práv. Současně dodal, že nelze v žádném případě přijmout názor, dle něhož by každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možné paušálně považovat za nezákonné. S ohledem na jím zastávané stanovisko posléze navrhl, aby byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta.
Česká republika-Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů s tím, že odvolací soud uvedl výklad Ústavním soudem zrušeného ustanovení §31 odst. 3 ZoOŠ nad rámec úvah, na jejichž základě vydal stížností napadený rozsudek.
Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních zásad a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla bez dalšího oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud svůj vztah k jurisdikční pravomoci obecných soudů vyjádřil tak, že tam, kde obecné soudy ve svém řízení a rozhodování respektují podmínky a záruky stanovené zákonem [v tomto případě občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod [čl. 81, čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].
Stěžovatel se dovolává ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Toto ústavně zaručené právo je do podmínek našeho právního řádu provedeno zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto zákona soudy vycházely a dovodily, že nárok uplatněný stěžovatelem nebyl po právu. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud dovodil, že obžaloba není rozhodnutím, a zabýval se proto tím, zda nedošlo ze strany státního zástupce k nesprávnému úřednímu postupu. Dále dovodil, že státní zástupce má podat obžalobu i v případě, že si dvě skupiny důkazů odporují a rozpory již nelze odstranit, protože další důkazy již neexistují, nebo se již dostupnými prostředky nedají opatřit. Proto tento soud učinil závěr, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že v daném případě byla podána obžaloba, jen proto, že stěžovatel byl následně této obžaloby zproštěn, zejména když po podání obžaloby byla soudem provedena řada dalších důkazů. Soud dále zdůraznil, že důvodem ke zproštění obžaloby byl závěr soudu o tom, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stěžovatel v trestním řízení stíhán. Konečně soud uvedl, že pokud stěžovatel namítal, že ve skutečnosti skutek, pro který byl stěžovatel stíhán, nebyl trestným činem, je soud vázán shora uvedeným výrokem rozsudku trestního soudu.
Odvolací soud se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně zcela souhlasil. Doplnil argumentaci odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek sp. zn. 2 Tzn 120/97, že v případě, kdy se v přípravném řízení nepodaří orgánům činným v trestním řízení odstranit rozpory mezi provedenými důkazy a existuje tak i jejich pochybnost, zda se stal skutek, pro nějž je vedeno trestní stíhání, zjištění, které z odporujících si důkazů jsou pravdivé, může učinit jen soud v hlavním líčení za užití zásad bezprostřednosti a ústnosti. Dále odvolací soud doplnil argumentaci v tom směru, že zahájení trestního stíhání sdělením obvinění je jednáním zákonem povoleným, přičemž státní orgány zde vykonávají státní moc, když státní zástupce vykonává v trestním řízení mimo jiné funkci veřejného žalobce. Z toho pak dovodil, že odškodnění nemůže připadat do úvahy tam, kde státní orgány vykonávají svoji pravomoc, neboť výkon pravomoci vylučuje protiprávnost. Proto z pouhé skutečnosti, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby, pak bez dalšího nelze usuzovat na nezákonnost rozhodnutí nebo nesprávnost úředního postupu státního orgánu.
Ústavní soud je vázán petitem podané ústavní stížnosti. Není však vázán důvody v ní uváděnými. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. I když se stěžovatel tohoto článku Listiny v odůvodnění stížnosti nedovolává, má Ústavní soud za to, že k zásahu do tohoto ústavně zaručeného práva stěžovatele uvedeného v tomto ustanovení došlo, přičemž tento zásah měl za následek nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud se neztotožňuje s argumentací soudů obou stupňů, že trestní stíhání si stěžovatel zapříčinil sám, a že byl zproštěn obžaloby až na základě vlastní procesní aktivity v řízení před soudem. Soudy obou stupňů byly povinny posoudit postup celého trestního řízení proti stěžovateli a neměly se spokojit jen s konečným rozsudkem ve věci, neboť tak došlo k tomu, že považovaly sdělením obvinění a obžalobou vymezený skutek za trestný. Ústavní soud se neztotožňuje s argumentem soudu prvního stupně, podle kterého byl soud výrokem rozsudku trestního soudu vázán. Touto argumentací totiž soud popírá ústavně konformní výklad ustanovení §135 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal. Výkladem a contrario, který je obsažen i v judikátu unitárního nejvyššího soudu, zveřejněném pod zn. Rc 58/66, platí závěr, že v občanském soudním řízení soud není vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení. Tímto postupem soudy porušily povinnosti vyplývající pro ně z čl. 90 věty první Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, když použily argumentaci nenacházející oporu ani v jednoduchém právu ani v dosavadních konstantních rozhodnutích obecných soudů, vyjádřených v judikatuře.
Ústavní soud nad rámec této zásadní argumentace cítí potřebu vyjádřit se k dosavadní nesprávné praxi orgánů činných v trestním řízení, když jsou zcela nepřípustně používány prostředky trestního práva tam, kde je namístě věc řešit soukromoprávní cestou. Jak je patrné z trestního spisu, nebylo orgány činnými v trestním řízení do okamžiku, kdy byla ve věci podána obžaloba, zjištěno, že by stěžovatel s předmětným čistícím přístrojem zacházel jako s vlastním, nebo že by jej někdy považoval za vlastní. Nebylo zjištěno (ani orgány činnými v trestním řízení zjišťováno), že by předmětný čistící přístroj poté, co přestal C. T., s. r. o., platit sjednané splátky nájemného, tento čistící přístroj užíval, dával jej k užívání jiným, pokusil se jej prodat, pronajmout či zastavit, a podobně. Naopak bylo zjštěno, že stěžovatel od samého počátku považoval předmětný čistící přístroj za majetek C. T., s. r. o., který má stěžovatel pouze v nájmu, respektive v držení. V dané věci nebylo zjišťováno, jaké konkrétní právní kroky, předpokládané například občanským právem, byly vůči stěžovateli učiněny ze strany C. T., s. r. o., k ochraně jejich vlastnického, a v podstatě i závazkového práva, a s jakým výsledkem se tyto kroky setkaly. Orgány činnými v trestním řízení byla v této souvislosti pouze konstatována jistá část ústní a písemné komunikace mezi C. T., s. r. o., a stěžovatelem, přičemž se orgány činné v trestním řízení navíc spokojily pouze s tvrzením pracovníka C. T., s. r. o., v tomto směru.
Ústavní soud v minulosti judikoval, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry, nemůže být ignorována jiná než trestněprávní stránka věci (sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 169). Tento názor Ústavního soudu vyvstává zejména v souvislosti s povahou trestního práva jako práva ultima ratio, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je jejich užití zjevně neúčelné. Dle názoru Ústavního soudu je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž potom dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je ústavně zaručené právo na spravedlivé řízení, vyjádřené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, provedeno jednoduchým právem, kterým je upraveno to které řízení. V daném případě se jedná o zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
V daném případě je podle názoru Ústavního soudu zcela zřejmé, že již sdělením obvinění došlo k nesprávnému úřednímu postupu vůči stěžovateli, když ze skutkové věty ve sdělení obvinění obsažené zcela zjevně nelze vyvodit existenci jakéhokoliv trestného činu. Navíc toto sdělení obvinění ani nedostává formálním náležitostem tohoto procesního úkonu, jak je požadovalo ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2001. Podle tohoto ustanovení záznam o sdělení obvinění musí obsahovat mimo jiné důvody, pro něž je obviněný stíhán. Jak bylo zjištěno shora, tato náležitost v daném případě zcela absentuje. Tyto nedostatky nebyly odstraněny ani v průběhu přípravného řízení, když se dokazování tímto směrem vůbec nezaměřovalo. Tím došlo podle názoru Ústavního soudu jednoznačně k porušení §164 odst. 2 trestního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2001, podle nějž má vyšetřovatel postupovat při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu objasněny všechny skutečnosti důležité pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu. Dlužno dodat, že ani v řízení před soudem se dokazování tímto směrem nevedlo. Proto ani důkazy provedené v hlavním líčení, z nichž jen některé byly provedeny na návrh stěžovatele, nemohly na základních nedostatcích trestního stíhání stěžovatele nic změnit. V hlavním líčení provedené důkazy totiž pouze zapadaly do skutkového stavu, tak jak byl zjištěn v přípravném řízení, aniž by ve věci přinesly cokoliv nového.
Ústavní soud přitom souhlasí s argumentem odvolacího soudu o tom, že výkon pravomoci vylučuje protiprávnost. Ústavní soud však má za to, že o výkonu pravomoci lze hovořit pouze tam, kde je nade vši pochybnost zřejmé, že je vykonávána v souladu s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive s čl. 2 odst. 2 Listiny. Přijetí argumentu, že jakýkoliv výkon pravomoci vylučuje protiprávnost, by bez dalšího zakládalo volný prostor pro svévoli státních orgánů, dávající možnost k nepřípustným zásahům do ústavně zaručených práv fyzických a právnických osob.
Trestně stíhaná osoba je v důsledku trestního řízení vystavena tlaku (specializovaných) orgánů státu usilujících o zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu). Proto každá trestně stíhaná osoba má již ex constitutione založené právo vyvažovat evidentní nerovnost spočívající v zásadním nepoměru co do znalostí práva a z něj pro trestně stíhaného plynoucích eventualit účinné obrany proti vznesenému obvinění, mj. právě prostřednictvím realizace svého práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Proto se jeví spravedlivým za situace, kdy je ex post možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, aby náklady upínající se nerozlučně k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny), byly trestně stíhané osobě jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu přiznány, čehož výrazem je právě ustanovení §31 ZoOŠ.
Tyto závěry je třeba přijmout i při reflexi toho, že přirozeně ne každé případné (ve smyslu objektivní pravdy) odůvodněné trestní stíhání, co do skutečně spáchaného jednání, jež by bylo lze podřadit pod příslušnou normu vymezující skutkovou podstatu trestného činu, končí odsuzujícím rozsudkem [§226 trestního řádu (srov. i nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 153/02, sp. zn. II. ÚS 429/01, sp. zn. II. ÚS 136/02, sp. zn. III. ÚS 165/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 94; svazek 27, nálezy č. 92 a č. 94; svazek 28, nález č. 158)]. Právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy) musí s těmito průvodními jevy při nalézání práva a úsilí o něj počítat. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Z podaného rozboru věci vyplývá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2001 č. j. 10 C 42/2001-27 byla vydána v rozporu s jim ústavně přikázanou povinností, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy), kteréžto povinnosti obecných soudů odpovídá z pohledu subjektivních ústavně zaručených základních práv jedince právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu vyjádřené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právu na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud tedy shledal, že obecné soudy vedle porušení posledně uvedených článků Ústavy, Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod porušily i čl. 36 odst. 3 Listiny.
Proto s ohledem na důvody shora vyložené bylo ústavní stížnosti stěžovatele vyhověno a podle §82 odst. 3 psím. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo zrušeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.