ECLI:CZ:US:2005:1.US.467.03
sp. zn. I. ÚS 467/03
Usnesení
I.ÚS 467/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky T., veřejné obchodní společnosti, zastoupené JUDr. M. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003, čj. 20 Cdo 1887/2002-235, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2002, čj. 24 Co 255/2002, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 8. 2001, čj. 12 E 273/2001-179, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 3. 2002, č.j. 12 E 273/2001-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 9. 8. 2001, čj. 12 E 273/2001-179, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. 3. 2002, č.j. 12 E 273/2001-208 (dále jen "usnesení OS"), ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné ČR - Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel, Celní úřad Břeclav - dálnice, 691 51 Lanžhot (dále jen "oprávněná") proti povinné T., veřejné obchodní společnosti, (dále jen "stěžovatelka"), nařídil podle platebních výměrů Celního úřadu Břeclav - dálnice uvedených ve výrokové části I., k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 24,367.278,20 Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, dále citovaným usnesení nařídil povinnému zaplatit státu poplatek z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí 50.000,- Kč (ve výrokové části II.), povinnému zakázal, aby nakládal s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše (ve výrokové části III.) a rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části IV).
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 5. 2002, čj. 24 Co 255/2002, citované usnesení OS potvrdil ve výroku I. s doplněním, že se výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nařizuje podle platebních výměrů Celního úřadu Břeclav - dálnice uvedených ve výroku I. ve spojení s rozhodnutím Oblastního celního úřadu Břeclav ze dne 30. 11. 1995, č.j. 01-4029/5 (ve výrokové části I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (ve výrokové části II.).
Krajský soud v prvé řadě poukázal na skutečnost, že stěžovatelka vystupovala i v celním řízení před celním úřadem jako právnická osoba a jiné bylo pouze sídlo obchodní firmy (poznámka: oprávněná správně uvedla, že na základě předloženého výpisu z obchodního rejstříku Krajského soudu v Hradci Králové bylo původně sídlo stěžovatelky na adrese J. a od 30. 6. 1997 na adrese P.). Odvolací soud proto uvedl, že nejen v řízení nalézacím (celním), ale také v řízení vykonávacím (podle exekučních titulů, platebních výměrů Celního úřadu Břeclav - dálnice ve spojení s rozhodnutím Oblastního celního úřadu Břeclav ze dne 30. 11. 1995, č.j. 01-4029/95) je obchodní firma (stěžovatelka) v řízení o nařízení výkonu pasivně věcně legitimována. Aby bylo možné přisvědčit námitkám stěžovatelky (obsaženým v jejím odvolání) musela by nabídnout důkazy o tom, že pod týmž (resp. obdobným) firemním označením a týmž identifikačním číslem podnikal jiný subjekt (ať již osoba právnická či fyzická). Jestliže však ve styku s jinými subjekty (či úřady) sama používala nepřesné označení, nemůže být taková okolnost zohledněna v její prospěch. Stalo-li by se tak, jednalo by se ve svých důsledcích o zneužití práva, což připustit nelze. Krajský soud připomněl, že v nalézacím celním řízení se stěžovatelka "proti platebním výměrům Celního úřadu Břeclav - dálnice odvolala, aniž jí vadilo, že v platebních výměrech, které byly předmětem přezkumu, přesně označena nebyla". Odvolací soud dále poznamenal, že rozhodnutí jiných krajských soudů nejsou pramenem práva, z něhož by při rozhodování v jiných obdobných věcech bylo lze vycházet.
Krajský soud dále poukázal na to, že exekuční tituly jsou formálně i materiálně vykonatelné, stěžovatelka proti jejich vykonatelnosti žádné námitky nevznesla a označení oprávněné odpovídá §4 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1993 Sb."), neboť ve vykonávacím (exekučním) soudním řízení vystupuje Česká republika - Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel (které je podle organizační struktury celní správy součástí Ministerstva financí). Přičlenění celního úřadu do označení oprávněného nelze pokládat za chybné, neboť pouze ozřejmuje rozhodnutí, kterého celního úřadu je podkladem výkonu rozhodnutí. Odvolací soud konečně shledal, že nařízený výkon rozhodnutí vyhovuje i předpokladům §263 odst. 1 a §264 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 4. 2003, čj. 20 Cdo 1887/2002-235, dovolání stěžovatelky odmítl a v souladu s ustanoveními §237 odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §243c odst. 2 věty první o.s.ř. usnesení neodůvodnil.
Citovaná rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní v prvé řadě uvedla, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil zcela nesprávnou domněnku, že nepřesné označení stěžovatelky v platebním výměru bylo dodatečně zhojeno jeho přesnějším, ale rovněž ne zcela bezchybným označením v rozhodnutí odvolacího správního orgánu ("místo 'T., veřejná obchodní společnost' zde totiž bylo uvedeno 'T., v.o.s.,' což rozhodně není totéž"). Totožnost subjektů pak odvolací soud dovodil rovněž ze shodného identifikačního čísla v obou rozhodnutích (platební výměry a rozhodnutí odvolacího správního úřadu), "ačkoliv v platebních výměrech nikdy v rámci označení příjemce rozhodnutí uvedeno nebylo, zde se objevilo až na samém konci jejich odůvodnění". Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že pro úspěch ve věci by musela prokázat existenci jiného subjektu (se stejným či obdobným označením a týmž identifikačním číslem), neboť "nulita aktu vyplývá z nepřesného označení povinného subjektu, nikoliv pouze z možnosti jeho záměny se subjektem jiným"; stejně tak poukazuje na skutečnost, že podání odvolání (proti platebním výměrům) jí nemůže být přičítáno k tíži, neboť se jedná o její právo vyplývající z právních předpisů. Stěžovatelka se - na rozdíl od dovolacího soudu - domnívá, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam.
V návaznosti na to stěžovatelka tvrdí, že neexistuje žádné nalézací rozhodnutí (platební výměr), které by se jí týkalo. Jsou tu pouze platební výměry, kde je jako dlužník uveden subjekt T., se sídlem P., jehož s ní (tj. T., veřejná obchodní společnost) nelze ztotožňovat, přičemž uvedené označení neodpovídá ani ustanovení §32 odst. 1 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1993 Sb."). Na této skutečnosti nemohlo nic změnit ani odvolací správní řízení, které bylo rovněž vedeno s neexistujícím subjektem, neboť jako účastník řízení byla označena společnost "T. v.o.s., P.", ale ani řízení o správní žalobě, které již bylo vedeno se stěžovatelkou.
Stěžovatelka dále poukazuje na judikaturu obecných soudů (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 1997, č.j. 22 Ca 283/96, usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 20 Cdo 1020/99 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 1999, č.j. 20 Cdo 2380/98), jakož i na rozsudky Krajského soudu v Ostravě (ze dne 16. 7. 1999, č.j. 22 Ca 426/98, č.j. 22 Ca 427/98), které byly vydány přímo v její věci ("T.., P."), a jež přisvědčují jejímu názoru, že identifikaci právnické osoby pouze pomocí správného identifikačního čísla, avšak zcela chybné obchodní firmy a dokonce bez uvedení dodatku určujícího její právní formu, nelze v žádném případě považovat za dostatečnou.
Stěžovatelka závěrem upozorňuje na dalekosáhlé kriminální důsledky, neboť určité subjekty (včetně stěžovatelky) byly bez jejich vědomí zneužívány k páchání trestné činnosti organizované jinými osobami. Obdobně stěžovatelka poukazuje na názor Ústavního soudu, podle něhož nelze při stanovování celního dluhu automaticky uložit povinnost k jeho úhradě jen na základě formální aplikace celních předpisů (sp. zn. IV. ÚS 446/98, sp. zn. IV. 460/2000).
Dle názoru stěžovatelky postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí paušálně odmítly a věc posuzovaly zcela formálně. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález: usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003, čj. 20 Cdo 1887/2002-235, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2002, čj. 24 Co 255/2002, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 8. 2001, čj. 12 E 273/2001-179, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 3. 2002, č.j. 12 E 273/2001-208, se zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka v podstatě namítá, že postupem soudů obecných došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny (poznámka: stěžovatelka měla patrně na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny).
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně právě náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatelka dovolává.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka - jak již bylo uvedeno - zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva v odvolacím a následně v dovolacím řízení u obecných soudů domáhala, a ze strany soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo.
Lze ještě dodat, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocování jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) - nedospěl k závěru, že by se obecné soudy dopustily svévole, či že by v souzené věci existoval tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů soudem na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé ve smyslu ustálené judikatury.
K vlastní argumentaci stěžovatelky týkající se jejího označení (poznámka: jež navíc v souzené věci odpovídá výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Hradci Králové) Ústavní soud připomíná vlastní - dostatečně známou - judikaturu, podle níž "posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu (srov. Pl.-st. 16/02, dále také sp. zn. IV. ÚS 42/02). Argumentace odvolacího soudu je jasná, dostatečná a přesvědčivá. Ústavní soud současně a vzhledem k souzené věci vlastně navíc (neboť v ní byla stěžovatelka označována vždy v souladu s uvedeným výpisem z obchodního rejstříku) připomíná také judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1999, sp.zn. 21 Cdo 2101/98, podle něhož označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení §79 odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí (§251 o.s.ř.), jestliže je možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Namítaná argumentace stěžovatelky je proto v podstatě jen jejím nesouhlasem se závěry soudů obecných.
Je tedy zřejmé, že napadenými usneseními Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu