ECLI:CZ:US:2008:4.US.901.08.1
sp. zn. IV. ÚS 901/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Duropack Bupak Obaly, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Papírenská 41, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Kněžská 11, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č. j. 13 Cmo 26/2008-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s odkazem na porušení ústavní zásady stanoveného postupu a opomenutí ústavní zásady ochrany práva dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 53 CmI 5/2007-24, určil pravost pohledávky stěžovatelky ve výši 1.721.273,12 Kč přihlášené do konkurzního řízení úpadce Mochovské Mrazírny, a. s. (dále jen "úpadce"), v částce 180.354,12 Kč řízení zastavil a konkurznímu správci úpadce JUDr. Davidu Uhlířovi (dále jen "správce") uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 16.052,- Kč. Proti výroku o nákladech řízení podal správce odvolání, k němuž Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 15. ledna 2008, č. j. 13 Cmo 26/2008-33, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit správci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč.
Stěžovatelka s výrokem v záhlaví citovaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně nesouhlasí a v podané stížnosti tvrdí, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, když toto právo zahrnuje i právo na spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Postup odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení (před soudem prvního stupně) měl být v rozporu s čl. 90 Ústavy, když tento soud neposkytl subjektivním právům stěžovatelky ochranu způsobem, jak stanoví občanský soudní řád. Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s tím, podle jakých ustanovení odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl, když podle stěžovatelky měl tento soud rozhodnout podle ust. §25a odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, nikoli podle ust. §25a odst. 1 téhož zákona (podle něhož rozhodl).
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky (jako je v tomto případě zavinění nebo nezavinění vzniku nákladů řízení správcem) a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací soud o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) rozhodl v souladu s ust. §25a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání a své rozhodnutí včetně závěru o tom, proč nemělo být rozhodnuto podle ust. §25 a odst. 3 téhož zákona, dostatečně odůvodnil. Ústavní soud v tomto rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení, stejně tak jako v rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelky, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu