ECLI:CZ:US:2007:2.US.429.07.1
sp. zn. II. ÚS 429/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. června 2007 sp. zn. II. ÚS 429/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P. proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. prosince 2006 sp. zn. 0 Nt 859/2006 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2007 sp. zn. 11 To 15/2007, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby.
Usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 0 Nt 859/2006 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. 11 To 15/2007 se ruší.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl shora citovaná rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 písm. a) trestního zákona, které měl spáchat formou spolupachatelství. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 0 Nt 787/2006 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu (dále též jen "tr. řád"). Stížnost proti usnesení Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítá. V odůvodnění usnesení soud citoval z žádosti o propuštění a z předchozích rozhodnutí o vazbě a k věci pouze uvedl, že v době rozhodování o žádosti stěžovatele je dán vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu, proto soud nemůže rozhodovat o jeho návrhu na přijetí písemného slibu. Stěžovatel podal proti usnesení soudu prvního stupně stížnost, kterou krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Zamítnutí stížnosti odůvodnil tím, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Krajský soud se dále v obecné rovině zabýval institutem vazby a rovněž námitkou stěžovatele, že nebyl osobně slyšen před soudem prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí řádně neodůvodnil, toliko zmínil obecnou povinnost orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat trvání důvodů vazby dle §72 odst. 1 tr. řádu. Takové rozhodnutí je dle jeho přesvědčení nepřezkoumatelné pro faktický nedostatek odůvodnění. Stěžovatel cituje z některých nálezů Ústavního soudu, v nichž se k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů vyjadřoval. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odmítá důvody tzv. útěkové vazby i vazby koluzní [§67 písm. a) a b) tr. řádu].
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů pominuly při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby na svobodu potřebnost jeho osobního slyšení. Jakkoli je mu známa judikatura Ústavního soudu k této otázce, domnívá se, že v jeho případě odepřením osobního slyšení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že jeho rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných podkladů přípravného řízení, proto se domnívá, že bylo správné. Okresní soud v Hradci Králové zopakoval svou argumentaci z napadeného usnesení.
Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud dospěl k závěru, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo ve věci rozhodnuto bez jednání.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a že není povolán k přezkumu správnosti rozhodnutí podle jednoduchého práva (čl. 83 Ústavy České republiky). Může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základních práv či svobod, jež vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Aplikace právní normy nerespektující ústavní omezení stanovená za účelem ochrany základních práv a svobod pak znamená porušení základního práva či svobody.
Ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy, §2 odst. 2 tr. řádu) vyplývá, že během trestního řízení smí být do práv obviněných zasahováno jen v nezbytné míře (tzv. zásada přiměřenosti, viz trestní řád, §2 odst. 4 věta druhá za středníkem). Na prvním místě se tato zásada uplatní v případech vazebního stíhání, přípustného jen v mezích čl. 8 odst. 5 Listiny. Vazba představuje v rámci trestního procesu nejzávažnější zajišťovací opatření, které má na obviněného i jemu blízké osoby velmi citelný dopad. Orgány činné v trestním řízení musí proto při rozhodování o vazbě obviněného postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat důvodnost vazby, popř. důvodnost jejího dalšího trvání. Přitom je vždy třeba mít na paměti fakultativní charakter vazebního stíhání a jeho nepřípustnost, je-li účelu vazby možno dosáhnout mírnějšími zajišťovacími prostředky (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/02, N 130/28 SbNU 117).
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje ve svých nálezech požadavky, které Úmluvou a Listinou chráněný demokratický řád lidských práv klade na rozhodování soudů o vazbě obviněného (viz např. nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 303/01, N 156/24 SbNU 149, sp. zn. I. ÚS 371/02, N 130/28 SbNU 117, usnesení sp. zn. I. ÚS 77/02, U 12/26 SbNU 343 a nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379). Z odůvodnění rozhodnutí, kterým soud podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítá žádost obviněného o propuštění na svobodu, musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi argumenty a námitkami, které obviněný ve své žádosti uvedl. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) tr. řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Soud musí tedy zároveň výslovně uvést, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a proč ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak (srov. i §71 odst. 2 větu první a odst. 4 in fine tr. řádu a dále např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229, a judikaturu tam uvedenou). Ústavní soud se proto při kontrole ústavnosti napadených rozhodnutí nemůže spokojit s jen povšechným odůvodněním, z něhož neplyne, že soud existenci vazebních důvodů zkoumal pečlivě a ve všech souvislostech daného případu.
Ústavní soud zůstává i v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody věren principu sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci obecných soudů. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. I přesto, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Obecný soud přitom musí zkoumat, zda vazba v konkrétním případě skutečně plní svůj zákonem předpokládaný účel.
V projednávaném případě se soud prvního stupně žádným, byť stručným způsobem, nevyrovnal s argumentací obsaženou v žádosti stěžovatele. Rozhodnutí soudu první instance se vzhledem k uvedenému nachází v rozporu se zásadami, jež Ústavní soud ve svých nálezech již mnohokrát vyjádřil (viz např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 781/04, N 227/39 SbNU 423). Odůvodnění jeho rozhodnutí neobsahuje jediný konkrétní argument odůvodňující zamítnutí žádosti o propuštění z vazby a není z něj patrno, zda soud náležitě zvážil, jestli pokračování vazebního stíhání stěžovatele je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
Soud stížnostní v napadeném rozhodnutí rovněž pochybil, potvrdil-li bez dalšího závěry soudu prvního stupně. Jeho rozhodnutí bylo totiž fakticky nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění a soud druhého stupně tak zatížil své rozhodnutí obdobnými vadami, jakými trpělo rozhodnutí prvoinstanční. Z ústavně garantovaného práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 Úmluvy a dále §2 odst. 13 tr. řádu) vyplývá mimo jiné právo obviněného podávat proti jednotlivým rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení opravné prostředky tam, kde to zákon připouští (viz §33 odst. 1, §141 odst. 2, §245 odst. 1 a další ustanovení tr. řádu). Nemá-li toto právo zůstat toliko formální, je nezbytné, aby orgán, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obviněného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Zejména u rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva obviněného, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí pouze zopakuje námitky uvedené v podání obviněného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost.
Ústavní soud konstatuje, že musel dát za pravdu stěžovateli v tom, že rozhodnutí obecných soudů v jeho vazební věci jsou fakticky nepřezkoumatelná, a to pro nedostatek odůvodnění, která neobsahují jediný konkrétní důvod pro zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Konkrétními námitkami stěžovatele k vazebním důvodům se Ústavní soud nezabýval, neboť odůvodnění ani jednoho z napadených usnesení konkrétní důvody vazby neobsahuje.
Další námitku stěžovatele ohledně absence osobního slyšení při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby musí však Ústavní soud odmítnout. Ve své již bohaté judikatuře k této otázce zastává Ústavní soud názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky dána ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je zásadně nutné vždy. V ostatních případech neexistence takovéhoto slyšení při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody neznamená vždy a automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby; každý případ je totiž nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit a z níž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele. V dané věci soud prvního stupně nepovažoval osobní výslech stěžovatele za potřebný. Z žádosti stěžovatele žádná nová skutečnost ovlivňující rozhodnutí o vazbě nevyplývala a ani sám stěžovatel se výslechu nedomáhal. Ústavní soud k této problematice odkazuje na svá již všeobecně známá rozhodnutí (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, N 60/36 SbNU 647, 239/2005 Sb., nepublikované usnesení sp. zn. IV. ÚS 239/04, usnesení sp. zn. I. ÚS 515/04, U 54/35 SbNU 625, a další) a nepovažuje za nutné se touto námitkou blíže zabývat.
Vzhledem k tomu, že napadená usnesení Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové pro nedostatek náležitého odůvodnění nejsou s to být zákonným podkladem dalšího trvání vazby a jsou v podstatě nepřezkoumatelná, byl jimi porušen jak čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, tak čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl a napadená usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.