ECLI:CZ:US:2007:4.US.612.06.2
sp. zn. IV. ÚS 612/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavních stížnostech stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360 143 00 Praha 4, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2006 čj. 1 Nt 351/2004-984, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2006 čj. 11 To 44/2006-1110 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2007 sp.zn. 4 Tz 113/2006, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2006 (zapsanou pod sp. zn. IV. ÚS 612/06) napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "Krajský soud") ze dne 8. března 2006 čj. 1 Nt 351/2004-984 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 30. června 2006 čj, 11 To 44/2006-1110 (dále jen "usnesení Vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu. Další ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 7. 2007 (zapsanou pod sp. zn. I. ÚS 1771/07) brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2007 sp.zn. 4 Tz 113/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 4.9.2007 sp. zn. IV. ÚS 612/06 bylo rozhodnuto, že ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 612/06 a I. ÚS 1771/07 se spojují a budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 612/06.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody garantovaná zejména v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce stěžovatele, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy provedené v řízení o návrhu na povolení obnovy a z tohoto hodnocení vyvodily nesprávné právní závěry. Stěžovatel cituje obsáhle části odůvodnění usnesení Krajského soudu týkající se hodnocení jednotlivých důkazů, se kterými vyslovuje zásadní nesouhlas a nabízí vlastní hodnocení důkazů. Brojí především proti tomu, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpovědi svědků slyšených v řízení o povolení obnovy jsou nevěrohodné a tudíž by nemohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel namítá, že soud při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení nemůže hodnotit nově najevo vyšlé důkazy a skutečnosti z hlediska jejich věrohodnosti, neboť tím vytváří nové skutkové zjištění, což přísluší až soudu, který by po povolení obnovy řízení rozhodoval znovu o jeho vině. Stěžovatel polemizuje rovněž s odůvodněním napadených usnesení ve vztahu k závěru soudů, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení.
Dále stěžovatel konkrétně namítá, že svědek V. Po., jehož výpověď v původním řízení byla považována za jeden ze základních usvědčujících důkazů, odepřel v řízení o obnově vypovídat a soud oprávněnost odepření výpovědi ve smyslu ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. nezkoumal. Ve vztahu ke svědkovi Al. H., jehož výslech byl v návrhu na povolení obnovy navrhován, tvrdí stěžovatel, že výslechu tohoto svědka se nevzdal, prohlášení před soudem učinila obhájkyně pouze za sebe. Stěžovatel rovněž zpochybňuje oprávnění státního zástupce provést v průběhu řízení o povolení obnovy vyšetřovací pokus a protokol o tomto úkonu předložit soudu jako důkaz, neboť státní zástupce o toto šetření nebyl podle ustanovení §282 odst. 1 tr. ř. předsedou senátu požádán; navíc má tento důkaz nízkou důkazní hodnotu. Nesprávný je dle stěžovatele taktéž závěr soudu, že jím předložený znalecký posudek se týká pouze jeho současného duševního stavu, neboť ze závěrů tohoto posudku nevyplývá, že by v minulosti byla jeho resocializace vyloučena, přičemž navrhovaný výslech znalců byl soudem nedůvodně zamítnut. Závěrem stěžovatel konstatuje, že odůvodnění napadených usnesení nesplňují požadavky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
V ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel rozsáhle cituje odůvodnění stížnosti pro porušení zákona a rovněž části odůvodnění napadeného usnesení reagující na jednotlivé námitky tohoto opravného prostředku, přičemž se závěry Nejvyššího soudu vyslovuje nesouhlas. Stěžovatel opakuje námitky týkající se hodnocení důkazů soudy prvních dvou stupňů, trvá na stanovisku, že tyto soudy nehodnotily důkazy v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., omezily se pouze na zpochybňování jejich věrohodnosti a neodůvodněné zpochybňování jejich vztahu k předmětu obnovovacího řízení a vyvozuje závěr, že pokud Nejvyšší soud tento jejich postup prohlásil za správný, porušil tím jeho právo na spravedlivý proces. Dále namítá, že Nejvyšší soud porušil i jeho ústavní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že o stížnosti pro porušení zákona rozhodl v neveřejném zasedání.
Stěžovatel navrhuje, aby napadená usnesení obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 25/95 a 1 Nt 351/2004. Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla a ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
IV.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu ze dne 23.6.1998 sp.zn. 4 T 25/95 uznán vinným - mimo jiné - trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), f) dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 557/1991 Sb. Za tento trestný čin a další sbíhající se trestné činy byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí - zbraní a střeliva a uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR náhradu škody ve výši 52.066,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu ze dne 23.2.1999 sp. zn. 11 To 79/98 zamítnuto.
Dne 27.1.2004 podal stěžovatel v označené trestní věci návrh na povolení obnovy řízení. Krajský soud tento návrh poprvé zamítl usnesením ze dne 23.9.2004 sp. zn. 1 Nt 351/2004. Z podnětu stížnosti stěžovatele bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením Vrchního soudu ze dne 21.2.2005 sp. zn. 11 To 151/2004. Po doplnění dokazování dle pokynů stížnostního soudu a dalších důkazních návrhů stěžovatele Krajský soud znovu usnesením napadeným ústavní stížností návrh na povolení obnovy podle ustanovení §283 písm. d) tr. ř. zamítl. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Vrchního soudu podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Proti usnesením Krajského soudu a Vrchního soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, která byla usnesením Nejvyššího soudu podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
V.
Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, jak učinil již v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 246/05, I. ÚS 816/06), že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda skutečnosti či důkazy v původním řízení neznámé by mohly změnit výroky napadeného pravomocného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu byl ve zřejmém nepoměru s účelem trestu". Obnova řízení tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně výrok o vině či trestu, příp. o náhradě škody.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny shora citované zákonné předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení o návrhu na povolení obnovy, jehož výsledky stěžovatel ústavními stížnostmi napadá, polemizujíce téměř výlučně se způsobem hodnocení důkazů a vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené nové důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, nýbrž toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavním pořádku ( např. usnesení sp. zn. I. ÚS 246/05, II. ÚS 1750/07, IV. ÚS 648/07).
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94, ve kterém vyložil, že "k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají".
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že pokud shora citovaná základní zásada týkající se přehodnocování důkazního řízení a právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, IV. ÚS 391/05 a další). Je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy, jejich právní relevanci a význam z hlediska splnění podmínek stanovených v ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jak Ústavní soud konstatoval např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 442/05, lze v této souvislosti poukázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která se vztahuje zejména k čl. 6 Úmluvy, který zaručuje právo na spravedlivé řízení, ale nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz např. rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko za dne 18.1.2000, Garcia Ruiz versus Španělsko ze dne 21.1.1999). Zásada volného hodnocení důkazů samozřejmě neznamená, že soud může postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a toto přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se procesu dokazování a hodnocení důkazů plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují a svůj postup zákonným a přesvědčivým způsobem odůvodní - jak se v posuzované věci stalo - není Ústavní soud oprávněn do hodnocení důkazů a z tohoto hodnocení vyvozených skutkových a právních závěrů zasáhnout.
Krajský soud v posuzované věci provedl rozsáhlé dokazování, vyhověl převážné většině důkazních návrhů stěžovatele a pokud část návrhů na doplnění dokazování zamítl, tento postup v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnil (str. 16 usnesení Krajského soudu). Po provedeném dokazování a vyhodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. dospěl k závěru, že ač se jedná převážně o důkazy nové, což přestavuje splnění první podmínky vyplývající z ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., nejsou tyto důkazy samy o sobě, ale především ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, způsobilé vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu, než jaké bylo učiněno v pravomocně skončeném původním řízení, takže druhá podmínka citovaného ustanovení splněna není. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedený závěr odůvodnil, zabýval se jednotlivě všemi provedenými důkazy a podrobně rozvedl úvahy, které vedly k závěru, že důkazům, které by případně mohly vést ke změně původního rozhodnutí, nelze přiznat věrohodnost. Vrchní soud se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně i s jeho závěry z provedeného dokazování vyvozenými a v odůvodnění svého rozhodnutí se zákonným způsobem vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v podané stížnosti. Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým zamítl stížnost pro porušení zákona, reagoval zákonným způsobem na námitky uplatněné v tomto mimořádném opravném prostředku.
V posuzovaném případě představují ústavní stížnosti v podstatě jen nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů a Ústavní soud nezjistil v postupu těchto soudů při hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že podmínky pro jeho ingerenci do rozhodování obecných soudů nejsou v posuzované věci splněny.
VI.
I když stěžovatel v ústavních stížnostech opakuje námitky, které uplatnil ve stížnosti proti usnesení Krajského soudu, případně tyto byly rozvedeny ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona a stížnostní soud i Nejvyšší soud se s nimi zákonným způsobem vypořádaly, považuje Ústavní soud za nutné zabývat se některými konkrétními výhradami stěžovatele.
K námitce, že Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil především tím, že svědci stěžovatelem navržení nejsou věrohodní či jsou nevěrohodné skutečnosti jimi tvrzené, ke kterémužto hodnocení nebyl oprávněn, konstatuje Ústavní soud, že se s touto námitkou přesvědčivě vypořádal Vrchní soud (str. 18-19 usnesení Vrchního soudu) a rovněž i Nejvyšší soud (str. 12, 15-16 usnesení Nejvyššího soudu) velmi podrobně odůvodnil závěr, že akceptování důvodnosti předmětné námitky by znamenala, že "role soudu v řízení o návrhu na obnovu řízení by byla devalvována na pouhé registrování nově označených důkazů a zcela by tak absentovala v tomto typu řízení jedna ze stěžejních základních zásad trestního řízení - zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř." , což by byl postup v rozporu se zákonem, neboť "základní zásady trestního řízení upravené v ustanovení §2 tr. ř. jsou základními právními idejemi, na kterých je vybudováno trestní řízení jako celek a tedy i řízení o obnově". S těmito závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, na odůvodnění rozhodnutí stížnostního a Nejvyššího soudu odkazuje a zdůrazňuje, že v řadě svých rozhodnutí vyjádřil stanovisko, že obecné soudy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění a že ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v ustanovení §278 tr. ř. (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 343/03, III. ÚS 62/04, IV. ÚS 312/04, II. ÚS 648/04, II. ÚS 467/05,II. ÚS 506/05, I. ÚS 816/06).
Neopodstatněná je i námitka stěžovatele týkající se nedostatečného přezkoumání důvodnosti odepření výpovědi svědkem V. P. Je třeba zdůraznit, že pochybnosti o řádném poučení tohoto svědka a správnosti výkladu ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. byly jedním z důvodů, pro který vrchní soud zrušil prvé rozhodnutí krajského soudu o návrhu na obnovu. Soud prvního stupně proto znovu jmenovaného svědka předvolal a tyto pochybnosti odstranil. Shodnou výhradou stěžovatele obsaženou ve stížnosti směřující proti nyní ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu se stížnostní soud pečlivě zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil závěr, že ve vztahu k výpovědi svědka V. P. nebyla zjištěna žádná pochybení (str. 21-22 usnesení vrchního soudu).
Stěžovatel dále namítá, že on sám se nevzdal výslechu svědka A. H., tento úkon učinila před soudem obhájkyně pouze sama za sebe. K tomuto tvrzení Ústavní soud konstatuje, že obhájce je osobou, která nemá samostatná obhajovací práva (výjimky se týkají pouze zemřelého obviněného a řízení proti uprchlému) a pokud obhájkyně stěžovatele v řízení před soudem ve vztahu k výslechu jmenovaného svědka výslovně prohlásila: "Nadále netrvám na výslechu svědků H. a M." (č. l. 884 trestního spisu), učinila tento úkon právě za stěžovatele (ustanovení §41 odst. 1, 2, 3 tr. ř.) a navíc v jeho přítomnosti. Rovněž lze odkázat na skutečnost, že obhájkyně stěžovatele podáním ze dne 27.10.2005 soudu sdělila, že pokud se soudu nepodaří předvolat svědka H. a M., "pak na jejich výslechu trvat nebudeme" (č. l. 832 trestního spisu). Předmětnou námitkou se již zabýval i stížnostní soud se závěrem, že k porušení práv stěžovatele nedošlo (str. 25 usnesení Vrchního soudu), s kterýmžto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.
Rovněž s námitkou stěžovatele, která se týká oprávnění státního zástupce předložit v řízení o obnově z vlastní iniciativy nový důkaz, se již vypořádal Nejvyšší soud se závěrem, že přisvědčení názoru uplatněného ve stížnosti pro porušení zákona by znamenalo "akceptovat ryze formalistický přístup k užívání trestního řádu coby prostředku k vedení procesu a popření jeho účelu upraveného v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř." (str. 16-17 usnesení Nejvyššího soudu). S tímto stanoviskem se Ústavní soud ztotožňuje a dodává následující: Státní zástupce v řízení před soudem přestává mít dominantní postavení dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a nadále je pouze jednou z procesních stran (§12 odst. 6 tr. ř.), přičemž dle obecného ustanovení §180 odst. 2 tr. ř. v řízení před soudem je oprávněn opatřovat "z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které dosud nebyly opatřeny či provedeny", a to za tím účelem, "aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby". Na tomto oprávnění státního zástupce, které se vztahuje na celé trestní řízení před soudem, nemůže nic změnit speciální ustanovení §282 odst. 1 tr. ř. týkající se řízení o návrhu na povolení obnovy. Citované ustanovení nelze vykládat tak, že omezuje oprávnění státního zástupce jako strany v řízení opatřovat důkazy i z vlastní iniciativy, nýbrž jako jedno z ustanovení opravňujících předsedu senátu žádat státního zástupce o provedení potřebného šetření, který za situace, kdy požadované šetření směřuje k naplnění účelu vymezenému v ustanovení §180 odst. 1 tr. ř., je povinen této žádosti vyhovět. Předmětný důkaz předložený státním zástupcem byl opatřen způsobem, který je v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jedná se tedy o důkaz zákonný. Pokud jde o stěžovatelem namítanou nízkou důkazní hodnotu "protokolu o vyšetřovacím pokusu", Ústavní soud konstatuje, že soudy prvních dvou stupňů pouze takovýto stupeň důkazní hodnoty tomuto důkazu přiznaly.
Námitku týkající se hodnocení nového znaleckého posudku z oboru psychiatrie soudem prvního stupně (str. 15 usnesení Krajského soudu) uplatnil stěžovatel rovněž již ve stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu, stížnostní soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a znovu podrobně odůvodnil, že tento posudek se zabývá výhradně duševním stavem stěžovatele v současné době (str. 26-27 usnesení Vrchního soudu). Zamítnutí návrhu na výslech znalců soudy řádně odůvodnily. K závěrům soudů obou stupňů týkajících se vyhodnocení znaleckého posudku není nutné cokoliv dodávat a Ústavní soud na odůvodnění soudních rozhodnutí odkazuje.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil, že soudy v napadených rozhodnutích při hodnocení důkazů provedených v řízení o obnově, a to i z hlediska jejich významu pro vyvozené právní závěry, nevybočily ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazu (str. 18-19 usnesení Nejvyššího soudu). Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud (viz část V.). Za této situace nelze konstatovat, že Nejvyšší soud tím, že v postupu nižších soudů vztahujícím se k důkaznímu řízení neshledal pochybení, které by odůvodňovalo vyhovění stížnosti pro porušení zákona, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Konečně k námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání, uvádí Ústavní soud, že již dne 28.5.2002 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS - st. 15/02, jehož právní věta zní: "Je věcí úvahy Nejvyššího soudu ČR, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy vstupovat a zasahovat." Na důvody stanoviska, které Ústavní soud rozvedl v odůvodnění citovaného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje i v posuzované věci a konstatuje, že nepovažuje za nutné je blíže rozvádět, neboť podstatné části předmětného odůvodnění jsou rozvedeny v usnesení Ústavního soudu ze dne 28.6.2002 sp. zn. IV. ÚS 662/01, kterým byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 37/2001 a jsou tudíž stěžovateli známy. S ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu dospěl Ústavní soud i v dané věci k závěru, že postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno ústavní právo stěžovatele vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny.
VII.
Napadená usnesení obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a jsou souladná s ústavními zárukami vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnujícími i obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. O návrhu stěžovatele na povolení obnovy bylo rozhodováno v dvoustupňovém řízení, rozhodnutí stížnostního soudu bylo přezkoumáno Nejvyšším soudem a všechna napadená soudní rozhodnutí jsou dostatečným, logicky přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. odůvodněna. Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena v souladu s právním názorem stěžovatele, rozsah práva na soudní ochranu není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení a to, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Základním principem spravedlivého procesu je - mimo jiné - i princip, podle něhož je soud povinen, v rámci kontradiktornosti a rovnosti stran, poskytnout stěžovateli všechny možnosti k uplatnění jeho práv, kteroužto povinnost v daném případě soudy splnily. Stěžovatel využil práva podat mimořádný opravný prostředek, zúčastnil se řízení o povolení obnovy řízení před soudy prvních dvou stupňů, o všech jeho návrzích uplatněných v tomto řízení i o stížnosti podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zákonným způsobem rozhodnuto a rozhodnutí stížnostního soudu bylo navíc podrobeno přezkumu Nejvyšším soudem na základě dalšího mimořádného opravného prostředku. Za porušení principu rovnosti účastníků nelze považovat skutečnost, že nepatrné části návrhů stěžovatele na doplnění dokazování nebylo vyhověno. Princip rovnosti zbraní v trestním řízení, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, není absolutní, neznamená, že soud je povinen vyhovět všem důkazním návrhům. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv v tom, že soud některým návrhům na provedení důkazu nevyhoví, jestliže z důkazů již provedených není možno dovozovat vznik pochybností o zjištěném skutkovém stavu věci, jako tomu bylo v dané věci a jak soud první stupně rozvedl ve svém rozhodnutí. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tudíž porušeno nebylo.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů v souvislosti s návrhem stěžovatele na obnovu řízení došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Trestní řád obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Pokud důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a dospěly k závěru, že důkazy provedené v řízení o povolení obnovy neměly charakter důkazů, které by mohly jakýmkoliv způsobem odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu v případně obnoveném řízení, přičemž tento závěr zákonným způsobem odůvodnily, jsou jejich rozhodnutí zcela v mezích daných ustanoveními §278 odst. 1 a §283 písm. d) tr. ř. V provedeném řízení byly dodrženy základní aspekty práva na spravedlivý proces rozvedené shora a Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných v ústavní stížnosti uvedenými články Ústavy, Listiny a Úmluvy.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu