ECLI:CZ:US:2007:3.US.787.06.1
sp. zn. III. ÚS 787/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Ing. P. L., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 764/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 128/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 33 T 4/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jelikož je přesvědčen, že mu jimi byla upřena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá:
1. "nedostatky či pochybení", kterých se dle jeho názoru dopustil krajský soud tím, že v bodě 4/ rozsudku "nebyla prokázána subjektivní stránka" a tedy ani "naplněna skutková podstata trestného činu loupeže"; podle jeho názoru byla dána přednost výpovědi poškozené, "aniž by existoval jakýkoliv jiný důkaz na podporu (jejího) tvrzení". Nebyla též prokázána subjektivní a objektivní stránka trestného činu "pokusu ublížení na zdraví v případě skutků uvedených v rozsudku pod body 1/ a 2/", jelikož nebylo možno dovodit, "že by se ... dopustil jednání popsaných v napadených rozhodnutích", pročež k jeho odsouzení došlo porušením zásady in dubio pro reo.
2. soudy jej "neměly vést" jako zvlášť nebezpečného recidivistu, neboť se svým předešlým odsouzením "nesouhlasí", a má za to, že tím "i zde byla porušena jeho ústavně daná práva".
3. obhájce mu byl přidělen Okresním soudem v Ostravě teprve v průběhu rozhodování soudu o jeho vzetí do vazby, přestože o něj žádal již "před obviněním".
4. po dobu strávenou ve vazební věznici v Ostravě se mu nedostávalo léčebné péče, přestože orgánům činným v trestním řízení předložil potvrzení o tom, že se podrobuje ambulantní sexuologické léčbě. Příslušné orgány tedy nepostupovaly tak, aby "nedocházelo k maření léčby a ke snižování resocializace ... pachatelů", a to v rozporu s názorem, údajně vysloveným Ústavním soudem (v blíže nespecifikovaném rozhodnutí ze dne 1. 7. 2005).
5. vzhledem k tomu, že vykonával soudní rozhodnutí o ochranném léčení, ve kterém mu nebyla dána možnost pokračovat, bylo jeho trestní stíhání v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. b/ v návaznosti na čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a mělo být podle §11 odst. 1 písm. j/ tr. řádu zastaveno.
6. vazební stíhání bylo nedůvodné, neboť by v jeho případě postačovala "hospitalizace na uzavřeném oddělení psychiatricko-sexuologickém".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně pro skutky označené pod body 1-4 uznán vinným trestnými činy 1/ znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a/ tr. zákona, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákona, 2/ vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr. zákona, 3/ trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a 4/ trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Stěžovatelovo odvolání vrchní soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl. Nejvyšší soud následně taktéž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné).
Napadenými rozhodnutími nebylo uloženo ochranné léčení s tím, že stále platí psychiatricko-sexuologické ochranné léčení uložené stěžovateli (ústavní formou) podle §72 odst. 2 písm. a/, odst. 4 tr. zákona v dřívějším trestním řízení - rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 37 T 19/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. 2 To 53/98 (mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona a trestné činy znásilnění dílem dokonané podle §241 odst. 1, 2 písm. a/ tr. zákona a dílem nedokonané ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zákona). Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. Nt 877/2002, došlo k přeměně ústavní léčby na léčbu formou ambulantní.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaného práva na soudní ochranu podle §36 odst. 1 - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§2 odst. 5 tr. řádu), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve. Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek trestního řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se obecné soudy zabývaly; vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy (výpovědi poškozených, dalších svědků, provedené rekognice, znalecké posudky a další důkazy, jejichž obsah je citován zejména na str. 7-21 napadeného rozsudku soudu prvního stupně) tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Ústavněprávní deficit nelze dovodit ani ve vztahu k stěžovatelově námitce, že neměl být posuzován jako "zvlášť nebezpečný recidivista"; tato kvalifikace byla obecnými soudy adekvátně vysvětlena, a stěžovatelův projevený subjektivní vztah k předchozímu odsouzení je samozřejmě bez významu. Otázkou, zda byla v případě stěžovatelova předchozího odsouzení porušena jeho ústavně zaručená práva, se v řízení o projednávané ústavní stížnosti zabývat nelze.
Také námitku spočívající v porušení práva na obhajobu obecné soudy již posuzovaly; není spolehlivého důvodu oponovat odvolacímu soudu, jestliže stěžovatelem zde dotčenou rekognici pokládal za tzv. neodkladný a neopakovatelný úkon (§160 odst. 4 tr. řádu) s tím, že v důsledku toho ve skutečnosti, že stěžovateli byl obhájce ustanoven teprve po zahájení trestního stíhání, nelze shledávat porušení jeho práv. Byl-li stěžovateli ustanoven obhájce poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, nelze takovému postupu nic vytýkat ani v rovině "jednoduchého" práva, natožpak v rovině práva ústavního. Bez ohledu na neodkladné úkony totiž začíná nutná obhajoba až od zahájení trestního stíhání (in Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 5. vydání. Praha: C.H.Beck 2005, str. 260).
Stěžovatelovy námitky, že po dobu strávenou ve vazební věznici v Ostravě se mu nedostávalo ambulantní sexuologické léčebné péče, jdou nad možný rámec projednávané ústavní stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel již není vazebně stíhán a tvrzený zásah do jeho základního práva netrvá, není ani rozhodnutí Ústavního soudu s to stěžovatelovu současnou situaci jakkoli změnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 428/01, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 301/01). Ústavní soud se proto nemohl zabývat ani stěžovatelovou námitkou, že jeho vazební stíhání bylo nedůvodné, když by postačovala "hospitalizace na uzavřeném oddělení psychiatricko-sexuologickém".
Zcela neopodstatněnou je pak stěžovatelova námitka, že s ohledem na výkon nařízeného ochranného léčení bylo jeho trestní stíhání v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. b/ "ve vztahu" s čl. 8 odst. 2 Úmluvy a mělo tedy být zastaveno podle §11 odst. 1 písm. j/ tr. řádu. Žádné z citovaných ustanovení, ani jiný právní předpis totiž trestní stíhání pro spáchání trestného činu v průběhu výkonu ochranného léčení nevylučuje.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu