ECLI:CZ:US:2007:3.US.645.06.1
sp. zn. III. ÚS 645/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti CDV - 1, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC 4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Reg. Č. 4150216, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem AK Balcar, Polanský & Spol., se sídlem E. Peškové 15, Praha 5, proti výroku pod bodem IV. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2006 č. j. 56 Co 384/2005-39, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Z. Č., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2006, napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2006 č. j. 56 Co 384/2005-39 v jeho výroku pod bodem IV., jímž odvolací soud poté, co změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce se v celém rozsahu zamítá (výrok pod bodem I. ústavní stížností napadeného usnesení), rozhodl, že stěžovatelka (v dřívějším řízení oprávněná) je povinna zaplatit povinnému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 29 615,- Kč k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stěžovatelka tvrdí, že tím byla porušena její práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vedla proti vedlejšímu účastníkovi - Z. Č. spor, jehož předmětem byl soudní prodej zástavy - nemovitostí specifikovaných ve výroku usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2004 č. j. 12 C 197/2003-89, jímž tento soud nařídil k uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 5 776 365,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,7% od 21. 5. 1995 do zaplacení z částky 4 675 948,81 Kč soudní prodej předmětné zástavy a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Stěžovatelka tvrdí, že exekuční titul nabyl právní moci dne 17. 3. 2004 a vykonatelnosti dne 23. 3. 2004. Na návrh stěžovatelky Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 9. 2004 č. j. 50 Nc 5282/2004-11 nařídil exekuci a jejím provedením pověřil konkrétně uvedeného soudního exekutora. Po odvolání vedlejšího účastníka bylo vykonatelné usnesení - exekuční titul zrušeno (exekuční titul nenabyl právní moci a byl proto nevykonatelný), a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2006 č. j. 56 Co 501/2005-150 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Napadenému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení stěžovatelka vytýká celou řadu "vad", jejímž stručným shrnutím může být konstatování, že podle názoru stěžovatelky odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval příslušná ustanovení právních předpisů, proto byla údajně i nesprávně stanovena odměna advokáta vedlejšího účastníka, odvolací soud údajně jen "mechanicky" aplikoval ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka nezavinila, že její návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, neboť uplatněný exekuční titul nebyl vykonatelný materiálně; při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl odvolací soud aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., protože v době rozhodování soudu existovaly důvody hodné zvláštního zřetele.
II.
Z připojeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2006 č. j. 56 Co 384/2005-39 se zjišťuje, že k odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2004 č. j. 50 Nc 5282/2004-11 bylo toto usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení exekuce podaný stěžovatelkou byl v celém rozsahu zamítnut (výrok pod bodem I.), žádnému z účastníků nepřiznal odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit ve výroku jmenovanému soudnímu exekutorovi na náhradu výdajů částku 100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok pod bodem III.) a konečně ve výroku pod bodem IV. usnesení uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 29 615,- Kč k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V odůvodnění předmětného usnesení odvolací soud zdůraznil, že po přezkoumání odvolání vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že je důvodné, neboť podkladové rozhodnutí pro nařízení exekuce bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2006 č. j. 56 Co 501/2005-150 zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") musí být před nařízením exekuce splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, mezi něž patří především vykonatelné podkladové rozhodnutí, je jeho neexistence důvodem pro zamítnutí návrhu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §52 exekučního řádu a §§224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. Protože vedlejší účastník byl v odvolacím řízení úspěšný, má právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil.
Odvolací soud podrobně vyložil, podle jakých právních předpisů [§12 odst. 1 písm. a), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] vypočítal přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení, tedy paušální odměnu za zastupování advokátem a režijní paušál.
III.
Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení odvolacího soudu, včetně dalších připojených listinných dokladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve smyslu již ustálené judikatury je třeba znovu připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho úkolem není kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud ovšem při svém rozhodování a v řízení, která mu předchází, respektují ústavně zaručená základní práva a svobody.
Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti zabýval otázkou rozhodování o nákladech řízení z pohledu možného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti dospěl k závěru, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo účastníka, aby snášel náklady spojené s uplatňováním svého práva jen v rozsahu, který mu ukládají příslušná ustanovení platného právního řádu. K téže problematice se Ústavní soud rovněž opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že procesní nároky či povinnosti související s náklady řízení zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého účastníka, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 58/06). Případy, které ústavní stížnost otevřela věcnému přezkumu, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. platí zásada, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl; jsou-li tu však důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§150 o. s. ř.). Posouzení všech okolností a hledisek, které by v konkrétním případě mohly vést k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., je však záležitostí rozhodujícího obecného soudu, nikoli Ústavního soudu.
Případy, představující výjimku z výše uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jsou spojovány s námitkou o porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) s tím, že v takovém případě jde o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení. Tehdy se uplatní zásada, že protiústavní je rozhodnutí jen tehdy, pokud je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Taková situace v předmětné věci nenastala.
V ústavní stížnosti předestřený požadavek použití ustanovení §150 o. s. ř. na projednávaný případ nebyl odvolacím soudem posouzen jako důvodný s tím, že v případě úspěchu protistrany, a tedy zvoleného postupu podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., nelze logicky jeho uplatnění omezit stěžovatelčiným tvrzením, že nemohla vědět o nevykonatelnosti exekučního titulu; odpovědnost za existenci titulu totiž zásadně nese oprávněný.
Nelze také hovořit o tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení bylo v extrémním nesouladu s průběhem řízení, případně, že by z něj v žádné možné interpretaci nevyplývalo, neboť výrok odvolacího soudu o nákladech řízení je odůvodněn s potřebným odkazem na použití příslušných právních předpisů, přičemž nelze vést rovnítko mezi skutkovými a právními závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 a projednávanou ústavní stížností; v dané věci již totiž šlo o "vlastní" řízení o výkon rozhodnutí, resp. exekuční řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem pod bodem IV. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2006 č. j. 56 Co 384/2005-39 byla porušena práva stěžovatelky ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu