ECLI:CZ:US:2008:4.US.2523.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2523/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Křížkové schody 67, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č.j. 20 Co 529/2006-155 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, č. j. 33 Cdo 2239/2007-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a že obecné soudy jednostranně zvýhodňovaly žalobce a porušily tím ústavní princip rovnosti účastníků v řízení před soudem a připustily nepřiměřený zásah do základního lidského práva stěžovatele vlastnit majetek ústavně nekonformním výkladem právních předpisů.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, vyhověl žalobě žalobce J. J. (dále též jen "žalobce") a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému částku 300.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. 12. 1996 do zaplacení z částky 300.000,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (dále též jen "napadené rozhodnutí soudu prvního stupně"). Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí první rozsudek ze dne 12. května 2000, č. j. 10 C 196/99-39, byl v části, jíž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. prosince 1996 do zaplacení usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2000, č. j. 20 Co 81/2000-67, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a kdy jeho v pořadí druhý, žalobu zamítající rozsudek ze dne 31. srpna 2001, č. j. 10 C 196/99-118, byl spolu s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2002, č. j. 20 C 140/2002-160, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2003, č.j. 33 Odo 345/2003-247, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 20 Co 200/2004-76, rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po stěžovateli zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 20. prosince 1996 do zaplacení z částky 300.000,- Kč; v dalším tento rozsudek potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. října 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, č. j 20 Co 200/2004-76, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce po stěžovateli domáhá zaplacení smluvní pokuty, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že smluvní pokuta sjednaná účastníky ve výši 0,33 % z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem na dosud zjištěné okolnosti případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Krajský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. 20 Co 529/2006-155 (dále též jen "napadené rozhodnutí odvolacího soudu"), rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j . 10 C 1/2003-42, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o smluvní pokutě, potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. června 2007, č. j. 33 Cdo 2239/2007-221 (dále též jen "napadené rozhodnutí dovolacího soudu"), zastavil řízení o dovolaní stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. prosince 2003, č. j . 10 C 1/2003-42, odmítl dovolaní stěžovatele i žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006, č. j. 20 Co 529/2006-155, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Napadené rozhodnutí dovolacího soudu napadá stěžovatel projednávanou stížností s poukazem na to, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud nenapravil své dříve učiněné špatné rozhodnutí - rozsudek ze dne 23. října 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost již dne 2. ledna 2007 a tato stížnost byla Ústavním soudem usnesením ze dne 16. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 14/07, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Dne 19. ledna 2008 stěžovatel podáním, označeným ústavní stížnost - rozšíření, dříve citovanou stížnost ze dne 2. ledna 2007 rozšířil, resp. doplnil. S ohledem na to, že o původní stížnosti bylo dne 19. ledna již Ústavním soudem rozhodnuto, avšak stále byla otevřena lhůta k podání stížnosti, bylo toto podání posouzeno jako nový návrh a rozhodnuto o něm samostatným usnesením ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 1311/07. Tímto usnesením bylo stěžovatelovo podání, posuzované jako samostatná ústavní stížnost, Ústavním soudem odmítnuto, a to částečně jako zjevně neopodstatněné a částečně jako nepřípustné. V projednávané stížnosti stěžovatel napadené rozhodnutí dovolacího soudu napadá (s poukazem na to, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud nenapravil své dříve učiněné špatné rozhodnutí - rozsudek ze dne 23. října 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133) v převážném rozsahu s naprosto shodným odůvodněním, jako uváděl ve svých dvou výše uvedených podáních ze dne 2. ledna 2008 a ze dne 19. ledna 2008, směřujících proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133. Nad odůvodnění svých předchozích podání ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu i dalším dvěma v záhlaví citovaným rozhodnutím odůvodňuje stěžovatel tvrzený zásah do svých ústavně zaručených práv pouze velmi stroze. Stěžovatel tvrdí, že soud (aniž by blíže uvedl který soud) porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nebyly při svém rozhodování vázány pouze zákonem a tento zákon nesprávně aplikovaly. Dále měly soudy v řízení jednostranně zvýhodňovat stranu žalobce a porušit tím ústavní princip rovnosti účastníků před soudem a ústavně nekonformním výkladem občanského zákoníku připustit nepřiměřený zásah do základního lidského práva stěžovatele vlastnit majetek. Ve zbývající části odůvodnění ještě stěžovatel rekapituluje vývoj ve věci následující po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133, včetně svých podání k Ústavnímu soudu a rozhodnutí o nich, předestírá důvody vedoucí ho k jeho krokům a polemizuje se závěry rozhodujících soudů. Pokud se týká rozhodnutí o druhé stížnosti stěžovatele ze dne 19. ledna 2008 uvádí stěžovatel, že o ní nebylo rozhodnuto a dovozuje tak další porušení svých práv. K tomu je třeba již na tomto místě uvést, že tato stížnost již projednána byla a bylo o ní rozhodnuto dne 15. listopadu 2007 (přičemž projednávaná stížnost byla podána dne 26. září 2007). S ohledem na tuto skutečnost a proto, že Ústavní soud je vázán petitem stížnosti, se Ústavní soud námitkami stěžovatele ve vztahu k jeho druhé stížnosti podané dne 19. ledna 2007 nebude dále zabývat.
Podstatným rozdílem proti předchozím dvěma stížnostem je skutečnost, že stěžovatel v projednávané stížnosti brojí nejen proti rozhodnutí dovolacího soudu, ale též proti rozhodnutím soudů prvního stupně a soudu odvolacího.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
V záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu napadá stěžovatel převážně prostřednictvím námitek užitých ve vztahu k rozhodnutí, o jehož ústavnosti bylo již rozhodnuto. Toto odůvodnění považuje Ústavní soud ve vztahu k (touto stížností) napadenému rozhodnutí dovolacího soudu za zcela irelevantní. Nad toto odůvodnění stěžovatel tvrdí pouze to, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu tento soud nenapravil své dříve učiněné špatné rozhodnutí - rozsudek ze dne 23. října 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval svoje vlastní rozhodnutí ve formě tzv. precedentů, které však právní řád ČR nezná, a že tudíž Nejvyšší soud aplikoval právo v rozporu se zákonem.
Uvedený náhled stěžovatele Ústavní soud nesdílí. Nejvyšší soud nepochybně neaplikoval nesprávně svoje vlastní rozhodnutí ve formě precedentu, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší soud rozhodl zcela v souladu se zákonem, neboť podle ust. §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), je v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, sjednocovat judikaturu soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Uvedená pravomoc je důležitá pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů, jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického právního státu. V tomto duchu pak Nejvyšší soud postupoval i při rozhodování o přiměřenosti smluvní pokuty, souladu požadavku na zaplacení smluvní pokuty a výkonu práva který nesmí být v rozporu s dobrými mravy, jakož i moderačním právu soudu ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané dle občanského zákoníku, když ve svém odůvodnění mimo jiné odkázal i na vlastní judikaturu, od níž neshledal důvod se v dané věci odchylovat. Jelikož výklad provedený Nejvyšším soudem nebyl natolik extrémní, aby zasáhl do některého ústavně zaručeného práva stěžovatele, nejsou dány podmínky pro zásah Ústavního soudu, a to bez ohledu na to, zda Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožňuje. Ústavní soud, vázán petitem stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, přezkoumal napadené rozhodnutí dovolacího soudu v celém rozsahu, avšak ani poté neshledal žádné pochybení.
Pokud jde o zbývající dvě v záhlaví uvedená a touto stížností napadená rozhodnutí, nepřináší stěžovatel téměř žádnou argumentaci která by měla svědčit o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel, jak je již uvedeno výše, pouze tvrdí, že soud (aniž by blíže uvedl který soud) porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nebyly při svém rozhodování vázány pouze zákonem a tento zákon nesprávně aplikovaly. Dále měly soudy v řízení jednostranně zvýhodňovat stranu žalobce a porušit tím ústavní princip rovnosti účastníků před soudem a ústavně nekonformním výkladem občanského zákoníku připustit nepřiměřený zásah do základního lidského práva stěžovatele vlastnit majetek. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatel navíc uvádí, že tento soud ohledně zamítnutí smluvní pokuty pouze bez jakéhokoli dalšího dokazování převzal názor Nejvyššího soudu o přiměřenosti smluvní pokuty a absenci rozporu s dobrými mravy a ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí pouze odkázal na napadené rozhodnutí dovolacího soudu, ačkoli stěžovatel chtěl dále prokazovat dohodu mezi účastníky sporu o smluvní pokutě z června 1996. Soud však měl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování zamítnout a ve svém rozsudku pouze konstatoval, že výslech dalších svědků by nemohl změnit závazný právní názor Nejvyššího soudu. Tím podle tvrzení stěžovatele Krajský soud v Praze porušil jeho základní právo na spravedlivý proces před nezávislým soudem.
Ústavní soud přezkoumal i touto projednávanou stížností napadená rozhodnutí, opět v celém rozsahu, avšak žádná pochybení, zejména s akcentem na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neshledal. Ústavní soud podotýká, že tato rozhodnutí jsou též náležitě odůvodněna. Tvrzení stěžovatele jsou tak podle názoru Ústavního soudu pouhou polemikou a vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu