ECLI:CZ:US:2008:3.US.2662.08.1
sp. zn. III. ÚS 2662/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. Z., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2008, č.j. 2 To 99/2008-25056, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2008, č.j. 39 T 5/2008-24830, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
K tomu mělo dojít tím, že oba soudy rozhodující o vazbě se dostatečně nevypořádaly s povinnostmi, jež na ně kladou rozhodná ustanovení §71 odst. 4 a §67 písm. a) tr. řádu a nezohlednily kasační nález Ústavního soudu 12. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 897/08, dříve vydaný v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován pro trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 a 4 tr. zákona.
O vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 7. 2007, sp. zn. 70 Nt 3641/2007, a toto rozhodnutí Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 8. 2008, sp. zn. 9 To 446/2007, potvrdil.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka Brno, usnesením ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 VZV 4/2005, rozhodlo podle §73b odst. 2 ve spojení s §71 odst. 3 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 9 To 575/2007, byla dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení státního zástupce zamítnuta.
Posléze Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka Brno, usnesením ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 3 VZV 4/2005, rozhodlo podle §73b odst. 2 ve spojení s §71 odst. 3 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě opět; usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 9 To 68/2008, pak byla dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelova stížnost znovu zamítnuta.
Obě tato rozhodnutí Ústavní soud nálezem ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 897/08, zrušil. Vyslovil, že usnesení "nesplňují požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění a naopak jsou povšechná a obecná"; nevyhovují proto požadavkům vyplývajícím z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Rokhlinová proti Rusku), jakož i Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 103/99, N 17/17 SbNU str. 121 nebo sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU str. 379, respektive nálezy sp. zn. IV. ÚS 226/05, N 126/37 SbNU str. 587, sp. zn. III. ÚS 566/03, N 48/33 SbNU str. 3 či sp. zn. I. ÚS 603/07).
Posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě [§67 písm. a), §71 odst. 4, 6 tr. řádu]; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla též napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V jednotlivostech stěžovatel uvedl následující:
1. Krajský soud v Brně ve svém usnesení z 29. 8. 2008 nezdůvodnil, z jakých důvodů je nutné jej ponechat i nadále ve vazbě, když "ve lhůtě 3 měsíců od posledního rozhodnutí nebyla jeho trestní věc skončena". Namísto toho "pouze odkazuje na již vydaná svá rozhodnutí".
2. Vrchní soud v Olomouci pochybil, pakliže nepřihlédl k jím uvedeným námitkám, "především rozvedeným" nálezem sp. zn. II. ÚS 897/08; svůj postup přitom soud zdůvodnil tím, že předmětný nález není založen ve spisu a byl přiložen "pouze v kopii". Obecné soudy podle jeho názoru nedostály ani požadavkům kladeným judikaturou Evropského soudu pro lidská práva odkazovanou v nálezu sp. zn. II. ÚS 897/08 "(Letellier proti Francii, Müller proti Francii, Jecius proti Litvě nebo Rokhlinová proti Rusku)", podle níž "závažnost stíhaného jednání sama o sobě nemůže ospravedlnit držení ve vazbě". Soudy tím doposud "náležitě, konkrétně a relevantně neodůvodnily další trvání vazby dle §71 odst. 4, 6 tr. řádu".
3. Pakliže Vrchní soud v Olomouci uvedl, že "vyhodnocením odposlechů ze záznamů telekomunikačního provozu bylo zjištěno, že se ... nejpozději od roku 2003 zdržoval na neznámém místě v zahraničí", jde o tvrzení "naprosto nepřezkoumatelné, když není uvedeno o jaké konkrétní odposlechy se jedná", resp. "nelogické a zjevně nesmyslné". Oproti tomu zdůrazňuje, že plnil program Probační a mediační služby a řádně ji informoval o místě svého pobytu; policejní komisař, který "prováděl příslušná šetření u Probační a mediační služby" znal místo jeho pobytu, "jak dokazuje úřední záznam PČR ze dne 3. června 2004"; přesto mu zasílal předvolání na adresu jeho trvalého bydliště v České republice a nepřebírání této pošty je "jediným zdůvodněním" údajného "skrývání se ... před policií ČR".
4. Není pravda, že "odjel do USA, ačkoliv věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání, přičemž informace, které poskytl probačnímu úředníkovi byly chudé a neověřitelné"; uvádí, že trestní stíhání ve věci bylo zahájeno na konci roku 2005 a jeho pobyt v zahraničí "byl odsouhlasen probační a mediační službou v roce 2003". Rovněž "nepožádal o občanství USA, pouze o investorské vízum, typ H1-B, které dovoluje přijíždět do USA jako investor, nikoli jako turista, ale s občanstvím to vůbec nesouvisí", přičemž "ve spise pak není žádná zpráva amerických úřadů", z níž by plynulo, že naopak o americké občanství žádal; je zde "pouze zpráva policie ČR, která to tvrdí".
5. Byl sice "vyslýchán jako obviněný dne 26. 4. 2002", ale "z jiné trestné činnosti, ze které byl později zproštěn obžaloby".
6. Obecné soudy se doposud nevypořádaly s tím, zda-li i nadále je nevyhnutelné, aby i nadále setrvával ve vazbě, a zda-li vazbu není možno nahradit jiným vhodným způsobem, a připomíná, že požádal dne 29. 8. 2008 o propuštění z vazby na svobodu, s odkazem na §72 odst. 3 tr. řádu poukázal na nové důvody, avšak do současné doby nebylo o této žádosti rozhodnuto, ačkoliv by měl o takovéto žádosti "soud rozhodnout neodkladně, nejpozději do 5-ti pracovních dnů"; nebylo ani dosud postupováno obecnými soudy podle §314h odst. l tr. řádu, ačkoliv od vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 897/08 "uplynula delší doba".
Obecné soudy se ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla intimována zástupci stěžovatele) odvolaly na vydaná rozhodnutí, jež mají za věcně správná; na uplatněných (stěžovatelem namítaných) názorech i procesních postupech setrvaly, a ústavní stížnost mají za neopodstatněnou.
Krajský soud v Brně rovněž poukázal na odůvodnění vlastního (nepravomocného) usnesení ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 39 T 5/2008, kterým byla zamítnuta další žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Stěžovatel v replice soudům opětovně oponoval a dal najevo, že ústavní stížnost nadále považuje za důvodnou.
Obecné soudy se podle stěžovatele "doposud nevypořádaly" s nálezem sp. zn. II. ÚS 897/08 ve smyslu §314h tr. řádu, předmětný nález nebyl ještě doručen Krajskému soudu v Brně, Krajský soud v Brně o žádosti o propuštění z vazby podané dne 29. 8. 2008 rozhodl - v rozporu s §72 odst. 3 tr. řádu - až dne 24. 10. 2008, Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření nepřípadně existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu "odvíjí zejména od zpráv vydaných v rámci probace ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 13/99", obecné soudy nereflektovaly relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a nevyjádřily se ani k možnosti nahrazení vazby jiným institutem, zejména peněžitou zárukou, o níž míní Krajský soud v Brně, že "ve výši 1 600 000 Kč je nízká", konkrétně již však neuvádí, z jakých důvodů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §71 odst. 3, 4 a 6 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 897/08.
Tento názor však Ústavní soud nesdílí.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Podle §71 odst. 3 a 4 tr. řádu platí, že jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
V ustanovení §71 odst. 6 tr. řádu je zakotveno pravidlo, že ponechá-li soud obviněného ve vazbě, nebo rozhodne-li soud o vzetí obviněného do vazby až po podání obžaloby, je povinen postupovat obdobně, jako je uvedeno v odstavci 4.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci především, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) ve spojení s §71 odst. 3, 4 a 6 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům vytýkat nelze, a to ani v otázce odhadu výše hrozícího trestu ani důsledků okolnosti, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo vedeno podle §302 a násl. tr. řádu jako řízení proti uprchlému (resp. jeho důvodů), což Ústavní soud nezpochybnil ani v usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 723/05, kterým byla coby zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost navrhovatele směřující rovněž proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu ve vedení trestního řízení proti němu jako proti uprchlému".
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti trvání "útěkové" vazby byly hodnotitelé i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul), k dispozici není.
K jednotlivým námitkám stěžovatele pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Vrchní soud v Olomouci v ústavní stížností napadeném usnesení (v intencích usnesení Krajského soudu v Brně) vysvětlil (oproti námitkám stěžovatele), že "trestní řízení v dané trestní věci je vedeno proti deseti obžalovaným, přičemž se jedná o rozsáhlou věc, kdy spisový materiál obsahuje prozatím přes 25 tisíc listů, hlavní líčení se konala ve dnech 15. až 17. 7. 2008, 11., 12., 15., 17. 9. 2008 a hlavní líčení je nařízeno na dalších deset jednacích dnů, kdy je předvolána celá řada svědků, neshledal stížnostní soud neodůvodněných průtahů. S ohledem na rozsah dokazování nebylo proto možno trestní věc ve lhůtě tří měsíců od posledního rozhodnutí o ponechání ve vazbě skončit. Současně je nutno uvést, že vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným i nadále existuje důvodná obava, že propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu hrozí, že bude zmařeno či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání."
Kritizovatelný názor, týkající se "přiložení" dovolávaného nálezu Ústavního soudu "pouze v kopii", je ve výsledku limitován okolností, že Vrchní soud v Olomouci vycházel z toho, "že takový nález byl vydán", a jeho usnesení - jakož i usnesení Krajského soudu v Brně - k nosným důvodům tohoto rozhodnutí (a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) adekvátně přihlíželo. Soudům nelze ani vytýkat, že by jejich argumentace byla "neúplná a paušální", a za podstatné nutno mít, že nedostatky odůvodnění, kritizované tímto nálezem, přiměřeně odstranily, resp. již neopakovaly.
V (nepravomocném) usnesení ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 39 T 5/2008, Krajský soud v Brně obsáhle a podrobně (na cca patnácti stranách textu) popsal obtíže v komunikaci soudů se stěžovatelem v tomto, jakož i v předchozích dvou trestních řízeních, včetně poruch při doručování úředních písemností, nedostavování se k soudu apod. Ačkoli samozřejmě nelze správnost či ústavnost napadených rozhodnutí poměřovat z pohledu rozhodnutí následného, tam popsaná - a zjevná - absence stěžovatelovy discipliny ve vztahu k soudním řízením, objektivně zakotvená již v době vydání posuzovaných rozhodnutí, je - materiálně vzato -v řízení o posuzované ústavní stížnosti použitelná potud, že očividně relativizuje stěžovatelova tvrzení o nedostatku vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. rádu.
Z toho, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 39 T 5/2008, již údaj o jeho žádosti o udělení občanství uvádí coby zprostředkovaný zprávou Policie ČR, nelze vyvodit nic, co by zásadně problematizovalo v řízení vydaná rozhodnutí.
Zmínku o výslechu dne 26. 4. 2002, které stěžovatel vytýká nezařaditelnost do věcného kontextu, Vrchní soud v Olomouci spojil výhradně s úsudkem, kdy byl naposledy v kontaktu s orgány Policie ČR.
Stěžovatelem namítané "požadavky vyplývající z §314h tr. řádu" do posuzovaného trestního řízení mít průmět nemohly, neboť dovolávaný nález Ústavního soudu dopadal do jiného jeho stadia, než ve kterém byla vydána zde napadená rozhodnutí.
V otázce "nahrazení vazby jinými vhodnými prostředky" ústavní stížností kritizované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci též - oproti mínění stěžovatele - poukazuje na to, že "je obžalován z rozsáhlé majetkové trestné činnosti, jedná se o zvlášť závažné trestné činy, nabídnutá výše peněžité záruky jeho otcem byla nízká, jiný institut náhrady za vazbu také nepřichází v úvahu, protože by byl nedostatečnou náhradou za vazbu obžalovaného".
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu