ECLI:CZ:US:2007:2.US.459.07.1
sp. zn. II. ÚS 459/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. II. ÚS 459/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D. proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 180/2005-40, jímž nebyla stěžovateli jako úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů zastoupení, neboť byla žalovanému uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení spočívající pouze v zaplaceném soudním poplatku.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 180/2005-40 se ve výroku II. ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedeného výroku, jímž mu Městský soud v Praze (dále též "soud" nebo "správní soud") jako úspěšnému žalobci nepřiznal ve správním soudnictví náhradu nákladů zastoupení, a tvrdil, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.
II.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 180/2005-40 soud vyhověl stěžovatelově žalobě a zrušil (výrok I.) rozhodnutí Celního ředitelství Praha č. j. 10874/03-21/5 ze dne 17. 3. 2005 (byl jím potvrzen platební výměr na 503 Kč) a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud (výrokem II.) uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč (výše soudního poplatku). Žalobě bylo vyhověno pro vady řízení před správním orgánem a pro nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatky v odůvodnění. Žaloba původně napadala celkem 17 dodatečných platebních výměrů, přičemž Městský soud v Praze vyloučením věc rozdělil na samostatná řízení. Tento procesní úkon odůvodnil přehledností řízení. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil tím, že požadovaná náhrada za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2 558,50 Kč (dva úkony právní služby a dva paušální poplatky) již byla přiznána ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Dále soud uvedl, že náklady za provedení repliky ze dne 1. 11. 2005 nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika jen opakovala důvody již uvedené v žalobě.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal procesní postup soudu, který ve věci žaloby, jež - jak je uvedeno výše - napadala celkem 17 dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc rozdělil na samostatná řízení a vyzval stěžovatele k zaplacení 2 000 Kč soudního poplatku za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel potom "provedl vyjádření a doplnění žaloby" dne 10. 8. 2005, v němž mimo jiné upozornil na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval podobnou stěžovatelovu věc (stěžovatel toto rozhodnutí neměl v době podání žaloby k dispozici). Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného celního úřadu ke stěžovatelově žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2005 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci.
4. Tento postup soudu je dle stěžovatele v rozporu s postupem předepsaným zákonem [§60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s.")], neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a má tedy nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Náhradu nelze nepřiznat ani odkazem na jiné řízení, ani odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele (§60 odst. 7 s. ř. s.), kterými však soud neargumentoval. Ostatně takové důvody nemohou existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce za účelem hospodárnosti a efektivnosti navrhl společné projednání (jde o snížení nákladů i na straně soudu, který by tak nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin). Avšak soud věc rozdělil a učinil samostatné výzvy. Odůvodnění výroku o nákladech nevyhovuje §157 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. §64 s. ř. s.), jehož účelem je zabránit vydávání neurčitých či nesrozumitelných rozhodnutí, přičemž písemné vyhotovení rozhodnutí má naopak být spolehlivým pramenem poznání úvah soudu (stěžovatel zde poukázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 10 Co 277/2005, dostupné v databázi ASPI).
5. Popsaným postupem měl být podle stěžovatele porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (stížnost odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, a sp. zn. III. ÚS 176/96, N 89/6 SbNU 151), neboť náležité odůvodnění je zárukou proti možné libovůli. Soud ani neuvedl, jaké zákonné ustanovení zakládá možnost nepřiznat náhradu nákladů zastoupení poukazem na jiné řízení, a rozhodnutí nemá přesvědčivost, vyžadovanou s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 176/96, N 89/6 SbNU 151).
6. K obsahu ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Městský soud v Praze. Znovu vyložil důvody, pro které nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení nad rámec zaplaceného soudního poplatku ze žaloby. Popřel, že by svým rozhodnutím porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
7. Celní ředitelství Praha se práva vyjádřit se k ústavní stížnosti vzdalo.
III.
8. Jak již bylo řečeno shora, stěžovatel původně jednou správní žalobou napadal celkem 17 dodatečných platebních výměrů, přičemž Městský soud v Praze věc vyloučením rozdělil tak, že o správní žalobě proti každému dodatečnému platebnímu výměru vedl samostatné řízení. Z nich vzešlá rozhodnutí pak stěžovatel napadl u Ústavního soudu ústavními stížnostmi. V nich obsažená argumentace je shodná, stejně jako předmětný útratový výrok a jeho odůvodnění v jednotlivých rozhodnutích správního soudu. Jediná odlišnost je ve spisové značce napadaného rozsudku. Z důvodu zachování jednoty rozhodování vyčkal druhý senát Ústavního soudu, až bude rozhodnuto prvním senátem o obdobném návrhu stěžovatele, brojícímu proti nákladovému výroku rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 179/2005. Předmětný nález sp. zn. I. ÚS 462/07, N 94/45 SbNU 343, byl vyhlášen dne 13. 6. 2007 (je dostupný též na http://nalus.usoud.cz) a ústavní stížnosti jím bylo vyhověno. Druhý senát se nemůže, a nemá k tomu ani důvod, od přijatých závěrů odchýlit. Proto v následujícím v podstatě pouze rekapituluje důvody, které Ústavní soud ke zrušení části rozsudku správního soudu vedly.
9. Protože od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci a protože účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, Ústavní soud od konání ústního jednání ve věci podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil.
IV.
10. Ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a může tak činit, jen jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
12. Předmětem řízení stěžovatel učinil výrok o nákladech řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí o nákladech řízení integrální součástí řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, který lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01, N 57/26 SbNU 113, nebo nález ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03, N 136/38 SbNU 3, či nález ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07, N 74/45 SbNU 171, nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06, N 15/44 SbNU 193, či nález ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06, N 2/44 SbNU 21).
13. Rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast "jednoznačně podružná" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06, N 14/44 SbNU 183), což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné (srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547). Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí (srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06, N 162/42 SbNU 339). Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.
14. Stěžovatel namítal, že soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony.
15. Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, N 27/32 SbNU 255). Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit, a tak i "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." (nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, N 131/31 SbNU 173). Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (srov. nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02, N 120/34 SbNU 245).
16. Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znovu zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (kancelářské a poštovní výlohy, práce věnovaná studiu a zpracování dokumentů, vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal rozhodnutí s výrokem, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
17. Ústavní soud rovněž neakceptoval názor, že neúčelná byla replika stěžovatele ze dne 1. 11. 2005. Stěžovatel nemohl vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znovu na námitky reagovat). Musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání.
18. Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony, vyžadující právní pomoc, žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně (§60 s. ř. s.) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Druhý senát Ústavního soudu podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci.
19. Ústavní soud závěrem dodává, že Městský soud v Praze náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na "přehlednost" řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547, Ústavní soud Městskému soudu v Praze připomněl tento právní názor Nejvyššího správního soudu: "Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup ... zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci ... přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede ... k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom bylo toto zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženo tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti."" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547).
20. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadenou část rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.