ECLI:CZ:US:2006:2.US.170.06
sp. zn. II. ÚS 170/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem tř. Svobody 31, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 2 To 59/2006, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 4 T 145/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc a Okresního soudu v Olomouci, a to pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti uvedl, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. Nt 613/2004, byl vzat do vazby z důvodu podle §67 písm. a), b) a c) trestního řádu, když před tím byl obviněn z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Dne 24. 10. 2005 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby. Napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání tak, že podle §72 odst. 3 trestního řádu se žádost o propuštění z vazby zamítá, podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu se nepřijímá peněžitá záruka a podle ustanovení §71 odst. 6 trestního řádu se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, která byla krajským soudem zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení o vazbě je řízením kontradiktorním a měl by proto v každé fázi rozhodování o prodloužení vazby být slyšen. Dne 9. 11. 2005 však rozhodoval soud v neveřejném zasedání, tedy bez jeho účasti a bez možnosti slyšení. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05 a Pl. ÚS 45/04 (č. 239/2005 Sb.).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc a Okresní soud v Olomouci. Dle krajského soudu námitka stěžovatele není opodstatněná, neboť nález Ústavního soudu č. 239/2005 Sb. se vztahuje pouze na rozhodování o vazbě v přípravném řízení. Ohledně důvodů, na základě kterých byla stížnost soudem zamítnuta, odkazuje krajský soud na odůvodnění napadeného usnesení. Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření potvrdil, že dne 9. 11. 2005 rozhodoval v neveřejném zasedání, stěžovatel měl však možnost se vyjádřit při podání písemného návrhu na propuštění z vazby v závěru hlavního líčení konaného dne 24. 10. 2005. Soud má za to, že ústavní práva stěžovatele nebyla v daném případě porušena, neboť je nelze vykládat tak, že v každém případě rozhodování o prodloužení z vazby je nutno rozhodnout za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, když jejich procesní aktivita byla v tomto případě připuštěna.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 573/02, nález sp.zn. I. ÚS 161/04).
Ústavní soud nicméně v jiných svých rozhodnutích uvedl, že tyto dva nálezy Ústavního soudu, ani v nich obsaženou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 515/04 a IV. ÚS 239/04). Tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v uvedených dvou nálezech Ústavního soudu, neboť Ústavní soud z konkrétních okolností případů (sp.zn. I. ÚS 573/02, sp.zn. I. ÚS 161/04) dospěl k závěru, že pokud by stěžovatelé měli dánu možnost v rámci ústního slyšení reagovat na tvrzený vazební důvod, jeho existenci by snadno při ústním slyšení vyvrátili.
Ústavní soud vyslovil názor na uvedenou problematiku v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 45/04, na nějž stěžovatel odkazuje, v němž shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby." Přitom zároveň zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04).
Ústavní soud uvádí, že sám český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 trestního řádu, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle §71 odst. 3 trestního řádu, případně odst. 4 tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5 trestního řádu, případně odst. 6 uvedeného předpisu. Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení.
Ústavní soud nicméně ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je zásadně nutné vždy. V ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby; každý případ je totiž nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit a z nichž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele.
V dané věci však stěžovatel žádnou novou a pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost ve výše uvedeném smyslu ve své žádosti neuvedl. Nabídka peněžité záruky ve smyslu ust. §73a odst. 1 písm. a) trestního řádu, podpořená návrhem písemného slibu stěžovatele ve smyslu ust. §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, takovou novou skutečností není, a pokud soud má za to, že u obviněného nelze vazbu peněžitou zárukou nahradit, není ani zapotřebí upřesňovat její výši výslechem obviněného.
Stěžovatel, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 10. 2005, předložil písemnou žádost o propuštění z vazby a o přijetí peněžité záruky po ukončení jednání a vyhlášení usnesení o odročení hlavního líčení. Vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele již probíhalo hlavní líčení, měl možnost v rámci tohoto líčení se k věci vyjádřit, nebo požádat soud, aby mu takové vyjádření umožnil. Protože tak neučinil, vzal soud jeho písemné stanovisko v úvahu a rozhodl dne 9. 11. 2005 jak o jeho žádosti o propuštění z vazby, tak o dalším trvání vazby po provedeném neveřejném zasedání.
Ústavní soud však musí konstatovat, že stěžovatel následně ve stížnosti proti usnesení okresního soudu uplatnil kromě jiného rovněž námitku, že bylo jednáno v neveřejném zasedání a neměl možnost se k věci vyjádřit, ale krajský soud tuto námitku stěžovatele opominul a nijak se s ní ve svém zamítavém rozhodnutí nevypořádal, ačkoliv tak učinit měl.
Ústavní soud na základě shora uvedeného výkladu a s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dospěl k závěru, že napadenými usneseními Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, vydanými bez slyšení stěžovatele, nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, garantovaných čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu