ECLI:CZ:US:2008:2.US.51.08.1
sp. zn. II. ÚS 51/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti OSDA-ČR-SLOVAKIA1, se sídlem Nádražní 532/157, Ostrava, právně zastoupené JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem Zenklova 117, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007 č. j. 7 Cmo 147/2007-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2006 sp. zn. 55 Cm 401/2006, a to ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel podal dne 13. 11. 2006 žalobu na zaplacení částky 197 472 Kč z titulu protiplnění, na které mu vznikl nárok v důsledku výkupu účastnických cenných papírů podle §183i až 183n obchodního zákoníku. Dříve, než soud I. stupně začal jednat ve věci samé, vzal stěžovatel coby žalobce žalobu zpět s tím, že po podání žaloby žalovaný dlužnou částku zaplatil. Krajský soud proto usnesením řízení zastavil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 49 349,30 Kč. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal žalovaný odvolání, v němž tvrdil, že k přechodu akcií žalobce došlo dne 20. 10. 2006 a podle usnesení valné hromady ze dne 26. 8. 2006 činí lhůta pro vyplacení protiplnění menšinovým akcionářům 2 měsíce od rozhodné skutečnosti, kterou je zápis v SCP. Podle názoru žalované jde o dostatečnou lhůtu, odpovídající pojmu "bez zbytečného odkladu". Žalovaný nadto informoval dopisem ze dne 10. 10. 2006 minoritní akcionáře o tom, že protiplnění bude vypláceno dne 20. 11. 2006. Vrchní soud v Praze na základě odvolání žalobce změnil výrok o náhradě nákladů řízení s odůvodněním, že zásadním v daném případě je to, zda bylo plněno proto, že byla podána žaloba či nikoli, tedy zda chování žalovaného bylo v příčinné souvislosti s podáním žaloby či nikoli. Žalovanému vznikla povinnost platit dne 20. 10. 2006, žaloba podaná dne 13. 11. 2006 nebyla žalovanému vůbec doručována a ten přesto dne 21. 11. 2006 prostřednictvím banky žalobci zaplatil. Učinil tak způsobem a ve lhůtě uvedené v informačním dopisu a na základě zmíněného usnesení valné hromady (zapsaného v obchodním rejstříku). Odvolací soud lhůtu pro zaplacení považoval z hlediska dikce §183m odst. 3 obchodního zákoníku za adekvátní, odpovídající v dané konkrétní věci lhůtě "bez zbytečného odkladu." Podle názoru soudu tedy bylo na místě aplikovat ust. §146 odst. 2 větu první o. s. ř..
S názorem odvolacího soudu stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žaloba byl vzata zpět pro chování žalovaného, který po podání žaloby uhradil žalovanou částku, přičemž šlo o žalobu důvodnou. Obě podmínky §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. tedy byly splněny současně, a proto existuje zřejmé a nezpochybnitelné právo stěžovatele na úhradu nákladů řízení. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 450/05, ve kterém je vysloven právní názor podporující právní názor stěžovatele.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze. Podle jeho přesvědčení je rozhodnutí správné a zákonné a odpovídá konkrétním podmínkám dané věci.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze v daném případě považovat za důvodnou.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že problematika náhrady nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Nicméně i na základě rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení může dojít k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jedná se obvykle o situace, kdy v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry soud nezdůvodní vůbec, nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně když odůvodnění jeho rozhodnutí evidentně trpí značnými rozpory, event. uplatní-li soud při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou důvody, jež zcela očividně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, č. 96, nález ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 194/98, publ. tamtéž, sv. 21, č. 34; nález ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, publ. tamtéž, sv. 23, č. 100, nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Nutno zdůraznit, že vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, v jejichž případě neexistuje bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné ("kvalifikované") vady dosahovat značné intenzity, a to nepochybně větší, než kdyby šlo o věc samu, aby vůbec věc posouvaly do ústavněprávní roviny.
O takový případ se v nyní posuzované věci nejedná. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci III. ÚS 450/05, podle nichž "skutečnost, že žalovaný nevěděl o podané žalobě v době, když pohledávku žalobce tomuto hradil, je z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu zjevně nerozhodná; pokud z tohoto důvodu odmítne soud náhradu nákladů žalobci přiznat, ačkoliv jinak jsou podmínky citovaného ustanovení splněny, postupuje v rozporu s jednoznačným zněním kogentní normy, v důsledku čehož je jeho rozhodování zatíženo prvkem libovůle a tím je i v rozporu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Ústavní soud však při posuzování ústavních stížností neaplikuje vlastní judikaturu pouze mechanicky, ale porovnává konkrétní skutkové okolnosti toho kterého případu, které je mohou od sebe odlišovat. V případě stěžovatele lze nalézt zásadní skutečnosti, které jej od jím citovaného případu, řešeného nálezem sp. zn. III. ÚS 450/05, odlišují.
Podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)." V daném případě vzal žalobu zpět stěžovatel (žalobce) a tím zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Otázkou, kterou musely oba obecné soudy řešit, bylo, zda se tak stalo pro chování žalovaného, přičemž soud odvolací tuto otázku vyřešil odlišně od soudu I. stupně. Jak vyplývá ze skutkových okolností případu, k přechodu akcií na žalobce došlo dne 20. 10. 2006 a ten podal žalobu již dne 13. 11. 2006 (žaloba nebyla žalovanému doručována), ačkoliv z usnesení valné hromady ze dne 26. 8. 2006 vyplývalo, že lhůta pro vyplacení protiplnění menšinovým akcionářům činí 2 měsíce od rozhodné skutečnosti, kterou je zápis ve SCP. V informačním dopisu adresovaném menšinovým akcionářům žalovaný uvedl, že protiplnění bude vypláceno od 20. 11. 2006. Dne 21. 11. 2006 pak skutečně nárokovou částku ve výši 197 472 Kč prostřednictvím banky stěžovateli zaplatil. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný bez ohledu na podanou žalobu řádně splnil to, k čemu jej zavázala valná hromada a dodržel lhůtu, o níž byli akcionáři předem informováni. S námitkou stěžovatele, že se v daném případě nejednalo o lhůtu "bez zbytečného odkladu" dle §183m odst. 3 obchodního zákoníku, se řádně vypořádal již odvolací soud, který konstatoval, že lhůtu pro vyplacení protiplnění žalovaným lze považovat za odpovídající danému ustanovení, a to vzhledem k množství akcionářů a rozsahu úkonů, které bylo třeba k převodu peněz učinit.
Závěrem je tedy na místě konstatovat, že odvolací soud tím, že nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, neporušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Podle názoru Ústavního soudu by naopak přiznání náhrady nákladů řízení vzhledem na shora uvedené skutečnosti bylo nespravedlivé vůči žalovanému, který svým chováním, které bylo menšinovým akcionářům dopředu oznámeno, nijak nezapříčinil, že protiplnění (poskytnuté dle soudu ve lhůtě odpovídající §183m odst. 3 obchodního zákoníku) bylo vymáháno soudní cestou
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nebyla stěžovateli způsobena újma na jeho ústavně garantovaných lidských právech a svobodách, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu