ECLI:CZ:US:2007:3.US.63.07.1
sp. zn. III. ÚS 63/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Pension PANORAMA a.s., se sídlem v Heřmánkovicích, Janovičky 56, zastoupené JUDr. Jiřím Hradeckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Máchova 2267/8b, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2006, č.j. 20 Co 326/2006-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, č.j. 10 C 10/2006-143, zamítl žalobu vedlejší účastnice (společnosti HRADECKÁ REALITNÍ, s.r.o., se sídlem v Hradci Králové 1, Velké náměstí 149), jíž se domáhala, aby žalované stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit částku 29.750,- Kč s příslušenstvím z titulu účastníky uzavřené smlouvy o zprostředkování. Uvedený výsledek sporu založil soud prvního stupně na závěru, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno, že "její činnost vedla k příležitosti žalované uzavřít smlouvu na převod pozemku 77/2"; soud vyslovil, že "splnění povinnosti zprostředkovatele není dáno pouhým navázáním kontaktu s prodávajícím či jednáním s ním, pokud toto jednání nedospěje do stavu jisté určitosti, tedy alespoň předjednání konkrétních podmínek nutných pro uzavření smlouvy, tedy např. výše ceny, charakteristiky směňovaných pozemků a také konkretizace účastníků". Proto uzavřel, že "v projednávané věci nebyl prokázán stav, kdy by vlastník nemovitosti, na základě činnosti žalobkyně, projevil vůli jednat se žalovanou o uzavření směnné smlouvy, která byla posléze uzavřena", přičemž "nebylo ani prokázáno, že by žalobkyně vůbec věděla o tom, že žalovaná je vlastníkem pozemku, který byl nakonec za pozemek 77/2 směněn".
Odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru opačnému. Vyložil smlouvu o zprostředkování, jmenovitě její čl. III odst. 2, dle kterého "zprostředkovatel má nárok na provizi v tom případě, kdy prokazatelně ve smyslu této smlouvy jednal se třetí stranou před podpisem příslušné smlouvy (kupní, směnné apod.)" tak, že "nárok na zaplacení provize vzniká podle dohody stran smlouvy žalobkyni již tím, že ve smyslu smlouvy se třetí stranou před podpisem příslušné smlouvy jedná, a pokud se provize domáhá, musí toto jednání se třetí stranou prokázat". Odvolací soud poukázal na to, že i soud prvního stupně vzal za prokázaná jednání s vlastníkem předmětného pozemku P. D., z jehož svědecké výpovědi vyplynulo, že "nedošlo jen k ojedinělému kontaktu, ale po písemném a opakovaném telefonickém styku došlo i na osobní jednání, během kterého otázka převodu pozemku projednávána byla". Jelikož podle mínění odvolacího soudu "nebyla dohodnuta splatnost nároku na provizi vzniklého činností žalobkyně podle čl. III odst. 2 smlouvy", uplatní se ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., dle kterého byla stěžovatelka povinna provizi zaplatit bez zbytečného odkladu poté, kdy ji vedlejší účastnice o plnění požádala.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto výkladem odvolacího soudu polemizuje, a má za to, že nerespektuje "kogentní normy" a "v ústavním smyslu" je "přepjatě formální", čímž porušuje její právo na spravedlivý proces.
Podle jejího názoru především nepostačí "pouhé splnění formální podmínky", jež spočívá v samotném "započetí" jednání s vlastníkem pozemku. Jelikož "ujednání o vzniku nároku na provizi obsažené ve smlouvě o zprostředkování (při současném posouzení celého obsahu smlouvy) minimálně připouští možnost různého výkladu", byla namístě interpretace k tíži vedlejší účastnice (§266 odst. 4 obch. zák.). Oproti tomu odvolací soud "vůbec nezjišťoval, která ze stran použila určité výrazy ve smlouvě o zprostředkování, týkající se vzniku nároku na provizi, jako první", izolovaně aplikoval pouze výklad jazykový, a nezjišťoval ani úmysl stran, ani nepřistoupil k výkladu logickému, resp. systematickému.
Ku podpoře svého názoru odkazuje stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 831/98, a usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 554/2004, z nichž dovozuje, že nárok na provizi dle §644 obch. zák. předpokládá průkaz poskytnuté informace o příležitosti uzavřít smlouvu s určitou osobou, s níž jako zprostředkovatel jednal, resp. uzavření smlouvy na základě jeho zprostředkovatelské činnosti.
Stěžovatelka dále dovozuje, že pokud ustanovení čl. III odst. 1 smlouvy upravuje splatnost provize jen v návaznosti na "podpis příslušné smlouvy" a "prokazatelné sjednání příležitosti příslušnou smlouvu uzavřít", pak nárok na provizi vzniklou jednáním ve smyslu čl. III odst. 2 smlouvy "by se nikdy nestal splatným". Odvolacímu soudu též vytýká, že nevyvodil závěry ze svědecké výpovědi (někdejšího) vlastníka předmětného pozemku, že "činnost vedlejší účastnice neměla žádný vliv na to, jestli ... dojde k uzavření směnné smlouvy", a že určující návrh na směnu pozemků učinila ona sama "dva měsíce po odstoupení od smlouvy o zprostředkování". Vedlejší účastnice vlastníku, který by tak jako tak "kupní smlouvu nikdy neuzavřel", ani nesdělila konkrétní cenovou nabídku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená (obchodní) věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř ]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Posuzována z vyložených hledisek stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí.
Bylo již řečeno, že kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti.
Přitom platí, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 546/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, č. 12, str. 107 a násl.; sp. zn. III. ÚS 232/05, III. ÚS 14/06); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají.
Podle ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. V řízení před obecnými soudy však nebylo prováděno dokazování, kdo výraz "jednání se třetí stranou před podpisem příslušné smlouvy" použil jako první, a stěžovatelka odpovídající důkazy ani nenavrhla.
Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že úprava vzniku nároku na provizi v čl. III odst. 2 smlouvy měla přednost před úpravou v obch. zák., jejichž dispozitivní povahu ani stěžovatelka nezpochybňuje [k tomu srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1266; Pelikánová, I.: Komentář k zák. č. 513/1991 Sb. Smlouva zprostředkovatelská. §644, interní číslo ASPI: 14234 (LIT)], nemohly se uplatnit ani názory obsažené v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Podobně neobstojí námitka, že nárok na provizi vzniklý jednáním ve smyslu čl. III odst. 2 smlouvy "by se nikdy nestal splatným"; jak je uvedeno výše, odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla dle §340 odst. 2 obch. zák. povinna platit po výzvě vedlejší účastnice. Ku vzniku nároku na provizi v čl. III odst. 2 smlouvy s podmínkou "vlivu" vedlejší účastnice na uzavření "příslušné smlouvy" nebo sdělením "nabídky výše kupní ceny" odvolací soud nepočítal, čemuž logicky odpovídá, že v tomto směru provedené důkazy nehodnotil.
Z řečeného je tedy zjevné, že stěžovatelka otevřela pouze spor o výklad podústavního práva (včetně výkladu právního úkonu účastníků), který však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavnímu soudu přísluší toliko hodnocení, zda odvolacím soudem v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. Takový závěr evidentně namístě není; právní názory uplatněné odvolacím soudem nejsou nepřijatelné, a odvolací soud je také rozumně a uspokojivě odůvodnil.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tím doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu