ECLI:CZ:US:2007:3.US.1308.07.1
sp. zn. III. ÚS 1308/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem U Družstva Ideál 1517/5, 140 00 Praha 4, o ústavní stížnosti na postup Krajského soudu v Ústí nad Labem v trestním řízení vedeném pod sp. zn. sp. zn. 50 T 10/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel z pohledu uplatněné námitky průtahů zrekapituloval průběh v jeho věci vedeného trestního řízení a rozvedl rovněž své výhrady směřujícím vůči usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2007 sp. zn. Ult 1/2007, jímž byl zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, kterým o odstranění průtahů (způsobem ex lege předvídaným) řádně usiloval (§174a odst. 1 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Z toho důvodu, když takto marně vyčerpal procesní prostředky k ochraně práva v tomto ohledu jemu svědčící, domáhal se vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že (I.) postupem Vrchního soudu v Praze "ze dne 22. března 2007 ve věci vedené pod sp. zn. Ult 1/2007" a postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2007 "pod sp. zn. St 15/2007 o vyřízení stížnosti na průtahy v trestní věci 50 T 10/2004" vedené u tohoto soudu, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se domáhal (II.) uložení přesně specifikované povinnosti Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jež měla směřovat k odstranění průtahů v předmětném trestním řízení.
V řízení o ústavní stížnosti uplatňuje se maxima, dle níž "Ústavní soud je ve smyslu své již ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení a sám jej nemůže měnit." (nález sp. zn. II. ÚS 305/99, shodně II. ÚS 182/01; srov. dále kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 242/98, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03, III. ÚS 177/04, IV. ÚS 314/05, II. ÚS 259/05 a další). V této souvislosti nutno říci, že petit (návrhové žádání) formulovaný stěžovatelem v jeho návrhu není co do určitosti z hlediska obsahu třeba interpretovat (modifikovat) ani z pohledu narace návrhu, resp. odůvodnění nezakládá pochybnosti o konstrukci jeho obsahu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kadlec a další proti České republice).
Dle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.), IV. ÚS 58/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.), III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další].
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Bylo-li tedy ve věci stěžovatele v rámci řízení o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2007 sp. zn. Ult 1/2007, ze shora příkladmo uvedené rozhodovací praxe podepřené citovaným kompetenčním ustanovením §82 odst. 3 písm. a) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se podává, že navrhovatel se ve vztahu k němu musí rovněž domáhat jeho zrušení.
V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem (to ani z pohledu jeho obsahu, jak již řečeno) v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), jsa zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2007 sp. zn. Ult 1/2007 (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 1/05, II. ÚS 188/06), byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2007
Pavel Holländer
soudce zpravodaj