ECLI:CZ:US:2008:3.US.2866.07.1
sp. zn. III. ÚS 2866/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. A. G., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. května 2007 sp. zn. 5 Tdo 525/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2006 sp. zn. 9 To 24/2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006 sp. zn. 4 T 7/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva"). Dále mělo napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů dojít i k porušení článku 39 Listiny a článků 90 a 95 Ústavy ČR.
II.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2006 uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a za to byl podle §256 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 27. 9. 2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a sám podle §259 odst. 3 tr. zák. znovu rozhodl ve věci. Při stejných skutkových zjištěních modifikovaných pouze ve výši způsobené škody odvolací soud uznal stěžovatele opět vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a uložil mu podle §256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody ve stejné výměře jako soud prvního stupně, tedy na 6 let. Pro výkon trestu však obviněného zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze se stěžovatel dopustil trestného činu tím, že jako předseda představenstva a majoritní akcionář obchodní společnosti STAZ Zličín, a. s., uzavřel za tuto obchodní společnost ve dnech 4. 5. 1998, 20. 7. 1998 a 17. 12. 1998 tři kupní smlouvy konkretizované ve výroku odsuzujícího rozsudku o prodeji nemovitostí, které byly ve vlastnictví této obchodní společnosti, a to s obchodní společností VOLTA REAL, a. s., za celkovou kupní cenu ve výši 41 700 000,- Kč a poté, co mu tuto částku kupující společnost postupně ve dnech 30. 11. 1998, 31. 12. 1998 a 25. 1. 1999 zaplatila, získané peníze záměrně nepoužil na úhradu splatné pohledávky ve výši 33 779 377,21 Kč, kterou měla Česká konsolidační agentura vůči obchodní společnosti STAZ Zličín, a. s., ze smlouvy o narovnání ze dne 29. 6. 1995, a neučinil tak ani poté, co tento věřitel podal dne 5. 5. 1999 návrh na prohlášení konkursu na dlužníka - obchodní společnost STAZ Zličín, a. s., nýbrž dne 9. 7. 1999 je použil k nákupu 250 000 kusů akcií obchodní společnosti TELESC, a. s., se sídlem v Brazílii, od brazilského občana G. J. M., přičemž za akcie zaplatil celkem 50 500 000,- Kč, ačkoli v uvedené době měly hodnotu maximálně 1 090 512,50 Kč, a tím způsobil České konsolidační agentuře škodu ve výši nejméně 20 398 521,90 Kč, neboť ta byla jako věřitel v konkursním řízení uspokojena pouze částkou 8 602 478,10 Kč.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dále dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V dovolání stěžovatel vytýkal Vrchnímu soudu v Praze, že jeho rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a že vrchní soud nevzal v úvahu návrhy obsažené v doplněném zdůvodnění odvolání ze dne 9. 6. 2006, zejména nedoplnil dokazování o právní rozbor JUDr. P. K., advokáta a nebyl vyslechnut svědek JUDr. P. K. Stěžovatel dále v dovolání zdůraznil, že senát Vrchního soudu v Praze zdůvodňoval trest, jako by se jednalo o trestný čin v sazbě 5 až 12 let odnětí svobody, nikoli v sazbě 2-8 let, kterou trestní zákon přisuzuje v §256 odst. 4 tr. z. Stěžovatel zde poukazoval na uplynutí doby téměř deseti let od spáchání skutku.
Dovolání stěžovatele však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007 dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto, neboť se opíralo o důvody, které nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ust. §265b tr. řádu.
III.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že se Nejvyšší soud dle jeho názoru nedostatečně zabýval obsahem jím podaného dovolání a odmítl je, aniž by se vypořádal se všemi důvody v něm uvedenými, především se nevypořádal s námitkou, že Vrchní soud v Praze snížil škodu o 8.602.478,10 Kč, čemuž dle stěžovatele mělo odpovídat i přiměřené snížení trestu. Tento postup Nejvyššího soudu ČR dle názoru stěžovatele staví stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že neobstojí námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem ČR aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ČR články 4 a 95 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Za této situace se tedy měl dovolací soud dle názoru stěžovatele zabývat námitkami uplatněnými stěžovatelem a nikoliv dovolání bez přezkoumání věci z formálních důvodů odmítnout. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud ČR nevzaly vůbec v potaz návrh vrchního státního zástupce, který při veřejném zasedání dne 27. 9. 2006 ve svém závěrečném návrhu navrhl korekci uloženého trestu i jeho případné zmírnění vzhledem k značnému snížení škody o částku více než 8.000.000,- Kč.
Dalším důvodem podané ústavní stížnosti ze strany stěžovatele je doba, která uplynula od spáchání skutku, neboť skutek se měl stát v roce 1998 a poslední rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 525/2007 bylo vydáno až dne 16. května 2007, tedy téměř po deseti letech, přičemž předmětné usnesení bylo doručeno až dne 6. 9. 2007. Stěžovatel namítá nepřiměřenou délku vazby a projednání věci soudy všech stupňů vzhledem k době, která uplynula od doby spáchání skutku, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatele garantovaného mu čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť byla nepřiměřeně omezena osobní svoboda stěžovatele a doba, po kterou nebylo od spáchání skutku ve věci soudy rozhodnuto. Za této situace měly soudy všech stupňů dle názoru stěžovatele kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, a to mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, podmíněným odkladem odnětí svobody, popřípadě jiným zmírněním trestu. Dle názoru stěžovatele bylo povinností obou obecných soudů respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, resp., jeho nosné myšlenky vztahující se k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Za těchto okolností stěžovatel pokládá rozhodnutí obecních soudů za rozporná s ústavně zaručeným právem stěžovatele, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnulo v přiměřené lhůtě, a ve svém důsledku tak porušující základní právo stěžovatele garantované mu článkem 8 odst. 2 Listiny, jelikož nepřiměřeně omezila osobní svobodu stěžovatele.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Takové porušení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele v odůvodnění jeho ústavní stížnosti lze uvést následující:
K otázce uplatnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
Pokud jde o otázky dovolacích důvodů ve smyslu ust. §265b tr. řádu, resp. o otázky přílišného formalismu či libovůle v dovolacím řízení, Ústavní soud se jimi zabýval již v množství svých rozhodnutí, jen namátkou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02, v usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03 a zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 (viz internetová databáze rozhodnutí ÚSČR na http://nalus.usoud.cz). Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě výlučně nejzávažnějších právních vad napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, a to vad procesních i hmotněprávních. Podobně jako u ostatních dvou mimořádných opravných prostředků, známých platnému trestnímu řádu, i u dovolání dochází k průlomu do právní moci rozhodnutí, a proto vyhovění dovolání zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu. V konkrétním případě proto musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které předcházelo pravomocnému rozhodnutí, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které napadené rozhodnutí nemůže obstát, takže není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Proto lze dovolání jako mimořádný opravný prostředek podat toliko z důvodů taxativně vymezených v ust. §265b tr. řádu.
Ve svém výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 Ústavní soud ovšem konstatoval, že se dovolací řízení v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, vymezeného Úmluvou a Listinou. Dle judikatury Ústavního soudu musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v §265b trestního řádu. Dle citovaného nálezu tedy neobstojí ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy, zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (čl. 37 odst. 3 Listiny). Dle citovaného nálezu nelze přezkumný rámec vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Základní práva musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků.
Jak se Ústavní soud přesvědčil z odůvodnění napadených rozhodnutí, v trestní věci stěžovatele Nejvyšší soud svým rozhodnutím výše naznačené ústavně právně relevantní zásady dovolacího řízení neporušil.
Stěžovatel v podaném dovolání uplatňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že ač Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, podle něhož je prokázaná výše škody o částku 8 602 478,10 Kč nižší, než jak ji zjistil soud prvního stupně, nezmírnil mu uložený trest. Podle názoru stěžovatele senát Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání, při úvaze o výměře trestu ,,mylně vycházel z toho, že trestní sazba trestu odnětí svobody podle §256 odst. 4 tr. zák. činí 5 až 12 let, ačkoli měl správně ukládat trest odnětí svobody ve výměře na 2 roky až 8 let". Uvedené domněnce podle stěžovatele odpovídala i ústní odůvodnění předsedou senátu při vyhlášení napadeného rozsudku, v němž uvedl, že stěžovateli byl vyměřen trest odnětí svobody u dolní hranice zákonné trestní sazby. Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. V dovolacím řízení byl pro Nejvyšší soud rozhodující výrok o trestu obsažený v napadeném rozsudku odvolacího soudu, podle nějž byl stěžovateli s odkazem na §256 odst. 4 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, neboť stěžovatel dle výroku o vině částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že odstranil část svého majetku a činem způsobil škodu velkého rozsahu (konkrétně přes 20 milionů Kč). Činí-li zákonná trestní sazba za uvedený trestný čin dva až osm let odnětí svobody a stěžovatel byl potrestán šestiletým trestem, je zcela zřejmé, že v dovolacím řízení jen stěží může účinně využít dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. S poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. Nejvyšší soud proto nepochybil, jestliže dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, přičemž lze odkázat na velmi podrobné odůvodnění jeho usnesení.
Obiter dictum je možné konstatovat, že z příslušných výroků ani z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu neplyne žádná skutečnost, jež by odůvodňovala stěžovatelovy domněnky o údajném ,,omylu" obecného soudu ohledně trestní sazby. Naopak vrchní soud výši ukládaného trestu odůvodnil velmi srozumitelně, když s poukazem na hlediska uvedená v ust. §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. zdůraznil vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je zvyšován rozsahem způsobené škody, jež i po stěžovatelem namítaném snížení více než čtyřikrát převyšuje hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Obecný soud přitom jako polehčující okolnost plně zohlednil i dosavadní bezúhonnost stěžovatele na území České republiky.
K otázce délky řízení:
K otázce délky řízení před obecnými soudy lze připomenout, že v judikatuře Ústavního soudu jsou tzv. průtahy podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového ,,zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 466/97, sp. zn. II. ÚS 225/01 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 a další, všechny nálezy jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97 a nález sp. zn. IV. ÚS 628/03). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (nález sp. zn. IV. ÚS 628/03), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 296/04, sp. zn. IV. ÚS 392/05, sp. zn. II. ÚS 168/05).
V současné době je však třeba brát zřetel na dopad zákona č. 160/2006 Sb., jež má za následek nepřípustnost ústavní stížnosti.
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí naposled citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Se zřetelem k této nové právní úpravě je třeba posoudit princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle článku 88 odst. 2 Ústavy.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (článek 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Úmluvy), je proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Konstatovaná nepřípustnost jednoznačně vyvěrá ze změny právní úpravy; v důsledku popsaného legislativního vývoje nebylo možno ústavní stížnost projednat a tedy postupovat podobně jako v citovaných řízeních I. ÚS 296/04, IV. ÚS 392/05 a II. ÚS 168/05. Stěžovateli zůstává ve smyslu citované právní úpravy cesta k nárokování náhrady škody či poskytnutí zadostiučinění otevřena.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaný návrh je třeba v části směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy odmítnout jako nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a v části zbylé jej odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu