ECLI:CZ:US:2007:4.US.1994.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1994/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelky M. T., zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007 sp. zn. 3 Tdo 251/2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2006 sp. zn. 11 To 311/2006 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. dubna 2006 č. j. 1 T 39/2004-1120, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
V její trestní věci, v níž byla Krajským soudem v Hradci Králové, tedy instančně soudem odvolacím, odsouzena pro spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání tří let, a dále ke blíže specifikovanému peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti, mělo se tak stát tím, že došlo (v její neprospěch) k vadnému hodnocení důkazů a posléze nesprávnému právnímu posouzení obecnými soudy zjištěného skutkového základu.
Tímto způsobem konstruované námitky stěžovatelka podrobně v naraci návrhu rozvedla a dodala, že ani Nejvyšší soud se dle jejího názoru dostatečně nevypořádal s argumentací poukazující na to, že zkrácení daně ve větším rozsahu není škodou; přičemž na podporu tohoto tvrzení odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 101/01 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/99, dle něhož nezbytnou skutečností, která trestný čin krácení daně podmiňuje, je to, že v souvislosti s činností pachatele, převážně podnikatelskou, jeho daňová povinnost vůbec vznikla. Pro uvedené výhrady se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z pohledu formálních předpokladů podmiňujících projednání obsahu (všech stížnostních bodů) návrhu Ústavní soud vyšel z toho, že usnesením tohoto soudu ze dne 14. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 227/07 byla ústavní stížnost směřující proti shora uvedeným rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího, jež byly napadeny současně dovoláním, odmítnuta pro předčasnost. Proto se zabýval při posouzení návrhu stěžovatelky jejími stížnostními body v plném rozsahu.
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Tento extrémní nesoulad ve věci stěžovatelky shledán nebyl; ba naopak skutkové závěry obecnými soudy (ohledně jejího jednání) učiněné jsou v rámci vázanosti pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a nevykazují mezery (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03, III. ÚS 177/04, I. ÚS 670/05 a další).
Rovněž stran přezkumu právní kvalifikace se Nejvyšší soud při posouzení dovolání z pohledu důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s námitkami stěžovatelky v nezbytném rozsahu řádně vypořádal. To i s připomenutím své novější publikované judikatury, z níž obecné soudy, jak patrno, (byť ji výslovně nezmínily) obsahově vycházely. Postupoval tak způsobem ústavně souladným, pokud dovolání stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Konečně třeba říci, že situaci posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 603/99 potom trestní kauzu stěžovatelky zcela připodobnit nelze, resp. postup obecných soudů o její trestní odpovědnosti rozhodujících a racio decidendi předmětného nálezu v rozporu nejsou. Stejně tak poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 101/01 (správně rozsudek sp. zn. 5 Tz 101/2001) se současným tvrzením, že dle jeho odůvodnění "zkrácená daň není škodou", je jednak naprosto neadekvátním přeformulováním části výkladu v něm vyloženého, jakož i (především) zcela účelový. Vychází totiž ze zřejmého zkreslení tohoto výkladu, jež je založeno na vytržení z relevantního kontextu odůvodnění, neboť názor v něm vyjádřený je ve shodě se závěrem, jenž byl v záležitosti stěžovatelky přijat.
Vycházeje z tohoto posouzení stížnostních námitek stěžovatelky, na které nutno takto nahlížet jako na skutkovou a právní polemiku nemající za daných okolností ústavněprávní rozměr, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu