ECLI:CZ:US:2008:4.US.1251.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1251/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky KAPPEL, a. s., se sídlem Praha 4, Ohradní 1424/2b, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Praha 1, Široká 6, směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č. j. 23 Co 549/2007-183, kterým byly potvrzeny výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. února 2007, č. j. 28 C 432/2003-126, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného výroku rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 12. února 2007, č. j. 28 C 432/2003-126, rozhodl tak, že žalovaný Ing. I. S. (dále jen "žalovaný") je povinen zaplatit stěžovatelce 939.769,- Kč s příslušenstvím, co do částky 217.006,- Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 167.693,- Kč, stěžovatelka je povinna zaplatit České republice náklady státu - znalečné ve výši 4.295,- Kč a žalovaný je povinen zaplatit České republice náklady státu - znalečné ve výši 18.610,- Kč. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. února 2008, č. j. 23 Co 549/2007-183, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost k plnění, a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a žalovanému uložil zaplatit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení 69.847,- Kč.
Stěžovatelka s v záhlaví citovaným výrokem rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně nesouhlasí a v podané stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když nerozhodly o náhradě nákladů řízení dle ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatelka uvádí, že znalecký posudek byl soudem zadán pro posouzení výše plnění, nikoliv jeho opodstatněnosti (Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí však není uvedeno že by znalecký posudek byl nařízen pro posouzení opodstatněnosti plnění, nýbrž byl - jako jeden z důkazů - nařízen pro posouzení opodstatněnosti výše plnění), a v takovém případě mělo být dle názoru stěžovatelky rozhodnuto o náhradě nákladů řízení dle ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu, když stěžovatelce by nemělo být k tíži, pokud výše nároku je i pro soud otázkou natolik obtížnou, že za účelem jejího zjištění ustanoví znalce.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného výroku rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací soud při svém přezkumu dospěl k závěru, že o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) rozhodl soud prvního stupně správně v souladu s ustanovením §142 odst. 2 občanského soudního řádu a tento svůj závěr odvolací soud dostatečně odůvodnil. Ústavní soud v tomto rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení.
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti to, že obecným soudem mělo být rozhodnuto o nákladech řízení jinak, resp.podle jiného ustanovení a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a též zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelky, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu