ECLI:CZ:US:2009:1.US.1813.09.1
sp. zn. I. ÚS 1813/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2009, čj. 56 Co 141/2009 - 65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí.
Uvedla, že považuje za ústavně nekonformní, aby v rámci dvou zcela totožných soudních řízení u stejného soudu, na základě žalob ze zcela shodných skutkových a právních dějů, v obou zastavených z důvodu zaplacení žalované částky žalovanými, odvolací soud po podání zcela shodných odvolání v jednom případě účastníkům náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně přiznal a v druhém nikoli. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě existovaly důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak úspěšnému žalobci, vzhledem k procesnímu pochybení soudu prvního stupně, který opomenul posoudit obsah jejího podání z 3. července 2008, a dále vzhledem k tomu, že žalobce, ačkoliv dne 13. června 2008 deklaroval možnost uzavření dohody, podal dne 19. června 2008 žalobu. Odvolací soud své rozhodnutí adekvátně neodůvodnil, nevysvětlil, proč v jejím případě neaplikoval §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), a nevypořádal se s vlastní právní argumentací obsaženou v usnesení ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 11 Co 143/2009.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že M. J. (dále jen "žalobce") žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - jih požadoval po stěžovatelce a J. J. (dále "bratr stěžovatelky") zaplacení částky 168.404,25 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodného obohacení získaného na základě dohody o vypořádání dědictví, schválené usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 7. 2006, čj. 29 D 104/2006 - 35, a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, čj. 11 Co 527/2006 - 60, která byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2008, čj. 21 Cdo 3185/2007 - 90. Dne 2. září 2008 vzal žalobce žalobu zpět, protože zmíněná částka byla stěžovatelkou zaplacena. Okresní soud Plzeň - jih usnesením ze dne 4. 12. 2008, čj. 16 Ro 671/2008 - 49, řízení zastavil a uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady řízení v částce 43.470,70 Kč. K jejímu odvolání Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 3. 2009, čj. 56 Co 141/2009 - 65, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
III.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 2004, dostupný na http://usoud.cz). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je tak samostatnou záležitostí obecných soudů.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o ní, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08). Východisko pro připuštěnou výjimku se pojí se zjištěním, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn rušit jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, pokud v nich nedojde k výše popsanému procesnímu excesu, není rovněž oprávněn sjednocovat jejich judikaturu v případě odlišného rozhodování ve věcech skutkově i právně totožných.
Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti postupu odvolacího soudu, který neaplikoval ustanovení §150 OSŘ, ač pro to, podle jejího názoru, existovaly důvody zvláštního zřetele hodné. Stěžovatelka přitom neuvedla, do jakých jejích ústavně zaručených práv soudy svým postupem zasáhly. V ústavní stížnosti odkázala na argumenty, které již uplatnila v rámci odvolání. Pokračuje tak v polemice s obecnými soudy v otázce, která citelně ústavněprávní roviny nedosahuje.
Ustanovení §150 OSŘ je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci nebo zavinění zastavení řízení, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace tohoto ustanovení nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci, náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud dospěl ve věci stěžovatelky k závěru, že prostor pro aplikaci ustanovení §150 OSŘ nevznikl, přičemž, jak Ústavní soud shledal, se s jejími jednotlivými námitkami, totožnými s těmi v ústavní stížnosti, vypořádal způsobem, který dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Pokud na druhou písemnou výzvu žalobce, ze dne 13. června 2008, reagovala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce (z důvodu jeho dovolené) až 1. července 2008, nelze jeho postup, spočívající v podání žaloby dne 19. června 2008, považovat za stěžovatelku znevýhodňující a představující vůči ní jakoukoli tvrdost.
Pokud stěžovatelka namítá, že odvolací soud se nevypořádal s vlastní právní argumentací obsaženou v rozhodnutí ve věci jejího bratra, nelze než zopakovat, že není pravomocí Ústavního soudu, aby v otázce aplikace §150 OSŘ přezkoumával a sjednocoval rozhodovací činnost obecných soudů. Oba závěry odvolacího soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a nelze v nich spatřovat exces či libovůli. Za těchto okolností Ústavnímu soudu ani nepřísluší přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu, k čemuž stěžovatelka svou právní argumentací, založenou na přesvědčení o nesprávnosti a nespravedlnosti, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, vybízí. Obě tato rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka se závěry soudů neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost její ústavní stížnosti. Není rovněž procesním pochybením soudu prvního stupně, jak tvrdí stěžovatelka, pokud se nevypořádal s jejím podáním ze dne 3. července 2008, kterým jej žádá o aplikaci ustanovení §150 OSŘ v její věci.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost odmítnuta, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu