ECLI:CZ:US:2007:1.US.460.07.1
sp. zn. I. ÚS 460/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského - ze dne 10. července 2007 sp. zn. I. ÚS 460/07 ve věci ústavní stížnosti R. D. proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 181/2005-41, kterým stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení.
Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 181/2005-41 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. února 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného výroku, jímž mu soud jako úspěšnému žalobci nepřiznal v řízení o podané správní žalobě náhradu nákladů právního zastoupení, s tvrzením, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal procesní postup Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"), který ve věci žaloby, jež napadala celkem sedmnáct dodatečných platebních výměrů, nejdříve usnesením ze dne 24. května 2005 č. j. 5 Ca 151/2005-16 vyloučil přezkum jednotlivých žalobou napadených rozhodnutí k samostatnému přezkoumání a následně vyzval stěžovatele k zaplacení 2 000 Kč soudního poplatku za každé takto nově vzniklé řízení. Stěžovatel potom na základě výzvy městského soudu "provedl vyjádření a doplnění žaloby" podáním ze dne 10. srpna 2005, kde upozornil na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2005, jenž rozhodoval podobnou stěžovatelovu věc (stěžovatel toto rozhodnutí neměl v době podání žaloby v držení). Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného celního úřadu (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) ke stěžovatelově žalobě. Přípisem ze dne 1. listopadu 2005 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na výzvu soudu. Soud sice žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení, resp. náhradu za úkon právní služby ze dne 1. listopadu 2005 (vyjádření k výzvě soudu), neboť dle závěru soudu nebyl vynaložen důvodně. Tento postup soudu je dle stěžovatele v rozporu s postupem předepsaným zákonem (§60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s."), neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a má tedy nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Náhradu nelze nepřiznat ani odkazem na jiné řízení, ani odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele (§60 odst. 7 s. ř. s.), kterým však soud neargumentoval. Ostatně takové důvody nemohou existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce za účelem hospodárnosti a efektivnosti navrhl společné projednání (jde o snížení nákladů i na straně soudu, který by tak nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin). Avšak městský soud věc rozdělil a učinil samostatné výzvy. Odůvodnění výroku o nákladech nevyhovuje ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. §64 s. ř. s.), jehož účelem je zabránit vydávání neurčitých či nesrozumitelných rozhodnutí, kdy naopak písemné vyhotovení rozhodnutí má být spolehlivým pramenem poznání úvah soudu (stěžovatel zde poukázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 10 Co 277/2005, viz ASPI). Popsaným postupem tak měl být podle stěžovatele porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (stížnost odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 176/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, svazek 6, nález č. 89), neboť náležité odůvodnění je zárukou proti možné libovůli. Soud ani neuvedl, jaké zákonné ustanovení zakládá možnost nepřiznat náhradu nákladů zastoupení poukazem na jiné řízení, a rozhodnutí nemá přesvědčivost vyžadovanou s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 176/96).
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila dne 17. dubna 2007 předsedkyně senátu 5 Ca Městského soudu v Praze JUDr. Eva Pechová, která popřela, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Dle jejího vyjádření stěžovatel sice podal žalobu společnou, avšak současně uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, nechť postupuje dle ustanovení §39 odst. 2 s. ř. s. (vyloučení k samostatnému projednávání, není-li společné projednávání možné či vhodné), což soud učinil. Byť šlo o rozhodnutí téhož žalovaného, měla rozhodnutí "svá specifika", a pokud by bylo rozhodnuto jediným rozsudkem, bylo by rozhodnutí nepřehledné. JUDr. Pechová však připustila, že nebylo odůvodněno nepřiznání náhrady za úkon ze dne 10. srpna 2005, který stěžovatel učinil po výzvě soudu, aby návrh řádně odůvodnil, a ke kterému přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 49/2003, "na který bez bližšího poukázal". Předložení rozsudku soud podle předsedkyně senátu nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil.
K tomuto vyjádření zaslal svou repliku stěžovatel, a to podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. června 2007. Především v souvislosti s argumentací Městského soudu v Praze poukázal stěžovatel na to, že to byl Městský soud v Praze, který neshledal podmínky pro spojení věcí a pro vedení společného projednání, a proto postupoval ve smyslu §39 odst. 2 s. ř. s. a vyloučil každé jednotlivé rozhodnutí k samostatnému projednání z důvodu přehlednosti, přičemž až nyní uvádí, že jednotlivá rozhodnutí měla svá specifika, a proto byl postup soudu odůvodněný. Přitom právě za účelem hospodárnosti a efektivnosti stěžovatel navrhoval, aby rozhodování o všech napadených rozhodnutích probíhalo v rámci společného řízení. Lze samozřejmě připustit, že přehlednost odůvodnění rozhodnutí je též podstatná, avšak pokud se Městský soud v Praze rozhodl věc vyloučit k samostatnému rozhodování, pak je namístě, aby taktéž rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. o náhradě nákladů vzniklých v rámci jednotlivých řízení, a to nikoliv poukazem na jiné řízení, byť mezi totožnými účastníky. Není proto pravda, že by rozhodnutím Městského soudu v Praze právo stěžovatele na náhradu nákladů nebylo upřeno - stěžovatel nejenže učinil vyjádření ze dne 1. listopadu 2005 na podkladě městským soudem zaslaného vyjádření Celního ředitelství Praha, ale rovněž učinil dne 10. srpna 2005 úkon, který byl proveden na základě usnesení Městského soudu v Praze, přičemž současně byl předložen, nikoliv bez bližšího poukázání, ale s řádnou argumentací, taktéž rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2005 sp. zn. 58 Ca 49/2003 (které stěžovatel obdržel dne 18. května 2005), neboť obsahově shodná problematika byla již řešena právě předloženým rozhodnutím. Stěžovatel je toho názoru, že úkony, které byly jeho právním zástupcem v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Ca 181/2005 provedeny, byly účelné a sloužily k ochraně jeho práv, a proto je namístě, aby mu za ně byla přiznána náhrada nákladů.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 181/2005 Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 24. května 2005 č. j. 5 Ca 151/2005-16 soud v řízení o žalobě stěžovatele ze dne 18. května 2005 proti usnesením specifikovaným rozhodnutím Celního ředitelství Praha (mj. též proti rozhodnutí č. j. 10874/03-21/6 ze dne 17. března 2005) vyloučil přezkoumání rozhodnutí žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) k samostatnému projednání, a to s ohledem na potřebu přehlednosti řízení. Usnesením ze dne 15. července 2005 soud vyzval stěžovatele k doplnění podaného návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v souladu s ustanovením §73 s. ř. s.; tedy aby soudu sdělil a označil skutečnosti, které dokládají, že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly nenahraditelnou újmu. Zároveň ho usnesením z téhož dne vyzval k zaplacení soudního poplatku. Podáním ze dne 10. srpna 2005 (poté, co zaplatil soudní poplatek) stěžovatel vzal zpět svůj návrh na vyslovení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zároveň však poukázal na rozhodnutí vydané Krajským soudem v Plzni v obdobné skutkové a právní věci, jehož kopii k podání přiložil. Přípisem ze dne 17. října 2005 (č. j. 5 Ca 181/2005-31) zaslal soud na vědomí stěžovateli vyjádření Celního ředitelství Praha k podané žalobě, spolu s informací o složení senátu 5 Ca, o možnosti soudu rozhodnout bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s.) a podmínkách tohoto postupu a konečně o nutnosti doložit skutečnost potvrzující, že právní zástupce stěžovatele je plátcem DPH. K této výzvě zaslal stěžovatel soudu své vyjádření ze dne 1. listopadu 2005 (doručené soudu dne 25. listopadu 2005), v němž reaguje na vyjádření Celního ředitelství Praha k podané žalobě a sděluje soudu, že nemá námitky proti rozhodnutí bez nařízení jednání. Přílohou tohoto vyjádření je rovněž požadovaný doklad o tom, že právní zástupce stěžovatele je plátcem DPH. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 181/2005-41 soud vyhověl stěžovatelově žalobě a zrušil (výrokem I.) rozhodnutí Celního ředitelství Praha č. j. 10874/03-21/6 ze dne 17. března 2005 (jímž byl potvrzen dodatečný platební výměr Celního úřadu Benešov ze dne 23. července 2003 č. j. BN 4350/2002-V/6/A na 764 Kč) a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud (výrokem II.) uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč (výše soudního poplatku). Žalobě bylo vyhověno pro vady řízení před správním orgánem a pro nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatky v odůvodnění. Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil tak, že požadovaná náhrada za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2 558,50 Kč (dva úkony právní služby a dva paušální poplatky) již byla přiznána ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Soud uvedl, že náklady za provedení repliky ze dne 1. listopadu 2005 nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika jen opakuje důvody již uvedené v žalobě.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal. Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další relevantní objasnění věci a oba účastníci řízení s tímto postupem výslovně vyjádřili souhlas.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a může tak činit, jen jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Stěžovatel namítal, že k porušení základního práva na spravedlivý proces mělo dojít vydáním výroku o nákladech řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí o nákladech řízení integrální součástí řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jenž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 57) nebo nález ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 136) či nálezy ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07, ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 či ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 74, svazek 44, nález č. 15 a nález č. 2)].
Rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast "jednoznačně podružná" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 14), což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné (srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 56). Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí (srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 162). Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.
Stěžovatel dále namítal, že soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony.
Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27). Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit, a tak i "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup. ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." (srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 131). Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (srov. nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 120).
Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud rovněž nemohl akceptovat názor, že neúčelná byla replika stěžovatele ze dne 1. listopadu 2005, neboť nic v předloženém spise obecného soudu nesvědčí o tom, že stěžovatel musel vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znova na námitky reagovat). Stěžovatel tak musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání. Soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil za zbytečný úkon ze dne 10. srpna 2005, jímž stěžovatel mj. upozornil na rozhodnutí jiného soudu v obdobné věci. V napadeném rozhodnutí soud vůbec tento postup neodůvodnil, což je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Avšak ani ex post vytvořená argumentace není přiléhavá, neboť zcela pomíjí povinnost soudů pečovat o celkovou harmonii rozhodnutí (viz shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 647/02). Soud nesmí pomíjet informaci o tom, na základě jakých důvodů o obdobné věci rozhodl jiný soud, byť o ni nežádal. V daném případě navíc žalovaný prezentoval různé rozhodování o podobné věci jako něco běžného, ačkoli takový stav podrývá ideu spravedlnosti. Navíc soud stěžovatele i zde ke konání vyzval, když žádal prohloubení předestřené argumentace, jíž se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku.
Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně (§60 s. ř. s.) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci.
Ústavní soud závěrem dodává, že Městský soud v Praze náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na "přehlednost" řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu ze dne 16. března 2006 Ústavní soud Městskému soudu v Praze připomněl tento právní názor Nejvyššího správního soudu: "Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení ... tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup ... zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci ... přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede ... k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti."" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 664/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 56).
Ústavní soud na základě důvodů uvedených ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.