ECLI:CZ:US:2007:3.US.512.06
sp. zn. III. ÚS 512/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K.,zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem v Brně, Lidická 57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, čj. 16 Co 9/2005-89, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2006, čj. 21 Cdo 1041/2005-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora označeným usnesením obecných soudů, a to pro jím tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Stěžovatel se jako žalobce domáhal žalobou podanou dne 26. února 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 1, aby mu žalované České dráhy, státní organizace, zaplatily na náhradě mzdy za dobu od prosince 1993 do dubna 2000 celkem 890 068,- Kč s úroky z prodlení, a to z důvodu náhrady mzdy za dobu, po kterou mu po neplatném rozvázání pracovního poměru České dráhy, státní organizace, nepřidělovaly práci až do platného skončení pracovního poměru ke dni 2. 5. 2000 (o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodl Městský soud v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 49 C 199/94 rozsudkem ze dne 9. dubna 1996).
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. března 2003, čj. 19 C 24/2003-7, řízení zastavil podle ust. §104 odst. 1 o. s. ř. Soud vycházel z toho, že podle zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, je s účinností od 1. ledna 2003 právním nástupcem Českých drah, státní organizace, jiný subjekt (České dráhy, a. s.), a žaloba podaná dne 26. února 2003 proto směřuje proti "non-subjektu".
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2003, čj. 13 Co 190/2003-12, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, protože v době podání žaloby (26. února 2003) neměl žalovaný "právní subjektivitu ani procesní způsobilost být účastníkem řízení".
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října 2003, čj. 21 Cdo 1680/2003-20, usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že České dráhy, státní organizace, které vznikly dnem 1. ledna 1993 (dnem účinnosti zákona č. 9/1993 Sb.), nezanikly již dnem, kterým zákon č. 9/1993 Sb. pozbyl účinnosti, ale až dnem 7. dubna 2003, kdy byly vymazány z obchodního rejstříku. České dráhy, státní organizace, měly proto v době zahájení řízení (ke dni 26. února 2003) způsobilost mít práva a povinnosti, a tedy ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. též způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Jestliže tuto způsobilost po zahájení řízení žalovaný účastník ztratil, uvedl Nejvyšší soud, "je namístě ve vztahu k právům a povinnostem, které ještě ke dni zániku měl, postup podle ustanovení §107 o. s. ř." (zvýraznění doplněno Ústavním soudem).
Obvodní soud pro Prahu 1 následně usnesením ze dne 4. prosince 2003, čj. 19 C 174/2003-26, rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno se státní organizací Správa železniční dopravní cesty, neboť z ust. §34 zákona č. 77/2002 Sb. vyplývá, že práva a povinnosti žalované státní organizace České dráhy z pracovněprávních vztahů přešly právě na státní organizaci Správa železniční dopravní cesty.
K odvolání Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. února 2004, čj. 14 Co 48/2004-44, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu nesprávného posouzení přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaniklé státní organizace České dráhy.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 18. března 2004, čj. 19 C 174/2003-62, rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno s Českými drahami, a. s., neboť tato akciová společnost je ve smyslu ust. §107 odst.1 o. s. ř. v projednávané věci procesním nástupcem žalované strany.
K odvolání žalované společnosti České dráhy, a. s., Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. května 2004, čj. 14 Co 150/2004-71, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno s Českými drahami, a. s., neboť dosavadní žalovaný nezanikl bez právního nástupce a nejde ani o případ, že by hmotněprávní povaha předmětu řízení neumožňovala ve sporu dále pokračovat.
K dovolání Českých drah, a. s., Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. listopadu 2004, čj. 21 Cdo 1676/2004-84, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu procesním nástupcem účastníka - právnické osoby, která po zahájení řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení - může v témže řízení být podle ust. §107 odst. 3 o. s. ř. jen ten, kdo vstoupil do práv a povinností tohoto účastníka, popřípadě ten, kdo převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde, až po zániku právnické osoby. Vzhledem k tomu, že žalované České dráhy, státní organizace, v době svého zániku 7. dubna 2003 již nebyly (ode dne 1. ledna 2003) nositelem práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůči svým bývalým zaměstnancům, a tedy ani vůči žalobci (stěžovateli), neměly a nemohly mít v oblasti pracovněprávních vztahů žádného právního nástupce. Za tohoto stavu věci, podle názoru dovolacího soudu, povaha věci v posuzovaném případě neumožňovala v řízení pokračovat a řízení mělo být podle ustanovení §107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaveno. Soud uzavřel, že "kdyby bylo v řízení pokračováno s tím, na koho podle ustanovení §34 zákona č. 77/2002 Sb. již dnem 1. 1. 2003 (před zahájením řízení) přešla ze státní organizace České dráhy práva a povinnosti z jejího pracovněprávního vztahu se žalobcem (jak to učinily soudy obou stupňů), byl by rozhodnutím vydaným podle ustanovení §107 odst. 1 o. s .ř. nepřípustně dodatečně "zhojen" nedostatek věcné legitimace žalované, který tu byl již v době zahájení řízení, a který může být v řízení odstraněn jen postupem podle ustanovení §92 odst. 2 o. s .ř."
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 26. ledna 2005, čj. 16 Co 9/2005-89, (které je předmětem řízení o této ústavní stížnosti) usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. S poukazem na závazný právní názor dovolacího soudu dospěl k závěru, že po zániku žalovaného (ke dni 7. 4. 2003) povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat a že proto řízení muselo být podle ustanovení §107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaveno.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 18. dubna 2006, čj. 21 Cdo 1041/2005-97, napadeným touto ústavní stížností. Nejvyšší soud ve svém právním závěru vyšel v podstatě ze shora citovaného usnesení ze dne 4. listopadu 2004.
Stěžovatel včas a řádně podanou ústavní stížností zpochybňuje ústavnost dvou posléze uvedených rozhodnutí obecných soudů. Upozorňuje, že obecné soudy svým formálním postupem "zcela negovaly ústavně zaručené právo stěžovatele na meritorní rozhodnutí v jeho věci", když základ stěžovatelova nároku, založený rozhodnutím soudu, je nepochybný a nikým nezpochybňovaný. Transformace státní organizace České dráhy probíhala velmi komplexním a problematickým způsobem, což podpírá též nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/02 (Sb.n.u.ÚS, sv. 29, str. 167, také č. 83/2003 Sb.). Ostatně i ve stěžovatelově soudním řízení došlo k procesnímu zmatku a tři obecné soudy opakovaně dospívaly k různým závěrům ohledně pasivně legitimovaného subjektu. Upozorňuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že soudy se musí při aplikaci procesních norem vyhnout přílišnému formalismu, s tím, že jinak bude zcela negováno právo stěžovatele na přístup k soudu. Stěžovatel upozorňuje, že postupem soudů utrpěl značnou újmu z důvodu možného promlčení jeho práva. Podle stěžovatele je na místě, aby soud užil institutu procesního nástupnictví a rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno s příslušným právním nástupcem ve smyslu zákona.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 174/2003. Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na to, že byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozornil, že názor stěžovatele nemá jakoukoliv oporu v českém právním řádu. Procesní odpovědnost, že žaloba byla podána proti někomu, kdo nemá pasivní věcnou legitimaci, nese žalobce. Neexistuje žádné ústavně zaručené právo "na meritorní rozhodnutí", a výklad, který provádí stěžovatel, by ve svých důsledcích znamenal, že by obecný soud byl povinen - bez ohledu na to, kdo byl ve věci žalován - "přibrat" do řízení skutečně věcně legitimovanou osobu a vůči ní nárok přisoudit; takový postup by byl podle Nejvyššího soudu ve flagrantním rozporu se všemi principy spravedlivého procesu a všeobecně uznávanými zásadami občanského soudního řízení. Znamenalo by to v podstatě, že procesní odpovědnost za to, kdo je žalován, nese nikoliv žalobce, ale soud. Vedlejší účastníci, České dráhy, a. s., a Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, nevyužily svých procesních práv v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, když se k výzvě Ústavního soudu nijak nevyjádřily. Možnost repliky stěžovatel ve lhůtě nevyužil.
Ústavní soud, poté, co se seznámil se stanovisky účastníků řízení a s příslušným spisovým materiálem, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. nález III. ÚS 224/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 15, str. 17, a konstantní judikatura).
V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatele nedošlo. V rozporu s tím, co uvádí ve své ústavní stížnosti stěžovatel, neexistuje žádné "základní právo na meritorní rozhodnutí", neboť, jak správně uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší soud, základní právo podle čl. 36 odst. 1 se musí uplatňovat nikoliv libovolně, ale "stanoveným postupem". Ústavní soud v obecné rovině se stěžovatelem samozřejmě souhlasí, že úkolem obecných soudů je ochrana základních práv a svobod, a proto "doslovné lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů ... nesmí ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu a tedy i k vytváření neústavních překážek, bránících v přístupu k soudům." (nález I. ÚS 89/02 ze dne 21. května 2002, Sb.n.u.ÚS, sv. 26, str. 135). Narozdíl od judikatury Ústavního soudu, podle níž musí být dána žalobci možnost upřesnit žalovanou stranu v situaci formálního pochybení při jejím označení (např. nález III. ÚS 454/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 14, str. 3), ovšem ve stěžovatelově případě nebylo pochyb o tom, kdo je žalován. Nebylo tedy na obecném soudu, aby dával stěžovateli jako žalobci, který je dominus litis, poučení o hmotném právu. Pokud tedy bylo řízení z důvodů vysvětlených v napadených usneseních zastaveno, nemůže to založit přepjatý formalismus ve smyslu judikatury Ústavního soudu, a tedy ani porušení jakéhokoliv základního práva stěžovatele.
Ústavní soud dále zvážil, zda by bylo lze zrušit napadená rozhodnutí z důvodů procesních průtahů. S ohledem na trvání sporu před obecnými soudy (více než tři roky), a s ohledem na to, že v této věci, aniž se vůbec dostala do meritorního stádia, došlo celkem k deseti rozhodnutím včetně tří rozhodnutí Nejvyššího soudu, průtahy v dané věci nesporně nastaly. V tomto Ústavní soud také chápe kritiku postupu obecných soudů ze strany stěžovatele. Ústavní soud ovšem odmítá, že by průtahy v řízení, které v dané věci nesporně nastaly, samy o sobě zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (viz nález III. ÚS 70/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375 a násl., a konstantní judikatura). V daném případě je ovšem evidentní, že žaloba byla stěžovatelem podána na samé hranici promlčecí lhůty, a tedy ani následné průtahy ve věci nemohly nijak ovlivnit eventuální promlčení práv stěžovatele proti dvěma subjektům, které jako subjekty pasivně legitimované přicházely v úvahu, byť tak nebyly v žalobě označeny. Ústavní soud proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit ani pro průtahy v řízení.
Ústavní soud nemůže jako obiter dictum nepodotknout, že celá situace, která pravděpodobně vyústila v promlčení stěžovatelových subjektivních práv (k otázce promlčení samozřejmě nepřísluší Ústavnímu soudu se v tomto typu řízení vyslovovat), o jejichž hmotněprávní existenci přitom není sporu, vznikla zejména v důsledku nedbalého výchozího postupu při sestavení žaloby, kdy jako žalovaný byl dne 26. února 2003 určen toliko subjekt, který ke dni 1. lednu 2003 všechna subjektivní práva a povinnosti ztratil, a jehož subjektivní práva a povinnosti byly převedeny ex lege na dva subjekty nové. Protože za situace transformace Českých drah způsobem, jímž k této transformaci došlo, mohlo určení pasivně věcně legitimované strany vskutku vyvolat v aplikační praxi problémy, bylo především úkolem advokáta stěžovatele sestavit žalobu tak, aby nebyly ohroženy stěžovatelovy zájmy eventuálním promlčením jeho subjektivních práv. Jinými slovy, pokud nebyly z důvodů procesní opatrnosti zahrnuty do žaloby všechny subjekty, které jako žalované přicházely v úvahu, tedy jak České dráhy, státní organizace, tak České dráhy, a. s., a Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, došlo k celému pozdějšímu vývoji a k následnému poškození stěžovatele především z důvodů procesní neopatrnosti původního právního zástupce stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění možných nejasností si může Ústavní soud vyžádat spisový materiál, eventuálně stanoviska účastníků řízení, a jestliže taková stanoviska obsahují relevantní informace, Ústavní soud poskytne stěžovateli též možnost repliky. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu