ECLI:CZ:US:2006:2.US.572.06.1
sp. zn. II. ÚS 572/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. J., M. K. a J. K., právně zastoupených JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem ul. 28 října 184, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2114/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2006 napadli shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s odkazem na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Stěžovatelé se domnívají, že jejich vlastnickému právu nebyla poskytnuta náležitá ochrana ve smyslu cit. ustanovení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 16 C 110/2001 ve věci žalobkyně M. Š. proti žalovaným stěžovatelům rozhodl, že žaloba na určení existence věcného břemene práva chůze a jízdy se zamítá. Odvolací Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 22 Co 82/2005, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se určuje existence věcného břemena práva chůze a jízdy ve prospěch nemovitostí uvedených v rozhodnutí ve vlastnictví žalobkyně. Dovolání žalovaných pak Nejvyšší soud rozsudkem napadeným touto ústavní stížností zamítl.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelé spatřují v tom, že oběma rozsudky, jimiž byla potvrzena existence věcného břemene práva chůze a jízdy ve prospěch nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, byla výrazným způsobem okleštěna ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, poskytovaná vlastnickému právu všech vlastníků.
Konkrétně byla podle názoru stěžovatelů upřednostněna práva odpovídající věcnému břemenu před základním majetkovým právem, tj. právem vlastnickým. Tím došlo ke zvýhodnění jednoho vlastnického práva před druhým a vlastnickému právu žalobkyně byla poskytnuta větší ochrana než právu stěžovatelů. Toto konstatování je založeno na skutkovém stavu, kdy předmětná cesta činí pozemek žalovaných zcela k jakýmkoliv účelům nevyužitelným. Vzhledem k úzkému profilu pozemku stěžovatelů cesta představuje jeho převážnou část, stává se z něj pouhý průjezd k nemovitostem žalobkyně, která nemovitosti pronajímá, takže frekvence průjezdů aut přes pozemek se blíží poměrně frekventované silnici. Vzhledem ke značnému stáří domu dochází k jeho nadměrnému poškozování, znalec z oboru statiky staveb průjezd kolem domu striktně nedoporučil. Stěžovatelé uvádějí, že nikterak neomezují vlastnické právo žalobkyně, neboť zcela uznávají právo přístupu k nemovitostem v jejím vlastnictví a jeho výkon bez jakýchkoliv omezení umožňují. Vzhledem ke skutkovým okolnostem se ale domnívají, že rozhodnutími obecných soudů bylo v tomto případě skutečně jedno vlastnické právo žalobkyně zvýhodněno před jiným vlastnickým právem stěžovatelů.
Stěžovatelé se dále domnívají, že napadeným rozsudkem byla porušena i další ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Porušení těchto práv spatřují v tom, že v geometrickém plánu, který k posouzení možnosti průjezdu pro soud provedla znalkyně Ing. S., nejsou zakresleny, přes námitky stěžovatelů, všechny objekty lemující cestu, ačkoliv jsou tyto řádně dle stavebního zákona schváleny.
Účastník řízení - Nejvyšší soud - ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že se ústavní stížnost zabývá důsledky rozhodnutí, nikoli jeho správností z hlediska právního posouzení věci. Rozhodnutí dovolacího soudu je deklaratorní povahy, žádná práva ve vztazích mezi účastníky se jím nezakládají. Nejvyšší soud ČR tedy má za to, že napadeným rozsudkem nebyla porušena žádná práva stěžovatelů, která v ústavní stížnosti zmiňují.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně konformně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str.371).
Protože námitky stěžovatelů uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecným soudem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými zjištěními.
Stěžovatelé v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu spatřují především porušení vlastnického práva, neboť podle svého tvrzení nemohou řádně a obvyklým způsobem užívat pozemek, na němž je zřízeno věcné břemeno. Ústavní stížnost je však svým obsahem spíše nesouhlasnou polemikou se závěry obecných soudů, a chybí v ní jakákoliv ústavně právní argumentace. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Kromě toho také Ústavní soud dal ve své judikatuře najevo, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a, jestliže obecné soudy respektují zásady dané §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (usnesení sp. zn. III. ÚS 23/93). V této souvislosti je třeba podotknout, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud ČR je orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad jednoduchého práva, tak, jak to učinil v daném případě. Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy. V posuzovaném případě však Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Obecné soudy řádně a vyčerpávajícím způsobem své úvahy vedoucí ke skutkovým závěrům, z nichž pak vyvodily závěry právní, rozvedly a svá rozhodnutí dostatečným způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně konformní, zdůvodnily. Dovolací soud, pouze jehož rozsudek je napaden touto ústavní stížností, se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatelů uvedenými v dovolání a na jeho rozhodnutí je tak možno odkázat.
Podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatelé v ústavní stížnosti domáhají, má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Obecné soudy včetně Nejvyššího soudu ČR však řešily v projednávané věci pouze otázku existence či neexistence věcného břemene, kterou jim ve své žalobě předložila žalobkyně. Na základě předložených důkazů a jejich řádného zhodnocení pak dospěly k závěru, že žalobkyně v dobré víře, že věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek stěžovatelů existuje, jej vykonávala po dobu deseti let (§135 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991), a tak jej nabyla vydržením. Ústavní soud tedy musí konstatovat, že v tomto konkrétním případě obecné soudy neřešily otázku střetu dvou základních práv: práva stěžovatelů na ochranu jejího vlastnického práva (pokojný a nerušený výkon jejího vlastnického práva) a práva žalobkyně rovněž na ochranu jejiho vlastnického práva (rovněž využívání vlastnického práva), zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelé a k němuž směřuje veškerá argumentace ústavní stížnosti.
Pokud tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky, v zásadě uplatňované již v opravných prostředcích, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu - jak plyne ze shora uvedeného, zjevně nepřísluší. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jejich základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva, jak shora naznačeno, se v projednávané kauze nejedná.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelů nedošlo, proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu