ECLI:CZ:US:2007:2.US.2112.07.1
sp. zn. II. ÚS 2112/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Škodou, advokátem, se sídlem Příční 29, Chomutov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 5 Tdo 552/2007, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. srpna 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 5 Tdo 552/2007, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že obecné soudy nevyslechly svědky B. a P. a přiklonily se k názoru znalce, že se stěžovatel mohl pohybovat mimo svůj domov, ačkoliv pro tento závěr nebyl ve spise jediný důkaz.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. 3 T 124/2003, uznán vinným ze spáchání trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona, ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, a výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že opakovaně telefonem vyhrožoval své manželce zabitím i zabitím jejich blízkých, zapálením chaty a odvezením syna do ciziny, pokud se s ním rozvede nebo mu nebude předávat syna. V konkrétní den svou manželku uzamkl asi na třicet minut v bytě a přes její žádost ji z bytu nenechal odejít, a v konkrétní den údery pěstí do obličeje napadl v automobilu sedícího přítele své manželky a způsobil mu zranění v oblasti hlavy, a za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody na dva roky se zařazením do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. února 2005, sp. zn. 25 T 83/2004, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 6 To 354/2006, bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto.
V dovolání stěžovatel mimo jiné obecným soudům vytkl, že neakceptovaly jím vznesený návrh na provedení výslechu svědků, kteří mohou potvrdit, že přítele své manželky fyzicky nenapadl. Dovolací soud na jedné straně poukázal na svůj ustálený výklad ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak námitky stěžovatele posuzoval s ohledem na možnost extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Konstatoval, že námitky stěžovatele spadají do rámce jeho obhajoby, že trestní stíhání je výsledkem manipulace jeho bývalé manželky a jejího druha. Poukázal na to, jak se obecné soudy prvého a druhého stupně zabývaly věrohodností stěžovatelovy bývalé manželky a jejího přítele, i na to, že jejich výpovědi jsou podporovány dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědků, jejichž věrohodností se rovněž zabýval. Ohledně návrhů stěžovatele na doplnění dokazování výslechem dalších osob poukázal dovolací soud na to, že tyto osoby neměly být přítomny na místě činu, a ohledně předmětného skutku vedle poškozeného o vině stěžovatele vypovídají i dva nestranní svědci, z nichž jeden incident přímo viděl a druhému se stěžovatel svěřil s tím, že zbil přítele své manželky, a chtěl po něm alibi na rozhodnou dobu.
Ústavní soud tedy zjistil, že ve vztahu k námitce nevyslechnutých svědků B. a P. se nejedná o případ opomenutých důkazů, neboť obecné soudy provedení těchto důkazů zamítly pro nadbytečnost, a své rozhodnutí řádně odůvodnily. V tom Ústavní soud spatřuje naplnění principů práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nezaručuje (ani dílčí) procesní úspěch, nýbrž to, aby se soudy za splnění zákonných podmínek řádně zabývaly návrhy, které jsou jim předkládány (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb., aj.). Dále je nutno připomenout, že důvodem k ústavní stížnosti není sama o sobě skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. Pouhá polemika s právními závěry rozhodnutí obecných soudů ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích totiž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481, aj.). Ústavní soud však není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123), a proto zásadně není oprávněn zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, tedy v daném případě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky). Jak již bylo výše uvedeno, argumentace stěžovatele použitá v ústavní stížnosti se co do podstaty kryje s jeho obhajobou, se kterou se naposledy korektně a řádně vypořádal dovolací soud, a proto zcela postrádá ústavněprávní rozměr.
V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu