ECLI:CZ:US:2007:2.US.125.06.1
sp. zn. II. ÚS 125/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. V. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Na Střezině 943, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2005 ve věci sp. zn. 19 C 130/2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2005 ve věci sp. zn. 21 Co 513/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení rubrikovaných rozsudků, a to výslovně pouze výroku pod bodem II. okresního soudu ve znění rozsudku krajského soudu a výroku pod bodem III. krajského soudu o nákladech řízení. Uvedenými výroky obecných soudů mělo být porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení, že je výlučným nájemcem bytu. Okresní soud přitom rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozsudkem meritorní prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení uvedl, že stěžovatel musí nahradit žalované částku 12.614,- Kč a současně stanovil povinnost stěžovatele nahradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12.078,50 Kč. Pro oba výpočty aplikoval krajský soud §5 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., čímž ale odvolací soud podle názoru stěžovatele postupoval protiprávně, neboť správně měl aplikovat §7 písm. d) uvedené vyhlášky. Stěžovatel se takovým postupem krajského soudu cítí značně poškozen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že odvolací soud aplikoval nesprávné ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Jedná se tak de facto o polemiku stěžovatele s výkladem jednoduchého práva ze strany obecného soudu. V této souvislosti je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, a nezkoumá proto celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Jeho úkolem z toho důvodu není zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, ve stěžovatelově případě dokonce toliko podzákonného právního předpisu - bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný - sám o sobě nemůže zasáhnout ústavně garantovaná práva stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66, s. 149 a násl.).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v své rozhodovací praxi převážně opakovaně vyjádřil tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. sp. zn. III. ÚS 826/06).
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 60/97). Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu pro přezkum rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, a to ani z důvodů, že jiná (třetí) instance (když dovolání není přípustné) v právním řádu ustanovena není. Právě z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o nákladech řízení za rozhodnutí, která je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud přistoupí ke kasaci takovýchto rozhodnutí jen ve velmi závažných případech.
S ohledem na shora citovanou judikaturu Ústavní soud zdůrazňuje, že aplikace a interpretace ustanovení §142 a násl. občanského soudního řádu (včetně aplikace a interpretace prováděcích vyhlášek) je výlučně věcí obecných soudů. Ve stěžovatelově případě Ústavní soud při respektování takto vytyčených kriterií přezkumu výroku o nákladech řízení neshledal, že by v projednávané věci případné pochybení obecného soudu mohlo představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, že by mohlo zasáhnout některé stěžovatelovo ústavně chráněné právo, jež by ospravedlňovalo kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu