ECLI:CZ:US:2007:3.US.541.06
sp. zn. III. ÚS 541/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti a/ Ing. L. S., a b/ V. V., zastoupených JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 37, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 17 Co 91/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a navrhli, aby je Ústavní soud zrušil. Zastávají názor, že jím aplikovaným výkladem restituční skutkové podstaty zakotvené v §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 8. 2000, č.j. 46 C 171/91-262, uložil vedlejšímu účastníku (Klenoty Brno, a. s.) coby osobě povinné dle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vydat stěžovatelům do jejich rovnodílného podílového spoluvlastnictví budovu mlýna čp. 38 a pozemky parc. č. 712/1 (o výměře 247 m2), parc. č. 712 (o výměře 90 m2), parc. č. 713 (o výměře 468 m2), parc. č. 713/4 (o výměře 848 m2) v katastrálním území Radostice, zapsané na listu vlastnictví 168 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu Brno-venkov (výrok I.), a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.).
Odvolací soud rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu zamítl, ve výroku II. rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelé v dovolání proti tomuto rozsudku namítali, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.) a rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, č.j. 28 Cdo 2598/2005-339, dovolání zamítl; vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., dovodil však, že není důvodné.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelé v ústavní stížnosti nenapadli. V úvodní rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy sice jeho existenci zmínili, obsahově k němu uplatněné námitky však nevztáhli a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnili. S doručením rozsudku dovolacího soudu (dne 23. 6. 2006) zjevně spojili pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodrželi zákonem stanovenou lhůtu. Požadavek zrušit předchozí rozhodnutí obecného soudu stěžovatelé výslovně spojili jen s rozsudkem soudu odvolacího.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a navrhli, aby je Ústavní soud zrušil. Zastávají názor, že jím aplikovaným výkladem restituční skutkové podstaty zakotvené v §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 8. 2000, č.j. 46 C 171/91-262, uložil vedlejšímu účastníku (Klenoty Brno, a. s.) coby osobě povinné dle §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vydat stěžovatelům do jejich rovnodílného podílového spoluvlastnictví budovu mlýna čp. 38 a pozemky parc. č. 712/1 (o výměře 247 m2), parc. č. 712 (o výměře 90 m2), parc. č. 713 (o výměře 468 m2), parc. č. 713/4 (o výměře 848 m2) v katastrálním území Radostice, zapsané na listu vlastnictví 168 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu Brno-venkov (výrok I.), a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.).
Odvolací soud rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu zamítl, ve výroku II. rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelé v dovolání proti tomuto rozsudku namítali, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.) a rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, č.j. 28 Cdo 2598/2005-339, dovolání zamítl; vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., dovodil však, že není důvodné.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelé v ústavní stížnosti nenapadli. V úvodní rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy sice jeho existenci zmínili, obsahově k němu uplatněné námitky však nevztáhli a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnili. S doručením rozsudku dovolacího soudu (dne 23. 6. 2006) zjevně spojili pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodrželi zákonem stanovenou lhůtu. Požadavek zrušit předchozí rozhodnutí obecného soudu stěžovatelé výslovně spojili jen s rozsudkem soudu odvolacího.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).
Právě tak je tomu v dané věci.
Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovateli požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelé museli uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zahrnuje i hodnocení námitek z nesprávného právního posouzení věci obsažených v ústavní stížnosti.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatelé rozhodnutí dovolacího soudu neoponovali, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresovali (aniž by jeho závěry podrobili ústavněprávní kritice), dali srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložili Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovatelům připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by rovněž - v obecné rovině - mohlo jít v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj