ECLI:CZ:US:2007:1.US.288.05.1
sp. zn. I. ÚS 288/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Unibeton, a. s., se sídlem v Brně, Tovární 1, zastoupené JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.1.2005, sp. zn. 20 Co 315/2004, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a A. H. a I. H., obou zastoupených JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 11, STAVOPROJEKTA s. r. o., se sídlem Kounicova 67, Brno a POZEMSTAV Brno, a. s., se sídlem Masarykova 31, Brno jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodl o nákladech řízení způsobem, který zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, když postupoval v otázce náhrady nákladů řízení zcela proti zásadě úspěšnosti, aniž přitom vycházel z posouzení všech závažných okolností případu, a vybíral z nich libovolně a řadu jich opomněl. Soud své rozhodnutí také řádně nezdůvodnil, pouze uvedl, že vedlejší účastníci manželé H. nejsou osoby s právnickým vzděláním a nelze jim vyčítat, že smlouvu připravenou pracovníky stěžovatele a ostatních vedlejších účastníků podepsali v dobré víře, že je právně perfektní. Soud nezohlednil skutečnost, že se nejednalo o věc právně ani skutkově složitou a že manželé H. byli zastoupeni advokátkou, která je měla seznámit po provedení právní analýzy sporu s vyhlídkami na úspěch v případném soudním řízení. Vzhledem k tomu, že spor byl veden o dosti vysokou částku, vznikly stěžovatelce relativně vysoké náklady k uplatnění jejích práv v soudním řízení. Tyto náklady by dle stěžovatelky nevznikly, pokud by manželé H. nebyli přistoupili k podání žaloby, přičemž s eventuelním rizikem neúspěchu byli nepochybně srozuměni. Soud také nezkoumal, zda lze hledat na straně manželů H. znaky sociální potřebnosti, ani nevzal v patrnost, že se manželé H. mohli poučit ze zkušenosti z kauzy v skutkově shodné věci manželů D., které Krajský soud v Brně (sp. zn. 15 Co 70/99) zavázal zaplatit procesně úspěšným žalovaným (shodným jako ve věci manželů H.) náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně spatřuje prvky libovůle a svévole a vzhledem k judikatuře Ústavního soudu - nálezy ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 350/04; ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 653/03; ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 194/98; ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 454/04, je považuje za překvapivé, když soud nepřihlédl vůbec k zásadě úspěšnosti a rozhodl podle §150 OSŘ, aniž by srozumitelně objasnil, jak k takovému závěru dospěl.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníku řízení i vedlejším účastníkům, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastníci A. H. a I. H. se vyjádřili v tom smyslu, že smlouva o dílo, jejíž ujednání o smluvní pokutě bylo později shledáno neplatým, jim byla předložena v podobě, kterou museli jako celek akceptovat, nebo ji odmítnout, bez možnosti činit protinávrhy. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se nejedná o složitou právní věc, vedlejší účastníci mají za to, že průběh dnes již desetiletého soudního sporu svědčí spíše o opaku. Současně opět vedlejší účastníci zdůrazňují, že nemají právnické vzdělání, proto mohli jen stěží odhadnout výsledek soudního sporu, když samotné soudy se k platnosti ujednání o smluvní pokutě vyjádřili v průběhu řízení různě. Pokud stěžovatelka tvrdí, že se měli vedlejší účastníci poučit z neúspěchu manželů D. ve skutkově shodné věci, poukazují vedlejší účastníci, že manželé D. neuspěli ve sporu z odlišných důvodů a za odlišné rozhodovací praxe soudů.
Vzhledem ke skutečnosti, že z tohoto vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly známy z průběhu dosavadního řízení, nepřistoupil Ústavní soud k jeho zaslání stěžovatelce k dalšímu vyjádření. Ostatní vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 63 C 132/95, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že žalobci (vedlejší účastníci manželé H.) požadovali po stěžovatelce a dalších žalovaných (ostatních vedlejších účastnících), zaplacení částky 473 892,-- Kč, jako smluvní pokuty ze smlouvy o dílo. Městský soud rozsudkem ze dne 21. 1. 1999, čj. 63 C 132/95-62, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 5. 2002, čj. 63 C 132/95-144, jejich žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2002, č. j. 17 Co 488/99-171, změnil odvoláním napadený rozsudek ve věci samé tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům žalovanou částku. Na základě dovolání podaného žalovanými Nejvyšší soud ČR rozhodnutím ze dne 9. 3. 2004, č. j. 32 Odo 1172/2003-238, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně poté rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, čj. 20 Co 315/2004 - 300, tak, že potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 1999, čj. 63 C 132/95-62, výrok o nákladech řízení však změnil tak, že žalovaným (včetně stěžovatelky) náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.) a nepřiznal jim ani náhradu odvolacího a dovolacího řízení (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2005, čj. 32 Odo 1002/2005 -323, odmítl jako nepřípustné.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Ústavní soud se v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů domnívá, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo z části z důvodů hodných zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř. musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu. Hlediskem je především to, aby rozhodnutí o náhradě nákladů se nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům. V ústavní stížnosti je Krajskému soudu v Brně vytýkána nesprávná interpretace a aplikace §150 o. s. ř. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Při interpretaci aplikované normy podústavního práva, §150 o. s. ř., má obecný soud možnost volné úvahy, na jejímž základě volí jiné než obvykle možné řešení. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala, tedy zda nebyl v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Brně své právní závěry zdůvodnil a vysvětlil důvody vedoucí jej k aplikaci §150 o. s. ř. Krajský soud v Brně se zejména obsáhle zabýval vznikem a právním režimem smlouvy o dílo uzvařené mezi vedlejšími účastníky manžely H. na straně jedné a stěžovatelkou a ostatními vedlejšími účastníky na straně druhé a dospěl k závěru, že kromě části smlouvy týkající se smluvní pokuty (zde byl Krajský soud v Brně vázán právním názorem dovolacího soudu, že ujednání o smlouvní pokutě byla neurčitá a nejasná) je nutno smlouvu považovat za platnou. V návaznosti na to mohli být dle Krajského soudu v Brně vedlejší účastníci manželé Hájkovi od počátku v dobré víře, že mají na smluvní pokutu nárok. Stěžovatelkou napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud ve světle výše uvedeného za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu Krajského soudu v Brně prvky libovůle či svévole.
Stěžovatelka také tvrdila, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo ve výroku o nákladech řízení překvapivé. Ústavní soud se obdobnými situacemi zabýval; v nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27, str. 255) shledal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti přiznané výši náhrady nákladů, stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně a z pohledu tohoto účastníka překvapivě, aplikoval §150 OSŘ. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dostupném na www.judikatura.cz) pak z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu před tím, než použije moderační právo podle §150 OSŘ, dát účastníkům řízení prostor k vyjádření a případnému předložení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Závěry vyplývající z těchto rozhodnutí však na přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu nedopadají. Za situace, kdy zde Ústavní soud (na rozdíl od shora citované věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci §150 OSŘ, bylo by formalistické, pokud by trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití §150 OSŘ. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, zda a jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 19, str. 327).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a aby svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Vojen Gűttler,
předseda senátu