ECLI:CZ:US:2007:2.US.260.06.1
sp. zn. II. ÚS 260/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. V. K., zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 41 T 12/2003, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 2 To 61/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Označený rozsudek odvolacího soudu však stěžovatel napadl rovněž dovoláním, které posléze Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1638/2005, odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu].
Ústavní stížnost však směřuje toliko proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Tomu svědčí především petit ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti primárně vytyčuje skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vymezuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto. Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezuje okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), je Ústavní soud oprávněn posuzovat toliko námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně I. ÚS 206/05, I. ÚS 256/05, I. 258/05, I. ÚS 516/05, II. ÚS 305/06, I. ÚS 330/06, II. ÚS 374/06, II. ÚS 753/06 a další).
Podle §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o Ústavním soudu) je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, neboť ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, přičemž smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.), IV. ÚS 58/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.), III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další].
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem (to ani z pohledu jeho obsahu) v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), nenapadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1638/2005, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj