ECLI:CZ:US:2008:3.US.2458.07.1
sp. zn. III. ÚS 2458/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Euro Region CZ s. r. o., se sídlem ve Vestci 309, Jesenici u Prahy, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Kněžská 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 Afs 60/2006-94, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2006, č. j. 10 Ca 203/2005-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 203/2005 se podává následující.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2005, č. j. 1997/120/2005, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni ze dne 16. 11. 2004, č. j. 34401/04/088970/2589, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období r. 2002 ve výši 328 600 Kč. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo v rámci daňové kontroly zjištěno, že smlouvou ze dne 1. 1. 2002 (ve znění dodatku ze dne 5. 1. 2002) uzavřela stěžovatelka (jako pronajímatelka) se společností Euro Region I CZ s. r. o. (jako nájemcem) smlouvu o nájmu nebytových prostor s nájemným ve výši 192,70 Kč za m2 a rok (bez daně z přidané hodnoty, dále jen "DPH"), že stěžovatelka a nájemce byli v době uzavření smlouvy osobami ekonomicky a personálně spojenými, a že v předchozím roce stěžovatelka pronajímala tytéž prostory (za stejných smluvních podmínek) "nezávislým" osobám za roční nájemné 1 061 Kč za m2; přitom obvyklá cena pronájmu nebytových prostor v dané lokalitě činila v rozhodné době 530 Kč až 1560 Kč za m2 ročně. Protože stěžovatelka ani k opakované výzvě tento rozdíl uspokojivě nedoložila (§23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, dále jen "zákona o daních z příjmů"), upravil správce daně o zjištěný rozdíl (zde mezi cenou za m2, za kterou stěžovatelka nebytové prostory pronajímala v roce 2001 a v roce 2002) základ daně. V odvolacím řízení stěžovatelkou dodatečně předložené důkazní prostředky (kopie nájemních smluv srovnatelných subjektů, znalecký posudek Ing. E. S.) k jiné výši ceny obvyklé za pronájem v dané lokalitě (290 Kč za m2 a rok) nebyly jako důkaz osvědčeny, neboť podle odvolacího orgánu vycházely "ze smluvních nájemních vztahů uzavřených za specifických podmínek a ... z nepřesných údajů".
O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku položil důraz to, že cenu 1 061 Kč za m2 lze považovat za obvyklou cenu nájmu, když stěžovatelka "tak činila v předchozím ... období sama a .... tato částka odpovídala průměru hodnoty nájmu v daném prostoru pro obdobné podnikatelské účely"; byl-li v řízení opatřen dostatek důkazů o ceně sjednané mezi nezávislými osobami, nebylo pak důvodu, aby pro účely §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů byla cena zjišťována znaleckým posudkem. Ani z důkazu k tvrzení o rozsahu pronajímaných nebytových prostor, předloženého až v řízení před soudem, nelze usuzovat, že "byl rozsah pronajímaných prostor stanoven chybně", jestliže správní orgán vycházel z písemností, které měl v řízení k dispozici. K tomu dále soud poznamenal, že tento důkaz odpovídá "ověřenému stavu" ke dni 1. 11. 2004, a nikoliv stavu v rozhodném období r. 2002. Tvrzení o porušení §31 odst. 2 daňového řádu tudíž soud odmítl s tím, že si správce daně pro zjištění ceny nájmu opatřil dostatek podkladů, ve vztahu k nimž pak náležitě hodnotil i znalecký posudek Ing. S.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Jako nepřesný a zavádějící odmítl stěžovatelkou předestřený výklad §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, poukazuje na to, že není pochyb, že stěžovatelka a nájemce jsou osobami personálně propojenými ve smyslu tohoto ustanovení. K důkazu souborem listin k tvrzení o skutečném rozsahu pronajímaných prostor kasační soud uvedl, že rozhodné (neověřené) navazující listiny, obsahující údaje o výměře jednotlivých místností v 1. a 2. podlaží, "nelze než vyhodnotit jako neprůkazné a pro potřeby dokazování nepoužitelné", jelikož "provedení důkazu (jimi) by ... nemohlo vést k vyvrácení či zpochybnění závěrů ... žalovaného"; krajský soud proto nepochybil, jestliže je k důkazu "neakceptoval". Stěžovatelčina argumentace ohledně dokazování v řízení před správními soudy pak podle kasačního soudu svědčí o "nepochopení kasačního principu, jímž je ... ovládáno".
Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě byly překročeny hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, a v důsledku toho došlo k "extrémnímu rozporu" mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými a právními závěry. V podrobnostech namítla, že byl-li z důvodu vytýkaných vad předložených listin "o výměře hotelu Konsul" tento důkaz vyhodnocen jako neprůkazný a nevěrohodný, resp. pro "potřeby dokazování nepoužitelný", pak měla být na tuto skutečnost upozorněna a k odstranění "závady" vyzvána. Oba soudy podle ní též nevzaly v úvahu, že předmětem nájmu "není nebytový prostor ... nýbrž ... celá nemovitost, resp. komplex budov, ... tedy nikoli konkrétně vyjmenované místnosti označené jako nebytové prostory, jež by se měly řídit režimem vyhl. č. 116/90 Sb.", a tato skutečnost podle jejího názoru má vliv na cenu nemovitosti. Stěžovatelka má za to, že argumentace v žalobě i kasační stížnosti "je podložená důkazy", přičemž na mnohé z nich mohla reagovat až na základě pozdějších tvrzení v průběhu řízení; odmítnutí "zabývat se důkazy podanými po vydání ... platebního výměru, je ze strany soudů extrémním ovlivněním práva na takové v důkazy usuzovat v době, kdy je ještě celá věc posuzována ve správním řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování, jmenovitě že vadně aplikovaly §77 s. ř. s. .
Ohledně hodnocení správními orgány a obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§2 odst. 3 daňového řádu, §77 s. ř. s., resp. §120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Nic takového v posuzovaném případě dovodit nelze, jde-li o - rozhodná - zjištění o ceně nájmu v místě obvyklé (zde zejména znaleckého posudku), resp. o naopak podružné úvahy o "skutečné" výměře pronajímaných prostor. Správním orgánům, resp. obecným soudům, nelze relevantně vytknout, že své závěry dostatečně a přiléhavě neodůvodnily.
O existenci ústavněprávně relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci, jak byly výše vymezeny, v daném případě tedy nejde.
Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu