ECLI:CZ:US:2007:4.US.410.04.1
sp. zn. IV. ÚS 410/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelů Doc. JUDr. J. O., CSc, M. O. a Doc. JUDr. J. O., CSc, právně zastoupených advokátem JUDr. V. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11., 2002, č.j. 16 Co 139/2002-664, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2003, č.j. 16 Co 139/2002-707, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, výrok IV. a na něj navazující výrok VI. o nákladech řízení ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 16 C 151/91, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 2004, č.j. 28 Cdo 1629/2003-743, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, č.j. 16 Co 139/2002-664, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2003, č.j. 16 Co 139/2002-707, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, výrok IV. a na něj navazující výrok VI. o nákladech řízení ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 16 C 151/91, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 2004, č.j. 28 Cdo 1629/2003-743.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Předtím, než se mohl Ústavní soud návrhem stěžovatelů jakkoli zabývat, musel vyřešit otázku rozsahu přezkumu předmětné ústavní stížnosti. Ze stížnostního petitu vyplývá, že stěžovatelé chtějí zrušit jen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, č.j. 16 Co 139/2002-664, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2003, č.j. 16 Co 139/2002-707, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, výrok IV. a na něj navazující výrok VI. o nákladech řízení ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 16 C 151/91. To znamená, že stěžovatelé nepožadovali výslovně zrušit i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 2004, č.j. 28 Cdo 1629/2003-743, byť by to bylo zcela logické. V případě, že by Ústavní soud návrhu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, zůstalo by usnesení Nejvyššího soudu v právním vakuu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a s přihlédnutím k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Bulena vs. Česká republika ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00 (dostupné na www.echr.coe.int/echr), přezkoumal Ústavní soud návrh stěžovatele též ve vztahu k výše citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR.
II.
Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 379/01, byl ve výroku I., pokud se týkal zamítnutí dovolání V. B., zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, č.j. 28 Cdo 2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571. Stejně tak byl zrušen i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, č.j. 22 Co 512/97-434, a to ve výroku, jímž byl změněn výrok IV. rozsudku soudu I. stupně, pokud se týkal zamítnutí žaloby V. B. na vydání ideální poloviny pozemků, v rozsudku blíže označených. Dále byl zrušen výrok o náhradě nákladů řízení, jímž byl změněn výrok IV. rozsudku soudu I. stupně a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení o tom, že druhá žalobkyně a žalovaní nemají právo na náhradu nákladů.
O zrušené části rozsudku Městského soudu v Praze tento následně opětovně rozhodl tak, že ve výroku IV. a VI. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2. Nově pak rozhodl též o náhradě nákladů řízení účastnici Věře Bäumeltové. Proti tomuto rozsudku si podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jež bylo unesením citovaného soudu ze dne 22. 7. 2004 odmítnuto.
V předmětné ústavní stížnosti pak stěžovatelé brojí mimo jiné proti té skutečnosti, že obecné soudy při aplikaci ustanovení §10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), nepostupovaly v souladu s čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Z ustanovení §10 odst. 6 restitučního zákona vyplývá, že "Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (14)". Toto ustanovení považují stěžovatelé za zcela jednoznačně formulované a výklad obecných soudů, zaštítěný nálezem Ústavního soudu ČR, považují za protiústavní.
Dále stěžovatelé brojí také proti způsobu, jakým obecné soudy zhodnotily výzvu vedlejší účastnice k vydání nemovitostí, jež jsou ve vlastnictví stěžovatelů. Vedlejší účastnice vyzvala stěžovatele k vydání toliko jedné ideální poloviny budovy č.p. 62 v k. ú. V. a nikoli též jedné ideální poloviny pozemků p.č. 1314 a p.č. 1313/2. Teprve dne 31. 1. 1997, tedy po uplynutí roční prekluzivní lhůty, navrhla vedlejší účastnice změnu žaloby tak, aby byla stěžovatelům uložena povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí dohodu také ohledně předmětných pozemků. Jestliže Obvodní soud pro Prahu 2, jakož i Městský soud v Praze, uložily stěžovatelům uzavřít s vedlejší účastnicí též dohodu o vydání pozemku, nepochybně porušily ustanovení §9 odst. 2 restitučního zákona, v němž je stanovena roční prekluzivní lhůta k uplatnění nároku oprávněné osoby na vydání věci. Stejně tak se soudy nezabývaly otázkou vydržení sporných nemovitostí.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na porušení práva na právní pomoc, neboť Městský soud v Praze neakceptoval omluvu a žádost právního zástupce stěžovatele Doc. JUDr. J. O., CSc. o odročení jednání. Obecný soud rozhodl s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2001, č.j. 33 Odo 510/2001, v obdobné problematice, přičemž však pominul tu skutečnost, že citované usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 729/01 (dostupné na www.judikatura.cz). K zásahu do práva na projednání věci v přítomnosti účastnice řízení došlo také v souvislosti se stěžovatelkou M. O., jež se společně se svým právním zástupcem z jednání Městského soudu v Praze důvodně a včas omluvila, přičemž citovaný soud projednání věci neodložil.
III.
K předmětné ústavní stížnosti se svými přípisy vyjádřili též Městský soud v Praze a vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti paní V. B., kteří krátce shrnuli dosavadní průběh řízení s tím, že zaujali názorové stanovisko k návrhu stěžovatelů.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovatelům k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
V té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé polemizují s výkladem ustanovení §10 odst. 6 restitučního zákona, je třeba je odkázat na jim známé rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 379/01 (dostupném též na www.judikatura.cz), neboť nelze odhlížet od ústavního rozměru restitučního zákonodárství. Co se týče výzvy vedlejší účastnice k vydání sporných nemovitostí, nelze než konstatovat, že se jedná o otázku hodnocení důkazů, jež spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Z ústavního hlediska je podstatné, že se obecné soudy s touto skutečností ve svém odůvodnění vypořádaly tím, že uvedly, jakými myšlenkovými procesy byly při hodnocení tohoto konkrétního důkazu vedeny, přičemž neopomenuly zohlednit ústavní rovinu problematiky restitucí. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
V dalším pak stěžovatelé namítají, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly se vznesenou námitkou vydržení. K tomu je třeba uvést, že se na předmětný případ vztahuje jeden z tzv. restitučních předpisů, které zásadu vydržení prolamují. Obecné soudy se při svém rozhodování zabývaly okolnostmi, za nichž stěžovatelé sporné nemovitosti nabyli, přičemž dospěly k závěru, že se tomu stalo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Jak plyne již z výše uvedeného, jedná se zde o otázku volného hodnocení důkazů, přičemž z ústavněprávního hlediska není obecným soudům čeho vytknout. Námitka stěžovatele Doc. JUDr. J. O. CSc., že v době nabytí nemovitosti byl sotva zletilý, je pak s ohledem na ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona zcela nepřípadná.
Namítají-li stěžovatelé zásah do práva na spravedlivý proces v souvislosti s tím, že Městský soud v Praze rozhodoval bez jejich účasti, je třeba poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jež se s touto námitkou stěžovatelů vypořádal ústavně konformním způsobem. Tvrzení stěžovatelů, opírající se o nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2002, vedený pod sp. zn. I. ÚS 729/01, zcela ponechává stranou ten fakt, že citovaný nález dopadá na skutkovou situaci, kdy obecné soudy z důvodu administrativního pochybení v době rozhodování objektivně nevěděly o existenci omluvy a o návrhu na odročení jednání. V tomto konkrétním případě však tato skutečnost soudu známa byla, přičemž tento vzal v potaz i vyjádření účastníka Doc. JUDr. J. O., CSc., který přípisem ze dne 11. 11. 2002 vyjádřil svůj souhlas s jednáním ve věci bez jeho přítomnosti. Z přípisu JUDr. M. P. je navíc zřejmé, že tento ukončil dohodu o právním zastupování s Doc. JUDr. J. O., CSc., dne 7. 10. 2002; lze tedy mít za to, že stěžovatel měl i s ohledem na svůj věk dostatek času na zajištění právního zastoupení. Co se týče neúčasti M. On. na jednání Městského soudu v Praze dne 19. 11. 2002, tak tato se z jednání prostřednictvím svého právního zástupce toliko omluvila - o odročení jednání ani ona, ani její právní zástupce, nežádala.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu