ECLI:CZ:US:2007:2.US.814.07.1
sp. zn. II. ÚS 814/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky E. H., zastoupené Mgr. P. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 12. 2006, čj. 29 Co 604/2006-63, a o návrhu na odklad jeho vykonatelnosti, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a odkladu jeho vykonatelnosti.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 6 C 258/2002, z něhož zjistil následující:
Žalobou ze dne 2. 9. 2002 se stěžovatelka domáhala vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství s žalovaným P. H. (dále též "žalovaný"). Podáním ze dne 17. 10. 2005 vzala svou žalobu zpět. Usnesením ze dne 3. 11. 2005 Okresní soud v České Lípě řízení zastavil (výrok I), rozhodl, že žádnému z účastníků se náklady řízení nepřiznávají (výrok II) a účetní Okresního soudu v České Lípě přikázal "vrátit žalobkyni soudní poplatek ve výši 1000,- Kč, který zaplatila v kolcích" (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 12. 2005, čj. 29 Co 587/2005-36, prvostupňové usnesení ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, a to pro jeho nepřezkoumatelnost.
Okresní soud v České Lípě následně usnesením ze dne 14. 11. 2006, čj. 6 C 258/2002-50, rozhodl, že účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí, že ve smyslu §146 odst. 2 o.s.ř. nelze učinit závěr, že by některý z účastníků zavinil, že řízení bylo zastaveno. Žaloba nebyla podána bezdůvodně, ve věci probíhal vleklý spor, který vyústil v dohodu účastníků. Nelze určit, zda do té doby mimosoudní dohodě některý z účastníků bránil. Ke zpětvzetí žaloby tedy došlo pro chování obou účastníků, kteří se vzájemně dohodli na ukončení sporu. Nelze tak učinit jednoznačný závěr o procesním úspěchu některého z účastníků.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného prvostupňové usnesení změnil tak, že žalobkyně (stěžovatelka) je povinna nahradit žalovanému na nákladech řízení u soudu prvního stupně 36.140,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. (výrok I) a na nákladech odvolacího řízení 803,25 Kč v téže lhůtě a témuž advokátovi. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatuje, že pokud by v průběhu řízení byla uzavřena dohoda mezi účastníky o předmětu sporu a žalobkyně by následně vzala žalobu zpět, šlo by z procesního hlediska o zpětvzetí návrhu v důsledku chování žalovaného, a to návrhu, který byl podán důvodně. V projednávané věci ovšem žalobkyně ve svém podání ze dne 18. 1. 2006 sdělila, že důvodem zpětvzetí bylo, že po vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti považovali vypořádání majetku za uzavřenou záležitost a cítili se soudním sporem unaveni. Proto soud učinil závěr, že z procesního hlediska je to stěžovatelka, která zavinila zastavení řízení, a je proto povinna hradit náklady řízení žalovanému.
Stěžovatelka napadá posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti a tvrdí, že jeho postup byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Krajský soud při aplikaci §142 odst. 2 o.s.ř. zcela pominul, že okresní soud neprovedl jí navrhované důkazy. Soudy se měly zabývat, a to i formou provedení důkazu výslechem žalobce, existencí jeho právního zastoupení a měly zkoumat tvrzení stěžovatelky o uzavření dohody o zpětvzetí žaloby o vypořádání SJM a zda byla obsahem této dohody i dohoda o náhradě nákladů řízení. Pak teprve se mohl zabývat tím, z jakého důvodu byla stěžovatelkou vzata žaloba zpět. Soud při zcela formální aplikaci §142 odst. 2 o.s.ř. zcela pominul, že zpětvzetí žaloby mohla provést pouze stěžovatelka. Pokud napadené usnesení cituje podání stěžovatelky z 18. 1. 2006, jde pouze o vytrženou část textu, která pomíjí tvrzení o uzavření dohody s žalovaným, stejně jako informaci o ukončení jeho zastupování JUDr. M. Toto rozhodnutí také zcela pomíjí její další podání ze dne 24. 5. 2006 a doplnění obsahu spisu okresním soudem po zrušovacím usnesení krajského soudu. V tom stěžovatelka spatřuje hrubý nedostatek, až svévoli soudu. Pokud jde o vyčíslení nákladů, stěžovatelka považuje za rozpor se základními principy spravedlnosti přiznat žalovanému náklady vyčíslené v rozporu s rozsahem SJM (soud zřejmě vycházel z rozsahu SJM specifikovaného žalobkyní, i když sám účastník vyčíslil jinou hodnotu a rozsah věcí). Nezákonnost stěžovatelka spatřuje též v tom, že jí soud uložil hradit náklady řízení k rukám právního zástupce žalovaného, když jí bylo žalovaným již dříve řečeno, že jej JUDr. M. nezastupuje, což se vzhledem k dalším okolnostem jeví být pravděpodobné. Stěžovatelka se proto domnívá, že JUDr. M., aniž by k tomu byl zmocněn, bez vědomí žalovaného nárokuje náklady řízení. Stěžovatelka současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. I. ÚS 633/05). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, které soud v projednávané věci aplikoval, řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v civilních sporech v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu, týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). Toto ustanovení tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. II.ÚS 549/06).
Z výše uvedeného vyplývá, že obecný soud správně posuzoval důvody zastavení řízení výlučně z procesního hlediska. Stěžovatelka v řízení netvrdila, že by se žalovaným ukončila spor dohodou o předmětu řízení (ta by konečně musela být písemná - viz. §150 odst. 1 o.z.). Ve svém zpětvzetí jakýkoli důvod tohoto kroku neuvádí, stejně jako nezmiňuje existenci dohody o nákladech řízení (přičemž byla právně zastoupena a pokud existovaly relevantní důvody, které měly soud vést k rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, mohla je uvést). Soud tak logicky a správně postupoval podle zákonné úpravy, tj. zvažoval procesní zavinění, kterého se zjevně dopustila stěžovatelka, když vzala svou žalobu zpět. Pokud stěžovatelka ve svých vyjádřeních uváděla, že se účastníci cítili řízením unaveni, movité věci nemají s odstupem 5 let po rozvodu žádnou hodnotu a účastníkům na nich nezáleží a že se údajně dohodli, že nejjednodušší způsob uzavření sporu je zpětvzetí žaloby s tím, že žádný z účastníků nebude žádat náhradu nákladů řízení, nutno upozornit, že taková dohoda nebyla soudu známa, žalovaný její existenci popíral a stěžovatelka sama její dokazování ani nenavrhovala. Za dané situace postupoval obecný soud správně v souladu s procesními předpisy a uložil náhradu nákladů tomu z účastníků, který zastavení řízení procesně zavinil, tj. stěžovatelce. Z uvedeného tedy nevyplývá jakékoli vybočení z mezí ústavnosti.
Pokud jde o existenci právního zastoupení, nutno poukázat na ustanovení §28 odst. 2 o.s.ř., dle něhož jsou odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem. Ve spise okresního soudu je na č. l. 15 založena řádná plná moc udělená žalovaným JUDr. M., která platí i pro odvolací řízení. Její výpověď či odvolání nebylo obecným soudům doručeno. Soud prvého stupně se k námitkám stěžovatelky nadto žalovaného na existenci právního zastoupení dotázal a ten přípisem ze dne 28. 6. 2006 potvrdil, že je JUDr. M. stále jeho právním zástupcem. Za dané situace nelze považovat rozhodnutí soudu, který v souladu s §149 odst. 1 o.s.ř. vyslovil, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady řízení k rukám advokáta, za nesprávné či snad dokonce protiústavní.
Pokud jde o určení výše nákladů, soud vycházel z předmětu řízení tak, jak jej v žalobě vymezila sama stěžovatelka. Jiná výše nebyla v řízení prokázána.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu