ECLI:CZ:US:2008:3.US.1412.08.1
sp. zn. III. ÚS 1412/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. P. K., B) nezl. Pavla K. (jedná se o pseudonym), C) nezl. Radka K. (jedná se o pseudonym), stěžovatelé A), B), C) právně zastoupeni Mgr. Janem Kutějem, advokátem AK se sídlem Preslova 1269/17, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. 56 Co 147/2007, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. 56 Co 148/2007, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. 56 Co 548/2007, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. 56 Co 550/2007, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. Nc 358/2007 a dále proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. května 2007 sp. zn. 22 Nc 8/2004 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. prosince 2006 č. j. 22 Nc 8/2004-1067, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a dále Mgr. E. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. června 2008, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 15. července 2008 a dne 17. července 2008, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení článku 10, článku 32, článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 7, článku 19 a článku 29 Úmluvy o právech dítěte, jakož i článku 5 dodatkového Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit zcela náklady jejich zastoupení před Ústavním soudem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. 56 Co 147/2007 bylo změněno usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 11. prosince 2006 č. j. 22 Nc 8/2004-1034 tak, že nezletilé děti Pavel a Radek se svěřují do výchovy matky.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. 56 Co 550/2007 bylo změněno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. července 2006 sp. zn. 22 Nc 8/2004 tak, že místem předávání dětí v souvislosti s realizací rodičovského styku otce s dětmi je bydliště matky; dále byl uvedeným usnesením krajského soudu zrušen výrok pod bodem II. usnesení soudu prvního stupně; dále bylo uvedeným usnesením krajského soudu rozhodnuto, že se mění rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. dubna 2005 č. j. 22 Nc 8/2004-245 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 2006 sp. zn. 61 Co 587/2006 v části týkající se místa předávání nezletilých dětí.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. 56 Co 148/2007 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. prosince 2006 č. j. 22 Nc 8/2004-1067, kterým soud zamítl návrh otce ze dne 19. prosince 2006 na vydání předběžného opatření, kterým otec dětí požadoval stanovení dohledu nad nezletilými dětmi, svěření nezletilých do své výchovy a zákaz styku nezletilých dětí s druhem matky Ing. M. Š. a mateřským dědečkem J. H.
Unesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. 56 Co 548/2007 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. května 2007 sp. zn. 22 Nc 8/2004, kterým soud zamítl návrh otce ze dne 16. května 2007 na vydání předběžného opatření - stanovení dohledu nad nezletilými dětmi.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2008 sp. zn. Nc 358/2007 bylo rozhodnuto, že soudkyně Mgr. Dobroslava Žižková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy umožňují matce nezletilých dětí, aby bezohledně a na úkor vlastních dětí prosazovala své pochybné zájmy a že obecné soudy záměrně podporují "matčinu výchovnou patologii". Stěžovatelé uvádějí, že hned v počátku řízení matka bezohledně oba nezletilé vyrvala z jejich domova a od té doby s nimi pobývá na různých místech. Obecné soudy tento stav posvětily tím, že "otci nezletilých stěžovatelů s nimi upravily styk přesně podle diktátu matky", přičemž matka nezletilých některé styky svévolně maří. Návrhy na odnětí dětí soudy zamítají pod záminkou, že nemají za dostatečně prokázané, že tato forma výkonu rozhodnutí je vůči nezletilým vhodná, avšak vůbec se nevypořádaly s návrhy prvního stěžovatele na ukládání pokut matce. V důsledku patologického působení na výchovu nezletilých dětí došlo podle názoru prvního stěžovatele k hrubému narušení příznivého stavu a vývoje nezletilých dětí. První stěžovatel proto podává opakovaně návrhy na stanovení dohledu nad nezletilými dětmi, které jsou obecnými soudy zamítány. Výše uvedeným postupem obecných soudů, uvádí stěžovatelé, je dlouhodobě porušováno především ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu, tedy na spravedlivý proces, a na vzájemné vykonávání a přijímání rodičovské výchovy a péče, tedy na rodinný život. Dosud je obecnými soudy předběžně upraven styk nezletilých dětí s otcem v tak nízkém rozsahu - a v současnosti již jen hypoteticky- že umožňuje sice krátkodobě navštěvovat, nikoliv však již vychovávat své děti. Dochází tak k porušování článku 32 odst. 4 Listiny a příslušných ustanovení mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrhy prvního stěžovatele, kterými se domáhal změny tohoto dlouhodobě nastoleného protiprávního stavu, obecné soudy neakceptují a odmítají tak poskytnout všem stěžovatelům ochranu jejich práv, přestože k této ochraně jsou podle článku 90 Ústavy ČR povolány především. Právo všech stěžovatelů na soudní ochranu je porušováno dále nečinností obecných soudů ve výkonu rozhodnutí, neboť soud předběžné opatření o úpravě styku důsledně nevynucuje, ačkoliv i on je tímto rozhodnutím vázán.
Dále stěžovatelé s odvoláním na ust. §83 zákona o Ústavním soudu navrhli, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit zcela náklady jejich zastoupení před Ústavním soudem, a to ve výši 13 500,- Kč. Svůj návrh odůvodňují tím, že jejich práva měly ochránit již obecné soudy. Pokud by obecné soudy postupovaly jak měly, nevznikly by stěžovatelům náklady spojené s podáním této ústavní stížnosti, neboť tuto by stěžovatelé v takovém případě ani nepodali.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí se svěřením nezletilých dětí do výchovy jejich matky, které je vyčítáno nezajištění vhodného výchovného prostředí. Z tohoto důvodu se první stěžovatel bezúspěšně domáhal u obecných soudů stanovení dohledu nad nezletilými. V ústavní stížnosti je rovněž namítáno, že matka nezletilých některé styky prvního stěžovatele s nezletilými maří, přičemž o návrzích na výkon rozhodnutí z roku 2005 soud nerozhodl.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (článek 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud tyto soudy při svém rozhodování respektují zákonné podmínky.
Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Podle ust. §102 odst. 1 o. s. ř., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Zákon nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno až tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba upravit zatímně poměry účastníků, přičemž ostatní rozhodné skutečnosti musí být alespoň osvědčeny a musí se tedy jevit alespoň jako pravděpodobné. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ust. §74 o. s. ř., a rovněž ust. §76 o. s. ř.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.
Ústavní soud ověřil, že napadená rozhodnutí spočívají na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud chápe úsilí prvního stěžovatele o co nejširší kontakt se svými nezletilými dětmi v době, kdy dochází k neshodě mezi ním a matkou dětí. Jsou to však především rodiče, pro které by měl být nikoliv jejich, ale zájem dětí předním hlediskem při jakémkoliv rozhodování, které se jejich dětí dotýká. V daném případě však rodiče zřejmě nebyli schopni se o výchově svých dětí dohodnout, a proto k jejich návrhům rozhoduje soud. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí obecného soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám rozhodl o výchově a úpravě styku s rodiči tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilým dětem, a to v souladu s článkem 3 Úmluvy o právech dítěte. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.
K námitce prvního stěžovatele ohledně průtahů v řízení spočívajících v tom, že Okresní soud Plzeň - město doposud nerozhodl o návrzích otce na výkon rozhodnutí o úpravě styku prvního stěžovatele s nezletilými, Ústavní soud poukazuje na to, že novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., byla v právním řádu s účinností od 1. července 2004 zakotvena nová úprava stížnosti na průtahy v řízení, na kterou nyní navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (ust. §174a zákona o soudech a soudcích). Právě využití postupu podle uvedeného ustanovení považuje Ústavní soud po 1. červenci 2004 za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. I. ÚS 300/04, sp. zn. III. ÚS 570/04, III. ÚS 588/04, sp. zn. III. ÚS 142/06, sp. zn. II. ÚS 32/06, sp. zn. III. ÚS 246/06). Na této již ustálené judikatuře Ústavní soud setrvává i nadále. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by první stěžovatel uvedeného procesního prostředku využil.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Dospěl-li Ústavní soud z vyložených důvodů k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, nebylo třeba se již zabývat otázkou práva stěžovatele Ing. P. K. zmocnit (i za své syny) advokáta k podání ústavní stížnosti i jejich jménem (srov. obdobný postup v usnesení sp. zn. IV. ÚS 769/07, IV. ÚS 770/07, sp. zn. I. ÚS 1099/08). Očividnou kolizi zájmů (srov. ust. §37 odst. 1 zákona o rodině) vyplývající z toho, že v dané věci je vedlejší účastnicí řízení zahájeného podáním návrhu matka nezletilých stěžovatelů, nebylo proto nutno procesně řešit.
Vyhověno nemohlo být ani návrhu na zaplacení nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení státem. Podmínkou vyhovění takového návrhu dle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž je, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta; tato podmínka tedy v souzené věci splněna není.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu