ECLI:CZ:US:2006:4.US.214.06
sp. zn. IV. ÚS 214/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2006 o ústavní stížnosti ITS akciové společnosti, IČ: 148 89 811, se sídlem Praha 3, Vinohradská 184, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2006, č.j. 7 As 7/2005-43, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2005, č.j. 12 Cad 10/2004-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání rozhodnutí pražské Správy sociálního zabezpečení ze dne 2.3.2004, č.j. 1020/310-6010/10.2.04/Sv-220/415, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí o námitkách do protokolu o kontrole provedené u stěžovatelky. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na ustanovení §70 písm. a) soudního řádu správního, neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního a nebylo jím zasaženo do subjektivních hmotně právních oprávnění či povinností stěžovatele.
Ke kasační stížnosti stěžovatelky vydal Nejvyšší správní soud rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, ve kterém se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, a rozhodl tak, že kasační stížnost zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že u ní kontrolní orgán provedl tři po sobě následující kontroly za stejné období od 1.9.1997 do 30.11.2001, přičemž v příslušných protokolech nebyly v odvodech pojistného na sociálním zabezpečení konstatovány nedostatky. V protokolu 1/04 však bylo za stejné časové období konstatováno chybné stanovení vyměřovacích základů pro odvody pojistného na sociálním zabezpečení. Stěžovatelka má za to, že takový postup je v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, neboť opakované kontroly právní řád správnímu orgánu neumožňuje. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, neboť protokol o kontrole je výchozím podkladem pro dodatečný platební výměr, který výsledky obsažené v protokolu o kontrole v podstatě přejímá. Z tohoto důvodu shledává stěžovatelka protokol o kontrole 1/04 správním rozhodnutím způsobilým přezkumu ve správním soudnictví. Tím, že byl odmítnut přezkum správních rozhodnutí o námitkách stěžovatelky, došlo dle jejího názoru k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud poté co přezkoumal skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že se obdobnými případy, jako je případ stěžovatelky, již zabýval (I. ÚS 43/2000, II. ÚS 500/2000, I. ÚS 281/95) a zaujal v nich následující stanovisko, od kterého nemá důvod se odchylovat.
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Tato podmínka však v případě stěžovatelky nebyla splněna.
V daném případě je základní otázkou, zda rozhodnutí vydané v řízení podle §18 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, je rozhodnutím kterým bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Rozhodnutí o námitkách nemohou sama o sobě změnit právní postavení kontrolovaného subjektu, neboť kontrolní protokol, resp. kontrolní zjištění v něm obsažená, představují pouze podklad pro případná rozhodnutí příslušného správního orgánu. I když stěžovatelka argumentuje tím, že na základě protokolu o kontrole bude vydán dodatečný platební výměr, nelze dopředu předvídat, jak správní řízení skončí a jak přesně bude dodatečný platební výměr znít. Jak obecné soudy uvedly, stěžovatelce vznikla povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto dlužného pojistného vypočteného k datu vyhotovení dodatečného platebního výměru. Teprve toto rozhodnutí je třeba považovat za rozhodnutí zasahující do práv stěžovatelky, proti němuž musí stěžovatelka použít všech dostupných procesních prostředků k ochraně jejích práv. V řízení proti tomuto rozhodnutí je také možno uplatnit argumenty obsažené v ústavní stížnosti.
Vzhledem ke stěžovatelčině argumentaci možno na okraj připomenout, že otázkou přípustnosti opakovaných kontrol, byť v řízení daňovém, se již Ústavní soud (sp. zn. III. ÚS 351/02, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.29, Nález č.21, str.193; II. ÚS 334/02, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.30, Nález č.63, str.129), stejně jako Nejvyšší správní soud (sp. zn. 2 Afs 31/2005; 8 Afs 34/2005; www.nssoud.cz), zabýval, avšak - jak výše uvedeno - v posuzovaném případě nemohl Ústavní soud pro nesplnění podmínek řízení k meritornímu přezkumu postupu správního orgánu přistoupit.
Ze shora uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. června 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj