ECLI:CZ:US:2009:1.US.2206.08.1
sp. zn. I. ÚS 2206/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 1 T 1/2002, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 8 To 247/2008, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2008, stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 1 T 1/2002 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), kterým bylo podle §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že dle §60 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") stěžovatel vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání dvou let z rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 1 T 1/2002, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 61 To 201/2002. Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 8 To 247/2008 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení obvodního soudu.
Stěžovatel, stejně jako před soudy obecnými, tvrdí, že nebyla dostatečně zkoumána možnost uvedená v ustanovení §60 odst. 1 písm. a) trestního zákona, podle které soud může ve výjimečných případech ponechat podmíněné odsouzení v platnosti i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu a nad odsouzeným stanovit dohled. V této souvislosti upozorňuje, že horní hranice trestní sazby činí u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odst. 1 trestního zákona, jehož se ve zkušební době dopustil, pouhý jeden rok. Jednalo se o nenásilný trestný čin spáchaný až po uplynutí větší části zkušební doby. Nelze nevidět, že má vybudováno sociální a rodinné zázemí. Není osobou, která by žila z dávek státní sociální podpory, řádně pracuje a řádně plní svou daňovou povinnost. Povolání, které vykonává (podniká v oboru houslař), je prospěšné i pro ostatní členy společnosti. Návrat z výkonu trestu by pak s sebou přinesl jeho existenční potíže, které by nutně dopadaly i na společnost. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej, aby vedl řádný život a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Má za to, že mnohem spíše by došlo k naplnění tohoto účelu, pokud by zůstalo podmíněné odsouzení v platnosti za současného stanovení dohledu. K případnému dohledu se soudy vůbec nevyjádřily, pouze uváděly, že zkušební dobu nelze prodloužil (což však odsouzený nikdy nežádal, neboť to zákon vylučuje).
Dále stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces. Ačkoliv byl výslovně navržen při veřejném zasedání důkaz výpovědí odsouzeného, nebyl tento proveden s tím, že má možnost se vyjádřit na závěr. Pouhé vyjádření odsouzeného mimo výpověď nelze ztotožňovat s výpovědí v rámci výslechu, neboť pouze při této je řádně poučen ve smyslu trestního řádu a obhajoba má možnost klást doplňující dotazy k objasnění skutkového stavu a okolností věci. Pokud soud neprovedl důkaz výpovědí odsouzeného a tento svůj postup nezdůvodnil pak - dle názoru odsouzeného - bylo porušeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces.
Stěžovatel též napadá skutečnost, že městský soud konstatoval, že z usnesení Policie ČR, Městského ředitelství Brno na čl. 298 spisu vyplývá, že stěžovatel je příznivcem neregistrované organizace Národní odpor. Stěžovatel tvrdí, že podezření, že by snad mohl být příznivcem neregistrované organizace, vycházející z pouhého policejního tvrzení, nemůže být důkazem opaku jeho jinak řádného života. Nadto posuzování jeho osoby a jeho řádného či neřádného života ve společnosti podle jeho domnělého ideového či politického zaměření (i kdyby bylo zřejmé a nebylo v kvalitě pouhého neodůvodněného podezření) je současně porušením rovnosti všech občanů před zákonem v předmětném trestním řízení a současně porušením jeho práva na svobodu myšlení a názoru na svět kolem něj. Tímto způsobem byla zkrácena základní práva stěžovatele tím, že byl nepřímo postižen proto, že je podezřelý z nějakého vnitřního názoru na sociální a politické uspořádání společnosti, který se jeví jako nevhodný. Pokus a snaha regulovat vnitřní smýšlení stěžovatele "vhodným" směrem pomocí negativních rozhodnutí v trestním řízení v jeho neprospěch, je činností, která je obecně a byla i v minulosti ČR charakteristickou pro ty nejhorší fáze diktatur, jako státní formy. S platným ústavním právem ČR a ostatních zemí Evropské unie je však takový způsob a cíl používání trestního práva neslučitelný, tím spíše, že dané trestní řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, resp. nebylo ještě ani zahájeno hlavní líčení.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, zejména pak právo na soudní ochranu zaručené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále pak právo, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále ustanovení, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, tedy čl. 2 odst. 2 Listiny, dále pak čl. 4 Listiny a též zásada presumpce neviny uvedená v čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny, zejména odst. 1 a 2, jakož i právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž čl. 1 Ústavy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž požádal o odklad jejich vykonatelnosti.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 a Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Městský soud sdělil, že trvá na odůvodnění svého usnesení a nemá, co by k němu dodal.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 1/2002 (dále jen "spis 1 T 1/2002"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
§60 odst. 1 trestního zákona zní: "Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a
a) stanovit nad odsouzeným dohled,
b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v §59 odst. 1, nebo
c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.
Na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení §26a a 26b."
Zákon výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za výjimečné, proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" přitom vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech. Výjimečný postup dle věty druhé §60 odst. 1 trestního zákona musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení a následné rozhodnutí o případném ponechání podmíněného odsouzení v platnosti je na úvaze obecného soudu. Z ustanovení §60 odst. 1 se nedá dovodit žádná povinnost soudu tuto možnost využít a výkon trestu odnětí svobody nenařídit, ačkoli obžalovaný svým chováním k tomuto postupu zavdal příčinu.
K zodpovězení otázky, zda ji zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní řád a další základní normy občanské společnosti, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků, ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro učinění závěru, že účelu podmíněného odsouzení nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu trestu odnětí svobody mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě podmíněně odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení ve formě přiměřených omezení nebo povinností podle §59 odst. 2 trestního zákona (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 358/03, II. ÚS 509/04, II. ÚS 547/04, III. ÚS 439/05, II. ÚS 554/05 a III. ÚS 2262/07 in http://www.usoud.cz).
Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nedostatek přiléhavosti upřít nelze. Proto se zde především prosadí limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikatorních zásad zjevně nejde.
Ke stěžovatelovu argumentu, že soudy se nezabývaly možností dohledu, pouze uváděly, že zkušební dobu nelze prodloužil, což však nežádal, neboť to zákon vylučuje, nutno dodat, že tyto dvě otázky nelze oddělit, neboť dohled je možný pouze za podmínky existence běhu zkušební doby.
K námitce stěžovatele ohledně neprovedení důkazu jeho výslechem Ústavní soud připomíná, že ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v neprovedení stěžovatelova výslechu odůvodněném jeho nadbytečností s odkazem na dostatečnost spisového materiálu pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal, kdy možno též konstatovat, že je třeba rozlišovat situaci, kdy by opomenutým důkazem byl takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba obviněného a bez důvodných pochybností tak zjištěn skutkový stav v dané věci (jako tomu bylo např. ve věci sp. zn. II. ÚS 418/03 in http://www.usoud.cz) od důkazního návrhu stěžovatelova, v jehož případě se nejeví, že by mohl přinést jakékoliv zásadní informace důležité pro posouzení věci. Připomenout je třeba rovně skutečnost, že v posuzované věci šlo toliko o rozhodování dle §330 odst. 1 trestního řádu, nikoliv tedy snad o případ, kdy by nedošlo k výslechu obviněného v hlavním líčení jak stanoví §207 trestního řádu. Rozdílnost právní úpravy, která pro rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, jeho výslech nepředepisuje, přitom odpovídá rozdílnému charakteru a rozsahu těchto řízení.
Co se týče otázky vztahu stěžovatele k neregistrované organizaci Národní odpor, v této souvislosti uplatněné námitky by nemohly být důvodem k vyhovění ústavní stížnosti již z toho důvodu, že se jednalo toliko o okrajový důvod k nařízení výkonu trestu vedle důvodu hlavního, kterým bylo spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odst. 1 trestního zákona. Dále si lze povšimnout, že stěžovatel sice zpochybňuje, že by závěr městského soudu, že je jejím příznivcem, byl dostatečně podložen, zároveň však jej ani výslovně nepopírá. Možno pak připomenout, že dle čl. 17 odst. 4 Listiny svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, přičemž v podrobnostech lze odkázat na dřívější judikaturu Ústavního soudu, např. usnesení sp. zn. I. ÚS 805/07 (in http://www.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
František Duchoň
předseda senátu