ECLI:CZ:US:2007:4.US.475.07.1
sp. zn. IV. ÚS 475/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2007 v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti FILTEMZET, a.s., se sídlem v Praze, U skládky 1694/2, zastoupené JUDr. Vladimírem Vlčko, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Vršovická 51, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.12.2006, č.j. 55 Co 348/2006-323, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 19.2.2007 k poštovní přepravě a doručenou Ústavnímu soudu dne 20.2.2007 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva a svobody zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i účastníku řízení známy.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeném v jeho rozsudku ze dne 2.6.2005, č.j. 30 Cdo 629/2005-257, kterým byl Městský soud v Praze při rozhodování ve věci vázán. V řízení vystupoval žalobce (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník), který se označil jako Česká republika - Finanční úřad v Libochovicích. Avšak dle ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 1.1.1995, měl správce daně způsobilost být sám účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a poplatků a v tomto rozsahu měl i procesní způsobilost. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s částí odůvodnění Nejvyššího soudu, ve které se uvádí, že před soudy obou stupňů vystupoval v řízení za Českou republiku někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. Soudy se měly za této situace postupem podle ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř. pokusit o odstranění tohoto nedostatku podmínek řízení a v případě, že by se jim to přes k tomu učiněná vhodná opatření nepodařilo, měly řízení zastavit. Stěžovatelka poukázala na stanovisko žalobce vyjádřené k dotazu odvolacího soudu, spočívajícím v tom, že označení Česká republika - Finanční úřad v Libochovicích považuje za správné. Dle názoru stěžovatelky byla porušena rovnost účastníků řízení, neboť žalobci bylo poskytnuto dvojí poučení o tom, že má být změněno jeho označení. To žalobce učinil až na základě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 9. Stěžovatelka dále uvedla, že se soud I. stupně, ani odvolací soud nevypořádaly v průběhu řízení s námitkami stěžovatelky. Některé předložené důkazy v řízení před soudem I. stupně soud opomenul hodnotit a vůbec se o těchto důkazech v rozsudku nezmínil. Jde například o výpis z osobního účtu, který vystavil sám žalobce dne 14.6.2003; soud se též nevypořádal s návrhem důkazu týkajícím se majetku dlužníka EMZET Superfilt, spol. s r.o. Z rozsudku soudu prvního stupně ani nevyplývá, na základě jakých důkazů dospěl soud k závěru, že stěžovatelka je poddlužníkem a z čeho plyne pro ni povinnost zaplatit požadovanou částku. Závěrem stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 68/99.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 3.4.2007 odkázal na své rozhodnutí a uvedl, že v něm dostatečně zdůvodnil, co pro rozhodnutí bylo významné a co za významné nepovažoval, a proto nebylo třeba provádět další dokazování a hodnocení jiných pro posouzení věci nevýznamných důkazů. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že právo na spravedlivý proces nebylo účastníkům odepřeno.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření ze dne 12.3.2007 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a blíže se k věci nevyjádřil.
Vedlejší účastník Finanční úřad v Libochovicích ve svém vyjádření ze dne 21.3.2007 poukázal na vázanost soudu právním názorem Nejvyššího soudu a dále uvedl, že soud provedl rozsáhlé dokazování a provedl všechny podstatné důkazy rozhodné pro řízení. V závěru vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost buď odmítnuta nebo zamítnuta.
Ježto podaná vyjádření neobsahovala žádná tvrzení či argumenty, které by byly způsobilé jakkoliv ovlivnit Ústavní soud, nebylo třeba je komunikovat stěžovateli k případné replice.
Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 14 C 194/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatelky.
Otázka, před kterou byl Ústavní soud postaven, bylo, zda v důsledku poučení žalobce o nesprávnosti jeho označení došlo k porušení práva na rovnost účastníků řízení.
Městský soud vycházel při svém rozhodování z právního názoru Nejvyššího soudu o možnosti nedostatek označení žalobce odstranit a tento nedostatek byl žalobcem odstraněn. Městský soud poukázal na nutnost vycházet z toho, že žalobu podal Finanční úřad v Libochovicích, jak vyplývá i z razítka na žalobě, který pouze nesprávně jako žalobce označil Českou republiku, za kterou však nebyl oprávněn jednat (str. 6 rozsudku).
Ústavní soud konstatuje, že samozřejmě v mezích zákona, včetně ustanovení procesních, v daném případě jde o náležitosti žaloby a s tím spojené hranice poučovací povinnosti soudu o nedostatcích, případně vadách žaloby, a to ve vztahu k nesprávnému označení účastníka. Soud by měl dát účastníkovi předtím, než návrh odmítne či řízení zastaví, možnost, aby uvedený nedostatek odstranil. Samozřejmě, že nelze poučovací povinnost rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace) - k tomu však v projednávané věci nedošlo. Z výše uvedeného plyne závěr, že jestliže je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván (srov. I. ÚS 588/03, Sb.n.u. sv. č.35 str.71; IV. ÚS 22/03, Sb.n.u. sv. č.33, str.31; III. ÚS 315/98, Sb.n.u. sv. č.13, str.253, IV. ÚS 41/95, Sb.n.u. sv. č.4, str.179).
Vzhledem k tomu, že v posuzované cause nevykročilo poučení žalobce z mezí poučení o procesních povinnostech (čl. 264), neshledal Ústavní soud ve světle shora uvedených principů v postupu obecných soudů pochybení.
K dalším námitkám stěžovatelky směřujícím především do hodnocení a provedení jednotlivých důkazů Ústavní soud konstatuje, že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jestliže přesvědčivě vyloží, o které důkazy se opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádá i s důvody, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazu (např. I. ÚS 362/96, Sb.n.u. sv. č.8, str. 107). Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy totiž vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud je proto obecně řečeno povinen, ale také oprávněn v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je vhodné doplnit dokazování o návrhy stran, a provedené důkazy pak musí hodnotit podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech.
Námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti se odvolací soud ve svém rozhodování zabýval (str. 7 rozsudku) a Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění jeho rozhodnutí je srozumitelné, logicky navazující, založené na relevantních důkazech a Ústavní soud v něm nespatřuje vykročení z ústavně konformního rámce. Závěrem lze ještě připomenout, že jestliže soudy zaujaly řádně odůvodněný jednotný právní názor, nemůže to samo o sobě porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces (srov. I. ÚS 260/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 603).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu