ECLI:CZ:US:2008:1.US.2102.08.1
sp. zn. I. ÚS 2102/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti M. U., zastoupené JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 ZT 191/2008-13, a ze dne 12. 8. 2008, č. j. 1 ZT 191/2008-24, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 43 Nt 1619/2008, spojené s návrhem na zrušení §39 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané dne 19. 8. 2008 brojila stěžovatelka proti usnesením blíže specifikovaným v záhlaví tohoto rozhodnutí. Usneseními státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha 1, Obvodního ředitelství Praha I. ze dne 10. 6. 2008, č. j. ORI-4043-28/TČ-2008-79-1, kterým bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatelce v této trestní věci ustanoven obhájce podle §39 tr. řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila porušení svých ústavně zaručených základních práv, a to práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na zákonného soudce, resp. práva nebýt odňat zákonnému soudci dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva obhajovat se pomocí obhájce dle vlastního výběru a práva na poskytnutí bezplatné obhajoby dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy a konečně práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy. Tato práva měla být podle názoru stěžovatelky porušena jak samostatně, tak ve spojení s porušením zákazu nelidského a ponižujícího zacházení dle čl. 3 Úmluvy.
Tvrzení o porušení základních práv stěžovatelka podpořila - stručně shrnuto - námitkami stran místní nepříslušnosti rozhodujících orgánů činných v trestním řízení a námitkami proti postupu těchto orgánů při ustanovení obhájce. Konkrétně má stěžovatelka za to, že orgány rozhodující v přípravném řízení nejsou místně příslušné, resp. zdůvodnění obsažené v napadeném usnesení dozorující státní zástupkyně, podle něhož "rozhodujícím kritériem [místní příslušnosti] byla skutečnost, že jedna z výpovědí, které stěžovatelka v průběhu trestního stíhání vedeném proti J. Č. a Ing. P. H. učinila, byla v obvodu Prahy 1", považuje stěžovatelka za nedostatečné. Stěžovatelka mimo jiné poukázala na to, že obsahově shodné výpovědi jako v Praze učinila již ve dnech 2. 3. a 3. 5. 2007 v Olomouci. K založení místní příslušnosti v Praze 1 došlo podle stěžovatelky na základě v ústavní stížnosti vylíčených "podivných" okolností a zejména pak v důsledku nepřípustného přenesení vyšetřování J. Č. z Přerova do Jihlavy. Podle názoru stěžovatelky tímto postupem došlo k porušení práva na zákonného soudce, resp. práva na řízení před nezávislým a nestranným soudem, neboť charakteristika zákonného soudce musí být vztažena nejen na soudce, ale na každého, kdo může z titulu své pravomoci činit jakákoliv rozhodnutí jménem státu, tj. na státní zástupce, vyšetřovatele Policie ČR, úředníka státní správy atd.
Pokud jde o porušení obhajovacích práv, stěžovatelka namítla, že ačkoliv o obhájce ex offo žádala již v momentu, kdy se o trestním řízení dozvěděla, byl jí ustanoven až dne 1. 7. 2008, a především byl ustanoven obhájce, který není s případem dostatečně seznámen. Obhajoba, které se stěžovatelce dostalo, je proto formálního charakteru. Stěžovatelka si je sice vědoma, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z výkladu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, podle něhož není zaručeno právo obviněného vybrat si ex offo obhájce ani právo se k výběru potenciálního obhájce vyjádřit. Stěžovatelka je však názoru, že toto právo lze dovodit z práva na rovnost zbraní v trestním řízení.
Samotným trestním stíháním a postupy orgánů činných v trestním řízení došlo podle názoru stěžovatelky k naprosté devastaci jejího soukromého, osobního, rodinného i profesního života, která se bez vlastního přičinění a možnosti to jakkoliv ovlivnit stala mediálně sledovanou osobou. Stěžovatelka je přesvědčena, že s ohledem na to došlo rovněž k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy (čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny). Vzhledem k masivnímu charakteru mediální kampaně dosahují podle stěžovatelky porušení těchto práv intenzity nelidského a ponižujícího zacházení dle čl. 3 Úmluvy.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil a rovněž zrušil ustanovení §39 odst. 3 trestního řádu, podle kterého byl stěžovatelce ustanoven obhájce a které omezilo možnost vlastního výběru obhájce. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud před vydáním konečného rozhodnutí vydal předběžné opatření, kterým napadená rozhodnutí zruší.
Před věcným posouzením ústavní stížnosti soudkyně zpravodajka zkoumala, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání. Ústavní stížnost totiž podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné (a to nejen úzce pojaté procesní) prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"). Zpravidla proto lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé a za předpokladu, že právní řád nenabízí k odstranění porušení základního práva jiné prostředky (např. žalobu na náhradu škody nebo na ochranu osobnosti). Jinými slovy musí nastat situace, kdy je přijato konečné rozhodnutí s neodčinitelnými následky v oblasti základních práv.
Z existující judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zasahování do průběhu trestního řízení v jeho počátcích (v předsoudním stadiu), pokud v této fázi nedojde ke skutečnému zásahu do základních práv a svobod, který by nebylo možné již odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení nebo zadržení). Ústavní soud vycházel z předpokladu, že jeho zásah do rozhodování o zahájení trestního stíhání je jinak považován za nepřípustný. V nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, str. 471) Ústavní soud sice připustil přezkum usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak pouze z důvodu shledané flagrantní libovůle v rozhodování.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (s výjimkou výše uvedeného případu) je třeba ústavní stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení státního zástupce o stížnosti proti zahájení trestního stíhání (dříve "sdělení obvinění") považovat za nepřípustnou, neboť obviněný disponuje v průběhu celého trestního řízení řadou opravných prostředků, jimiž lze eventuální porušení základních práv zhojit, nehledě k tomu, že zjišťování skutkového stavu v trestní věci je procesem, který vyžaduje provádění úkonů, jejichž potřeba se objevuje až v čase. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení by v této fázi byl proto předčasným (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/07, I. ÚS 651/2000, IV. ÚS 349/99, IV. ÚS 1054/08, II. ÚS 2979/07, II. ÚS 674/06 aj., dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Pouze v situaci, kdyby se zahájením trestního stíháním byl spojen neodčinitelný zásah do základních práv obviněného (např. vzetí do vazby, zadržení a otevření zásilek apod.), mohla by být ústavní stížnost přípustná.
Tyto principy je třeba uplatnit i v případě stěžovatelky. Pokud jde o její námitky stran porušení práva na respektování soukromého a rodinného života a námitky týkající se nelidského a ponižujícího zacházení, je třeba v obecné rovině připustit, že každé trestní stíhání představuje omezení práva na soukromí, jakož i omezení dalších základních práv. V konkrétních případech je proto třeba zkoumat legitimitu a proporcionalitu takového omezení, což však je možné až po skončení trestního řízení (srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 428/05, v němž Ústavní soud vyjádřil závěr, že takovou delegitimizující skutečností je bezpochyby zrušení odsuzujícího rozhodnutí nebo zproštění obžaloby). Jakékoliv úvahy Ústavního soudu by byly v tomto směru již v okamžiku zahájení trestního stíhání předčasné, neboť stěžovatelka má před podáním ústavní stížnosti k dispozici jiné prostředky k ochraně svých osobnostních práv (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 334/04).
Pokud jde o porušení práva na zákonného soudce, nelze akceptovat jeho extenzivní výklad podávaný ústavní stížností stěžovatelky, neboť se jedná o ústavní garanci vížící se výlučně k rozhodování soudce, které jediné je schopno vyvolat neodčinitelné zásahy do sféry základních práv osob. Tohoto práva se může stěžovatelka rovněž domáhat případně v dalších fázích trestního řízení, pokud by trestní řízení neskončilo již v jeho přípravné fázi, konkrétně může své právo uplatnit po podání obžaloby, kdy lze vznést námitku místní nepříslušnosti soudu.
Rovněž pak úvahy Ústavního soudu týkající se obhajovacích práv stěžovatelky by byly v současné fázi trestního řízení předčasné, neboť na počátku trestního stíhání nelze určit, zda je obhajoba skutečně pouze formální a iluzorní, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala. Nicméně sama stěžovatelka uváděnými odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dokládá, že také v tomto bodě je stěžovatelkou zastávaný výklad extenzivní, neboť v případě ustanovení obhájce ex offo není na ústavní úrovni současně garantováno právo na svobodný výběr konkrétní osoby obhájce. Obviněný má právo si osobu obhájce buďto svobodně zvolit a nést jeho náklady, nebo si jej nechat ustanovit bez možnosti ovlivnit výběr konkrétní osoby s tím, že náklady (do okamžiku pravomocného odsouzení) nese stát.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnuta jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o další návrhy stěžovatelky spojené s ústavní stížností (návrh na vydání předběžného opatření a návrh na zrušení §39 odst. 3 trestního řádu), jednalo se o akcesorické návrhy, které sdílejí "osud" ústavní stížnosti a o nichž Ústavní soud v případě odmítnutí ústavní stížnosti nemusí ani rozhodovat samostatným výrokem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj