ECLI:CZ:US:2007:1.US.462.07.1
sp. zn. I. ÚS 462/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 462/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D. proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 179/2005-41, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli pouze náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku.
I. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 179/2005-41 bylo nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tento výrok ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedeného výroku, jímž mu Městský soud v Praze (dále též "soud" nebo "městský soud") jako úspěšnému žalobci nepřiznal ve správním soudnictví náhradu nákladů zastoupení, a tvrdil, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal procesní postup městského soudu, který ve věci žaloby, jež napadala celkem sedmnáct dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc rozdělil na samostatná řízení a vyzval stěžovatele k zaplacení 2 000 Kč soudního poplatku za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel potom "provedl vyjádření a doplnění žaloby" dne 10. 8. 2005, kde upozornil na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval podobnou stěžovatelovu věc (stěžovatel toto rozhodnutí neměl v době podání žaloby k dispozici). Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného celního úřadu ke stěžovatelově žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2004 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci.
3. Tento postup soudu je dle stěžovatele v rozporu s postupem předepsaným zákonem (§60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, dále jen "s. ř. s."), neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a má tedy nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Náhradu nelze nepřiznat ani odkazem na jiné řízení, ani odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele (§60 odst. 7 s. ř. s.), kterým však soud neargumentoval. Ostatně takové důvody nemohou existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce za účelem hospodárnosti a efektivnosti navrhl společné projednání (jde o snížení nákladů i na straně soudu, který by tak nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin). Avšak městský soud věc rozdělil a učinil samostatné výzvy. Odůvodnění výroku o nákladech nevyhovuje §157 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. §64 s. ř. s.), jehož účelem je zabránit vydávání neurčitých či nesrozumitelných rozhodnutí, přičemž písemné vyhotovení rozhodnutí má být spolehlivým pramenem poznání úvah soudu (stěžovatel zde poukázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 10 Co 277/2005, dostupné v databázi ASPI).
4. Popsaným postupem měl být podle stěžovatele porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") (stížnost odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, a sp. zn. III. ÚS 176/96, N 89/6 SbNU 151), neboť náležité odůvodnění je zárukou proti možné libovůli. Soud ani neuvedl, jaké zákonné ustanovení zakládá možnost nepřiznat náhradu nákladů zastoupení poukazem na jiné řízení, a rozhodnutí nemá přesvědčivost vyžadovanou s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 176/96).
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Eva Pechová, která sdělila, že soud právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Stěžovatel sice podal žalobu společnou, avšak současně uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, nechť postupuje dle §39 odst. 2 s. ř. s. (vyloučení k samostatnému projednávání, není-li společné projednávání možné či vhodné), což soud učinil. Byť šlo o rozhodnutí téhož žalovaného, měla rozhodnutí "svá specifika" a pokud by bylo rozhodnuto jediným rozsudkem, bylo by rozhodnutí nepřehledné. JUDr. Pechová však připustila, že nebylo odůvodněno nepřiznání náhrady za úkon ze dne 10. 8. 2005, který stěžovatel učinil po výzvě soudu, aby návrh řádně odůvodnil, a ke kterému přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 49/2003, "na který bez bližšího poukázal". Předložení rozsudku soud podle předsedkyně senátu nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil.
6. Ústavní soud vyzval k vyjádření žalované Celní ředitelství Praha (dále též "celní úřad"), jako vedlejšího účastníka řízení, avšak Celní ředitelství Praha ve stanovené lhůtě na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovalo (přes poučení, že na nečinnost bude pohlíženo jako na vzdání se vedlejšího účastenství). Ústavní soud dále vycházel z toho, že Celní ředitelství Praha se svých práv vzdalo.
II.
7. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 179/2005-41 soud vyhověl stěžovatelově žalobě a zrušil (výrok I.) rozhodnutí Celního ředitelství Praha č. j. 10874//03-21/4 ze dne 15. 3. 2005 (byl jím potvrzen platební výměr na 503 Kč) a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud (výrokem II.) uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč (výše soudního poplatku). Žalobě bylo vyhověno pro vady řízení před správním orgánem a pro nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatky v odůvodnění (str. 13 odstavec 1). Soud mj. konstatoval (str. 12 odstavec 1 dole), že "čestné prohlášení" je jedním z řady zákonem připuštěných důkazních prostředků, který měl být celními orgány hodnocen. Vyloučení věci soud odůvodnil přehledností řízení (str. 2 nahoře). Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil (str. 13 odstavec 2) tak, že požadovaná náhrada za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2 558,50 Kč (dva úkony právní služby a dva paušální poplatky) již byla přiznána ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Soud uvedl, že náklady za provedení repliky ze dne 1. 11. 2005 nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika jen opakuje důvody již uvedené v žalobě.
8. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 179/2005 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
- na č. l. 1 je založeno usnesení ze dne 24. 5. 2005 o vyloučení věcí, jímž ve věci správní žaloby (ze dne 16. 5. 2005) společně napadající 17 rozhodnutí Celního ředitelství Praha předsedkyně senátu vyloučila přezkoumání každého jednotlivého rozhodnutí k samostatnému projednání, a to "z důvodu přehlednosti řízení";
- v žalobě stěžovatel uváděl (č. l. 4), že žaloba směřuje proti více rozhodnutím, neboť s ohledem na účelnost a hospodárnost řízení je vhodné věc projednat ve společném řízení; stěžovatel uvedl, že pokud by měl soud za to, že podmínky pro společné projednání nejsou dány, "nechť je postupováno dle §39 odst. 2 s. ř. s.";
- návrh na přiznání odkladného účinku žaloba (č. l. 9 a 10) odůvodnila tím, že celní úřad tak neučinil z moci úřední, ačkoli bylo jeho rozhodnutí na základě stěžovatelova odvolání prohlášeno za neplatné; celní úřad odklad nepovolil ani do doby rozhodnutí o odvolání, ani na dobu po zrušení rozhodnutí a proti stěžovateli je vedena exekuce; stěžovatel namítl, že odložení účinnosti se nedotkne práv třetích osob a nemůže být ani v rozporu s veřejným zájmem, neboť veškerá činnost správních orgánů by měla směřovat k ochraně veřejného zájmu způsobem nezakládajícím pochybnost o řádném postupu správních orgánů (stěžovatel předtím vznesl několik námitek nezákonnosti postupu správního orgánu);
- na č. l. 17 je založeno usnesení ze dne 15. 7. 2005, jímž soud vyzval stěžovatele, aby označil skutečnosti dokládající, že výkon či jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly nenahraditelnou újmu;
- na č. l. 18 je založeno usnesení ze dne 15. 7. 2005, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku 2 000 Kč, jemuž stěžovatel vyhověl dne 4. 8. 2005 (č. l. 19);
- na č. l. 21 je založen přípis stěžovatele ze dne 10. 8. 2005, jímž jednak vzal zpět žádost o přiznání odkladného účinku a jednak upozornil, že v části V. žaloby odkazoval na praxi celních úřadů, které poté, co bylo jejich rozhodnutí úspěšně napadeno odvoláním, akceptovaly čestná prohlášení dopravců (opačně než žalovaný celní úřad), a dále uvedl, že v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 58 Ca 49/2003 (kopie na č. l. 22), jímž bylo vyhověno správní žalobě stěžovatele, a to na základě obdobných skutečností, z nichž vycházel žalovaný v předmětné věci; na str. 7 zaslané kopie rozsudku se konstatuje, že platná právní úprava neukládala prokazovaní pouze určitým důkazním prostředkem, jak tvrdil správce cla;
- na č. l. 29 je založeno žalobě oponující vyjádření Celního ředitelství Praha ze dne 5. 9. 2005, jež k námitce odlišného postupu uvádí, že nelze vyloučit odlišné právní názory jednotlivých celních ředitelství; vůči bodu V. žaloby žalovaný odkazy na odbornou literaturu a judikaturu namítl, že "čestné prohlášení nelze připustit jako důkaz v daňovém řízení";
- přípisem ze dne 17. 10. 2005 (č. l. 31) soud poučil stěžovatele o složení senátu a o postupu při namítání podjatosti a dotázal se, zda stěžovatel požaduje nařízení jednání; soud též vyzval stěžovatele, aby zaslal doklad o registraci DPH (je-li zastoupen advokátem);
- na č. l. 34 je založeno vyjádření stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 (tato replika je, stejně jako ostatní procesní úkony stěžovatele, sepsána advokátem); stěžovatel označil právní názory obsažené ve vyjádření žalovaného za překonané, a to mj. i odkazem na právní názor uvedený ve výše citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni; v závěru stěžovatel sdělil, že na žalobě trvá a že nemá námitky proti tomu, aby soud rozhodl bez nařízení jednání; stěžovatel sdělil, že "je plátcem" DPH a přiložil potvrzení o registraci svého advokáta jako plátce DPH.
9. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit, jen jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
12. Stěžovatel namítal, že k porušení základního práva na spravedlivý proces mělo dojít vydáním výroku o nákladech řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí o nákladech řízení integrální součástí řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jejž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01, N 57/26 SbNU 113, nebo nález ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03, N 136/38 SbNU 3, či nález ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07, N 74/45 SbNU 171, nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06, N 15/44 SbNU 193, či nález ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06, N 2/44 SbNU 21).
13. Rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast "jednoznačně podružná" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06, N 14/44 SbNU 183), což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné (srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547). Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí (srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06, N 162/42 SbNU 339). Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.
14. Stěžovatel namítal, že městský soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony.
15. Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, N 27/32 SbNU 255). Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit, a tak i: "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." (srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, N 131/31 SbNU). Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (srov. nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02, N 120/34 SbNU 245).
16. Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (kancelářské a poštovní výlohy, práce věnovaná studiu a zpracování dokumentů, vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
17. Ústavní soud rovněž nemohl akceptovat názor, že neúčelná byla replika stěžovatele ze dne 1. 11. 2005, neboť nic v předloženém spise obecného soudu nesvědčí o tom, že stěžovatel musel vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znova na námitky reagovat). Stěžovatel tak musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání. Soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil za zbytečný úkon ze dne 10. 8. 2005, jímž stěžovatel mj. upozornil na rozhodnutí jiného soudu v obdobné věci. V napadeném rozhodnutí soud vůbec tento postup neodůvodnil, což je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Avšak ani ex post vytvořená argumentace není přiléhavá, neboť zcela pomíjí povinnost soudů pečovat o celkovou harmonii rozhodnutí (viz výše v odst. 15 citovaný nález sp. zn. I. ÚS 647/02). Soud nesmí pomíjet informaci o tom, na základě jakých důvodů o obdobné věci rozhodl jiný soud, byť o ni nežádal. V daném případě navíc žalovaný prezentoval různé rozhodování o podobné věci jako něco běžného, ačkoli takový stav podrývá ideu spravedlnosti. Navíc soud stěžovatele i zde ke konání vyzval, když žádal prohloubení předestřené argumentace, jíž se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku.
18. Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně (§60 s. ř. s.) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci.
19. Ústavní soud závěrem dodává, že Městský soud v Praze náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na "přehlednost" řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547, Ústavní soud Městskému soudu v Praze připomněl tento právní názor Nejvyššího správního soudu: "Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup ... zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci ... přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede ... k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti."" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547).
20. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.