ECLI:CZ:US:2007:3.US.2909.07.1
sp. zn. III. ÚS 2909/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, se sídlem Bryksova 763/46, 198 00 Praha 9, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem AK se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 7. 2007 č. j. 35 Co 589/2007-29, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 11. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 7. 2007 č. j. 35 Co 589/2007-29, a to pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v článku 4 odst. 1, článku 9 odst. 1, článku 11, článku 26 odst. 1 a dále v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 7. 2007 č. j. 35 Co 589/2007-29 bylo změněno usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 5. 2007 č. j. Nc 4613/2003-15 ve výroku pod bodem II. tak, že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Usnulovi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") náklady exekuce ve výši 5 968,30 Kč (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. krajský soud změnil výše uvedené usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. tak, že povinný je povinen nahradit oprávněné náklady řízení u okresního soudu ve výši 4 285,- Kč. Ve výroku pod bodem III. krajský soud rozhodl, že ve výroku pod bodem I. o zastavení exekuce zůstává usnesení okresního soudu nedotčeno. Ve výroku pod bodem IV. krajský soud rozhodl, že povinný je povinen nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 952,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že z obsahu spisu se nepodává, že by oprávněný již při podání návrhu na nařízení exekuce měl poznatky, na základě kterých by mohl předvídat negativní výsledek exekuce. Dále odvolací soud uvedl, že náklady soudního exekutora v zásadě hradí povinný. Ustanovení §89 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "e. ř.") umožňuje, aby soud při zastavení exekuce uložil povinnost k náhradě nákladů soudního exekutora oprávněnému. Při úvaze, komu má být náhrada nákladů soudního exekutora uložena, však platí kritéria obsažená v ust. §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Oprávněnému proto může být povinnost k náhradě nákladů soudního exekutora uložena pouze tehdy, jestliže nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv měl poznatky, z nichž se dal negativní výsledek exekuce předvídat. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že exekutor má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko, spočívající v tom, že pohledávka na úhradu jeho nákladů nebude v exekuci uspokojena, a toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného. Navíc, byla-li exekuce zastavena pro nemajetnost povinného, nelze vyloučit, že se v budoucnu objeví majetek povinného, z něhož by mohla být pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce uspokojena, přičemž odvolací soud poukázal na stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v napadeném rozhodnutí krajský soud nesprávně vyložil ust. §87 odst. 3 a ust. §89 e. ř., zejména v situaci zastavení exekuce z důvodu, že povinný nemá žádný postižitelný majetek. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud ustanovení exekučního řádu o nákladech exekuce interpretoval v rozporu se smyslem exekučního řádu a v rozporu s charakterem činnosti soudního exekutora založené zákonem, a tak fakticky (v důsledku absolutního nedostatku majetku povinného) odepřel soudnímu exekutorovi nárok na úplatu v rozporu s kogentním ust. §3 e. ř., tedy zcela zjevně ústavně nekonformním způsobem. Tímto postupem prý krajský soud popřel jeden ze zákonných pilířů, na němž je založena nezávislost a nestrannost soudního exekutora. Stěžovatel poukazuje na to, že soudní exekutoři jsou sice podnikatelé, ale meze a smysl jejich podnikání jsou stanoveny veřejnoprávním předpisem (nikoli soukromoprávním tak, jak je u podnikatelů obvyklé) a možnost, svoboda a způsob jejich podnikání jsou výrazně omezeny, aby bylo dosaženo účelu, kterému má institut exekučního řízení sloužit. V důsledku těchto omezení se soudní exekutoři, byť jsou právně formálně podnikateli, nemohou chovat svobodně a tržně tak, jako většina podnikatelů. Stěžovatel dále uvádí, že vzhledem k tomu, že soudní exekutoři si nemohou vybírat provádění exekucí, stejně jako ani nemohou odmítat provádění konkrétních exekucí, nemohou nést ani obvyklé "obchodní riziko" s nimi spojené. Stěžovatel je přesvědčen, že je to oprávněný, kdo by měl nést náklady exekuce v případě její bezvýslednosti, protože vznik exekuce a tedy i vznik nákladů exekuce svým návrhem způsobil a vyvolal. Stěžovatel je přesvědčen, že tím, že krajský soud pominul zvláštnosti zákonné úpravy postavení exekutora při exekuční činnosti, odepřel stěžovateli nárok na úplatu, čímž porušil (jeho) základní práva a svobody zakotvené v článku 4 odst. 1, článku 9 odst. 1, článku 11, článku 26 odst. 1 a v hlavě páté Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení proti oprávněné. Ústavní soud konstatuje, že tato problematika je v současnosti již vyřešena konstantní judikaturou Ústavního soudu.
Ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud zabýval a zaujal k ní jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS st. 23/06 vydaném podle ust. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V souladu s ust. §23 věta druhá zákona o Ústavním soudu je III. senát Ústavního soudu tímto stanoviskem vázán.
Závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku je třeba použít i v projednávané věci, v níž krajský soud při rozhodování o nákladech exekučního řízení vyšel ze zjištění, že oprávněná se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustila. Výklad pojmu "procesní zavinění" je přitom věcí obecných soudů, do něhož je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v případě zjevného porušení některého ze základních práv. To ovšem - jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti - v projednávané věci nenastalo.
Z odůvodnění uvedeného stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně stojí situace, kdy obecný soud nepřiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce vůbec (tedy ani vůči povinnému, ani vůči oprávněnému), a na druhé straně je situace, kdy povinnost k úhradě nákladů byla uložena povinnému, a to i když existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou aktuálně příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. V tomto druhém případě, o který se jedná i v nyní projednávané věci, není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného ještě sama o sobě takové odepření nepředstavuje, neboť náhrada je exekutorovi přiznána, a aktuálně nesolventní povinný nemusí být v takové situaci stále. Tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 189/06, sp. zn. I. ÚS 160/07, sp. zn. I. ÚS 160/07, sp. zn. I. ÚS 1350/07).
V citovaném stanovisku se Ústavní soud vypořádal také s námitkou stěžovatele, že exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Exekutor jako nositel přiznané pohledávky je pak v postavení věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase nástroji exekučního řízení.
Samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, sp. zn. II. ÚS 254/06).
S ohledem na tento závěr je pak třeba hodnotit jako neopodstatněné i tvrzení stěžovatele, že obecný soud přijatým výkladem porušil článek 9 odst. 1 Listiny a článek 26 odst. 1 Listiny. Námitka stěžovatele, že je podroben nuceným pracím ve smyslu článku 9 odst. 1 Listiny nemá v dané souvislosti relevanci, neboť stěžovatel se rozhodl vykonávat činnost exekutora dobrovolně, bez nějakého donucení. Stěžovatel není nikterak nucen k výkonu exekutorské činnosti, v níž mu však současně není nijak bráněno. Je svobodným a dobrovolným rozhodnutím každého vstoupit do určitého povolání či určitou činnost vykonávat za podmínek stanovených v zákoně (článek 26 Listiny). Skutečnost, že s uvedenou činností jsou spojeny zákonem stanovené povinnosti, případně i určitá rizika, vyvažují výhody související s touto profesí (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii). Není-li stěžovatel srozuměn s riziky vyplývajícími z profese exekutora, může kdykoliv přestat tuto činnost vykonávat. Z uvedených skutečností nelze dovozovat porušení zákazu nucených prací (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 189/06, sp. zn. II. ÚS 253/06, sp. zn. II. ÚS 372/06) a nelze dovozovat ani porušení práva podnikat ve smyslu článku 26 Listiny.
Pokud jde o namítané porušení článku 26 odst. 1 Listiny, k tomu je třeba dále uvést, že dle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se práv uvedených v článku 26 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Úspěšné domáhání se základního práva, plynoucího z článku 26 odst. 1 Listiny (a tím i práva plynoucího z článku 4 odst. 1 Listiny) je tudíž s ohledem na ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny podmíněno buď tvrzením protiústavnosti relevantního jednoduchého práva anebo tvrzením o porušení základních práv vyjmenovaných v článku 41 odst. 1 Listiny v intenzitě zasahující míru jejich ochrany dle článku 4 odst. 4 Listiny. V opačném případě by Ústavní soud při ochraně uvedených základních práv plnil roli čtvrté instance obecného soudnictví (sp. zn. IV. ÚS 54/06).
K namítanému porušení článku 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud dále uvádí, že v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 Ústavní soud interpretoval článek 4 odst. 1 Listiny v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo." Uvedený názor potvrdil Ústavní soud i ve své další judikatuře (nálezy sp. zn. III. ÚS 31/97, sp. zn. III. ÚS 593/99, sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 54/06).
Právní závěry krajského soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce a tedy, že nelze automaticky, resp. podle ust. §89 e. ř. předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Ústavní soud proto uzavírá, že krajský soud správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a v jeho rozhodnutí neshledává vybočení z ústavně konformního rámce. Napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel ústavní stížností formálně napadá celé rozhodnutí krajského soudu. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel brojí pouze proti výroku pod bodem I. usnesení odvolacího soudu, proti zbývajícím výrokům napadeného rozhodnutí stěžovatel žádné konkrétní námitky neuvádí. Z tohoto důvodu nezbývá než konstatovat, že také v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu